Together we can make it [Marcus & Martinus]

40

Rychle jsem se sehnula k ní a pomohla jí se zvednout. Ona plakala, strašně moc plakala a z hlavy jí teklo strašně krve. ,,Sežeň Tinuse nebo prostě někoho, kdo řídí a auto," otočila jsem se rychle na Marcuse a on už vyndaval mobil a snad se pokusil někoho sehnat. Počkat, jak to bylo? Uklidnit sebe, uklidnit malou, něco, co nesaje krev jí dát na hlavu.

,,Tak co Aury? Proletěla jsi se alespoň?" pokusila jsem se jí říct veselým tónem a brala jsem si jí do náručí, abych s ním mohla jít hledat něco na tu hlavu. ,,Jo! Ave... Au?" ukázala si na hlavu, ale já jen zakývala hlavou, že ne. ,,Ne, ne. Jen malinký bebí, na který teď dám tady tohle, ano?" vysvětlovala jsem jí a ukázala jí něco jako takovou větší náplast, kterou jsem jí dala na tu ránu. Jasně, že to není náplast a že to tolik nepomůže, ale alespoň něco to je.

Rychle jsem došla zase za Marcusem, který pořád stál mezi dveřmi. ,,Tak co? Sehnal si někoho?" naléhala jsem na něj. Moji rodiče jsou v Trømsu, nedostali by se sem. ,,Tinuse, stojí venku v autě před domem, ale chtělo by to nějakou autosedačku," konstatoval Marcus a já začala rychle přemýšlet. ,,Vedle mě vpravo, vezmi ji, zamkni, já jdu zatím do auta za Tinusem, děkuju," chrlila jsem ze sebe rychle a s Aurou v náručí jsem se vydala do auta.

,,Můžeš mi říct, co se děje? Marcus jen říkal, že rychle potřebujete někam odvoz," ptal se Tinus a já si sedla s Aurorou na zadní sedadlo. ,,Někdo si asi rozseknul hlavu, tedy doufám, že je to rána, ale... Potřebuju sehnat nějakýho zdravotníka nebo nemocnici. Nebo obojí," vysvětlovala jsem mu a Marcus už přišel a se sedačkou, kterou dozadu nějak připevnil a já se tam pokusila dát Auroru, která se mě držela jako klíště. Mac si sednul k nám dvěma dozadu, protože... Netuším proč a Tinus už někam vyjel.

,,Ehm... Můžu vědět, kam alespoň?" zeptal se. ,,Nepracuje Silje v nemocnici?" napadlo mě najednou a Aura znova začínala brečet. ,,Zkusím zavolat, jestli je doma," navrhl Marcus a já se zase začala věnovat malé Auroře. Tohle jsem neskutečně moc podělala. Měla jsem na ni dávat pozor a stane se nakonec tohle. Nesnáším se. Nesnáším to.

  Přišli jsme tedy k Silje, které se podívala na malou Auroru. Prý nevypadá, že by to bylo na šití, ale do nemocnice máme jet stejně. Říkala, že krvácení z hlavy je vždycky velký, ale spíš jde o to, jak moc se praštila, tak jestli se jí něco nestalo v hlavě nebo tak něco. Takže jsme na pětihodinové cestě do Trondheimu. Momentálně za sebou máme tři hodiny, Tinus už dvakrát stavěl, protože je vážně nováček. Tedy... Jezdí půl roku, ale... Nechce riskovat. A já ho chápu.

  Vedle mě sedí Marcus a má alespoň danou ruku okolo mého pasu a já celou dobu hlídám Auroru, která už nejsou tu minutku spí, a dokonce i ta rána jí přestává krvácet.

  ,,Kluci, strašně se omlouvám, že vám takhle zabírám celý den, tohle jsem fakt neplánoval a... Navíc už bude noc, já... Strašně se omlouvám," omlouvala jsem se upřímně. Fakt jsem nechtěla. Nedošlo mi to. ,,Uvidíš, co se stane vůbec v tý nemocnici, vždyť je to malý dítě ještě. Může jí být cokoli," přikývl chápavě Tinus a vedle mě se ozvalo jen chrápání. Dobrou noc zlato teda. ,,Nevadí ti to? Neměl jsi v plánu něco jinýho?" zeptala jsem se ho ještě. ,,Fakt se nic neděje a jak se jí to vůbec stalo?" zeptal se ještě a já tedy spustila.

  ,,Em. Em, jsme tady," zašeptal Tinus a já okamžitě otevřela oči a otočila se, jestli Aura pořád sedí vedle mě v sedačce, jenže tam nebyla. ,,Kde je Aura?" zeptala jsem se okamžitě a střelila jsem ustaraný pohled na Tinuse. ,,Marcus ji má v náručí, stojí před autem," vysvětlil a já s klidem odcházela z auta.

  Po dvaceti minutovém hledání jsem konečně došli do nějaké čekárny, jenže nejdřív se mě ještě ptala nějaká sestřička, co se stalo.

  ,,A vaši rodiče už jsou na cestě a ví o tom?" zeptala se najednou. Sakra. Na tohle jsem zapomněla. ,,Těm jsem zrovna chtěla volat." ,,Dobře a za chvíli by ji měli vzít na vyšetření," řekla mi ještě sestra a já přikývla. ,,Děkuji," zamumlala jsem rychle a šla si sednout za Gunnarseny, kteří i s malou seděli na nějakých těch sedačkách v čekárně. ,,Jdu volat rodičům," řekla jsem jim a vyndaval si telefon a vytočila číslo na moji mamku. Chvíli to vyzvánělo a nakonec to zvedla.

  ,,Ahoj Emil, všechno v pořádku? Aurora už spí?" zeptala se mamka a já se začala bát její reakce ještě víc. ,,Víš mami, spadla z prvního schodu na dlažbu a teď jsem s ní na pohotovosti, ale Silje říkala, že by to snad nic být nemuselo," vysvětlila jsem jí a nějakou tu chvíli byla ještě zticha. ,,Spadla? Pohotovost?! Emilie, měla jsi na ni dávat pozor! Jaká pohotovost? Je v pořádku?" ptala se rychle mamka a zněla dost naštvaně. ,,Utíkala nahoru, ale já jí řekla, ať jde ještě ke mně, že jí musím sundat boty a tak se rozešla ke mně a místo toho spadla. A jeli jsme na pohotovost. V pořádku zatím vypadá," řekla jsem jí pár informací. Zatím nemusí vědět, že má ranku na čele. ,,Kde jste?" ,,Ehm... Trondheim, kluci nás odvezli," vysvětlila jsem a ona už zavěsila.

  ,,Takže...?" zeptal se Tinus a já pokrčila rameny. ,,Asi přijedou a vy už můžete jet domů." ,,To už je jedno, jestli budum doma za pět nebo čtyři hodiny." Jo, má pravdu asi.

  Seděla jsem vedle těch tří, přičemž Aura nám něco povídala o obrázku na Marcusově mikině. Nebyl to obrázek, spíš to byly různé barvy. Nevypadala, že by jí něco bylo. Vlastně vypadala i v pohodě.

  ,,Aurora Lindström?!" zavolala najednou sestra, která vyšla z ordinace. Já jsem si vzala Auroru od Marcuse a přešla k ní. ,,Tak výborně, já si ji vezmu, vy zatím počkejte venku, řekla jste při příchodu všechno, co se stalo a popravdě?" zeptala se a brala mi Auroru z rukou. ,,Ehm... Ano," přikývla jsem a ona už s Aurorou zmizela v ordinaci.

  ,,Neboj, bude v pohodě," zašeptal Marcus, když jsem si sedla mezi něj a jeho bratra.

___________________

Vydáno: 11. 11. 2020