Together we can make it [Marcus & Martinus]

72

Už druhý týden mě při smyslech drží jen a jen holky, o které se nedokážu ani postarat. Pomáhá mi s nima mamka, protože já pořád něco studuji o tom, jak bych Em mohl pomoct a tak. Je to hloupé, ale co mohu dělat?

  Navíc mě tam minulý týden ani nepustili, přijel jsem a zase odjel. Ani mi nic kromě toho, že tam nemůžu, neřekli. Ale zítra ráno tam už konečně můžu. Snad.

  Myslíte si, že by něco bylo jinak, kdybych tu pro ni pořád byl? Kdybych nebyl zpěvák. Kdybych ji nenechal samotnou. Nebo kdybych otcem holek nebyl já?

  Z mého přemýšlení mě, ale vyrušil dětský pláč vycházející z postýlky, co stála kousek od mé postele.

  ,,Co zas potřebuješ, princezno?" zašeptal jsem s povzdechnutím a vyndal ji z postýlky. Musím uznat, že Elin mě za ty necelé tři měsíce probudila snad jen jednou, jenže Darcy se probouzí každý den minimálně dvakrát za noc, ale za zlé jí to mít nemůžu. To rozhodně ne, vždyť je ještě malá. Ale někdy mě štve. Teď už uznávám, že jsme je přeci jen měli brzy, ale co s tím nadělám? Nic. Jen se budu starat. Ale předtím to byla prostě taková volnost. Volnost bez strachu, že se něco stane. Žádné starosti.

  ,,Nechtěl si s ní někam? Nebo tady takhle budeš stát s ní v náručí?" ozval se najednou Tinus s uchechtnutím od dveří. ,,Nechtěli byste si je adoptovat..?" Tinus se však jen zasmál. ,,Ty jsi pil nebo co? Nebo co to meleš?" smál se Tinus, ale já se na něj vážně podíval, což mu také došlo. ,,Proč bys to dělal?" zeptal se pohotově. ,,Víš, přece Em..." začal jsem mluvit, ale on mě zastavil. ,,Nenechají si ji tam napořád. A neměl bych to říkat, ale oba víme, že jí tam nepomůžou. Vyzvedni ji, snaž se ji připravit na realitu. Jeď s ní třeba někam na dovolenou do hor nebo třeba k moři. Kdybys chtěl, tak já, mamka, možná dokonce i Emiliina mamka bychom se o holky postarali. Je to blbý to říkat, ale Emil v týhle situaci pomůžeš ty nebo celkově my. Kdyby holky umřely, tak je to jiný, to by se s tím musela srovnat, ale takhle je musí vidět, musí vidět tebe, nás, prostě si na to zvyknout, někdo jí to musí vysvětlit. Já nevím, jak jí je a co jí je. Nejsem psychiatr ani psycholog, ale oni jí nepomůžou," vysvětloval mi Tinus a já chvíli přemýšlel.

  ,,Zítra uvidím, jak na tom je a pravděpodobně ji teda vezmu, ale kdyby se něco stalo... Co bude s holkama?" ,,Brácha, v tejhle rodině by se vždycky někdo našel. Ale jo, jestli chceš bejt v klidu. Já bych se je vzal. Buď s Vio nebo s někým jiným, což doufám, že ne," povzdechl si nakonec. ,,A víš co? Dej mi jí, jdi se oblíknout a jeď, ať tam jseš na osmou," dodal hned a Darcy mi rovnou bral. ,,Já tě nechci zatěžovat, Tinusi, musíš se taky někdy vyspat a-," snažil jsem se mu vymluvit. ,,Prosím tě, přestaň, vždyť jsem vstal a ty už jeď. Je pět, tak ať tam do osmi jsi." ,,Díky, mám tě rád," usmál jsem se na něj. ,,Já tebe taky." ,,Ale fakt díky," řekl jsem, rychle na sebe hodil na sebe nějaké tmavě modré kalhoty, černou košili a přes ni ještě mikinu. ,,Kdyby něco, volej, já okamžitě přijedu a ještě jednou dík moc," děkoval jsem mu ještě a pak už jen seběhl do předsíně pro klíče a šel do auta.

  Zase ta otravná cesta, která mě celkem deprimuje. Je zvláštní a vždycky jsem po ní jezdíval s Em. Já jsem vážně strašnej pesimista. To nejde. Jsem strašnej.

Do nemocnice jsem dojel 5 minut po osmé hodině ranní a šel jsem rovnou ke dveřím od ordinace, ve které by měla být doktorka, se kterou jsem se viděl minule.

  Jen jsem si povzdechl a zaťukal na dveře od ordinace a čekal až vyjde.

,,Dobrý den, potřebujete něco?" zeptala se hned, jak vyšla ven. ,,Chci za Emilií Lindström, prosím," řekl jsem rychle. Doktorka nic neřekla a rozešla se nějakou dlouho chodbou pryč a já nechápavě za ní. ,,Dovnitř nepůjdete, jen podívat přes malé okýnko ve dveřích," oznámila mi, když zastavila u dveří od nějakého pokoje. Já jsem se na ni lehce naštvaně podíval, ale pak jsem přetočil pohled ke dveřím do údajně Emiliina pokoje, přičemž svůj pohled jsem zaměřil na dvaceticentimetrový skleněný otvor ve dveřích. Však já ji ještě nějak ukecám a půjdu dovnitř.

  Přešel jsem tedy ke dveřím a takovým okýnkem jsem se podíval dovnitř. Pohled mi okamžitě padl na Emil a hned poté na ruku, ke které měla skloněnou hlavu, jenže jedna věc mě sakra moc vytočila.

  Okamžitě jsem se otočil na tu doktorku a snažil se nejdřív udržet, abych na ni nezačal ječet, jenže to jsem nezvládnul.

  ,,Můžete mi sakra vysvětlil, kde vzala tu žiletku nebo co to sakra je?! Nemá se tu o ni někdo starat? A hlídat a pomoct ji?!" rozkřikl jsem se po ní. ,,Ale pan-," snažila se něco říct, ale já ji přerušil. ,,Ne! Prostě mi připravte nějaký papíry propouštěcí nebo co se to potřebuje. Já jdu za ní a vy to prostě připravte!" Takhle jsem vyjel, protože v pokoji na posteli seděla Em s nějakým ostrým předmětem v ruce, se kterým do nekonečna přejížděla po jedné a té samé ráně.

  Chtěla ještě něco říct, ale raději odešla. Jen jsem zamumlal nějakou nadávku a zaťukal na dveře od Emiliina pokoje a malinko je nastevřel. ,,Můžu dál?" zeptal jsem se opatrně.

  ,,T-ty... Jsi M-Marcus?" vykoktala nechápavě. Tohle mi trochu nahnalo strach. Možná by tu měla zůstat. ,,Ano, jsem to já. Marcus Gunnarsen, tvůj přítel," řekl jsem a pomalu vešel do pokoje. Podíval jsem se na ni, naše pohledy se střetly a přesně v ten okamžik jí z ruky vypadl ten odporný předmět.

  ,,Neměl jsi... Měl jsi... Jsi halucinace?" ptala se celkem vystrašeně. Budu na ni muset pomalu a postupně jí to všechno vysvětlit. ,,Ne, nejsem. Jsem pravej Marcus a pokud mi dovolíš, šel bych k tobě a vsechno bychom spolu probrali."

___________________

Vydáno: 9. 1. 2021