Together we can make it [Marcus & Martinus]

5

,,Emilie! Máš tu návštěvu," zavolala na mě mamka. Setřela jsem si z tváří pár slz a vydala se tedy dolů.

Mamku jsem u dveří neviděla, jediné čeho jsem si všimla, byly otevřené dveře, ve kterých byl Marcus na vozíku.

,,Marcusi, co tady děláš?" přešla jsem úplně k němu a tam se zastavila. ,,Chtěl jsem se ti jen omluvit," zašeptal a podíval se k zemi. ,,Opravdu jsem nechtěl křičet, já jen... Já nevím, co bude, jak to bude, bojím se toho všeho, odpusť mi prosím," podíval se na mě prosebně. ,,Odpouštím ti," pousmála jsem se. ,,Ale... Já už zase budu muset jít," usmál se a chtěl tedy jet. ,,Tak počkej, jdu si pro mikinu a jdu s tebou," řekla jsem rychle a vyběhla do svého pokoje pro mikinu. V pokoji jsem na sebe rychle hodila modrou mikinu přes hlavu a vzala si ještě telefon. Mezitím jsem na mamku zavolala něco ve smyslu „ahoj mami, jdu doprovodit Marcuse". Jen jsem za sebou potom zavřela dveře a šla za Marcusem, který čekal kousek před domem.

„Vážně mi to promiň, já vážně nechtěl křičet," zamumlal Mac, když už jsem byli u nich před domem. Já si jen povzechla. ,,Už dobrý, ano?" usmála jsem se na něj. ,,A hele co bys řekla na to, kdybychom šli na chvíli k nám na zahradu a promluvili si nebo jen tak poseděli?" zeptal se Mac nervózně a také se tak usmál. ,,To ti nebude stačit moje návštěva zítra?" uchechtla jsem se. ,,Můžeme přeci zítřek začít hned, ne?" ušklíbl se Mac a mně při tom přišel nehorázně roztomilý. ,,Když to říkáš takhle, tak jdeme na zahradu," usmála jsem se a Marcus ještě víc. Vydali jsme se tedy na jejich zahradu. Já jsem ale Macovi i přes jeho protesty musela pomoct, protože s vozík přes trávník mu to zatím nejde nejlíp.

Nakonec jsme došli k malému posezení, co mají přes léto na zahradě a já si sedla na nějakou židli. Marcus se jen zaparkoval vedle mě a chvíli jsme tam jen tak seděli. Když v tom Marcus prolomil to ticho. ,,Myslíš, že ve škole budou brát i s vozíkem a bez nohy?" zašeptal a jeho pohled zakotvil v mých očích. ,,Marcusi, až na pár výjimek máš pravé kamarády, takže ano, budou tě brát i takhle. A kdyby něco, tak máš Tinuse a mě a já ti slibuju, že kdykoli mě budeš potřebovat, budu tu pro tebe, jako tomu bylo doteď," řekla jsem mu a on jen chápavě přikývl.

,,Mám tě ráda Marcusi," zašeptala jsem a stále koukala před sebe. ,,Já tebe," odpověděl mi, ale bylo poznat, že se usmál.

Okolo hodiny jsme tam spolu jen tak seděli, mezitím co já měla svoji hlavu opřenou o Macovo. Nějak nevypadalo, že by to Marcusovi vadilo, a tak jsem tak zůstala. Musím uznat, že vůbec nechápu, že se tohle stalo zrovna jemu, protože on je typ člověka, který dokáže všem pomoct, i když jemu samotnému není nejlíp. Je spousty jiných lidí, kteří by si to zasloužili daleko víc než Mac.

,,Marcusi! Marcusi! Jseš tu?!" volal na Marcuse někdo a oba dva jsem se strašně lekli. Oba jsme se tedy otočili a tam stála Anne se zmateným. ,,Ehm... Ahoj mami?" podíval se na ni Mac. ,,Já jen... No to je jedno, pak přijeď domů," pousmála se na nás a zase byla na odchodu.

,,Já už stejně budu muset jít, jestli mám zítra přijít," oznámila jsem mu a on jen slabě přikývl. ,,Jedeme tedy?" zeptal se a podíval se na mě. Tak jsem se jen usmála, stoupla si za něj a začalo ho na tom vozíku tlačit ke vchodu do domu.

,,Marcusi?" zašeptala jsem ještě než odjel úplně dovnitř. ,,Víš, že mi už několik let můžeš říkat Macu, že jo?" uchechtl se. ,,Dobře, takže... Macu?" podívala jsem se na nejistě. ,,Ano Em?" uculil se a já nad tím jen zavrtěla pobaveně hlavou. ,,Kdyby něco napiš mi, ano?" podívala jsem se mu hluboko do očí. ,,Kdyby něco napíšu, neboj a teď už zatím," usmál se a odjel dovnitř. ,,Tak zatím," počkala jsem ještě už se úplně zavřely dveře a pak jsem se vydala pryč i já.

Vydala jsem se domů, kam jsem přišla až něco okolo deváté hodiny. Hned jsem zamířila nahoru do pokoje, kde jsem si sundala mikinu a odešla do koupelny.

  Vzhledem k tomu, že mám jít tedy zítra k Marcusovi, tak jsem se rozhodla, že se rychle vysprchuji a půjdu spát. Okolo 20 minut co jsem byla v koupelně, jsem si stihla umýt i vlasy a pak už v pyžamu jsem šla do pokoje, kde jsem projela sociální sítě a ve čtvrt na jedenáct šla spát a usnula tak do patnácti minut.

  Ráno mě probudilo silná bolest břicha. No... Po pozdějším zjištění jsem se dozvěděla, že nebylo až takové ráno. Bylo teprve půl sedmé, ale jelikož jsem včera moc nejedla, tak mi došlo, že břicho mě bolí kvůli tomu, že mám hlad.

  Telefon jsem vyndala z nabíječky a ještě v pyžamu jsem tedy vyšla na snídani. Co mě ale překvapilo, byly střepy na podlaze a malý lísteček na kuchyňském stole.

  Sklo jsem opatrně obešla a došla k onomu lístku, který mě teď celkem zajímal. Lístek jsem tedy vzala do ruky a nahlas přečetla vzkaz na něm.

  „Přijedeme zítra večer, buď hodná“

   Jen jsem si povzdechla, snažila se uklidit ty střepy, které byly na zemi. Všechny jsem vyhodila do koše. Nakonec jsem si tedy dala něco k jídlu a přitom napsala Marcusovi.

Ahoj Macu, platí to pořád,
kdyžtak v kolik?❤️

Co kdyby teď, když už jsi vzhůru?🥺

Počkej deset minut a
jsem u vás❤️

    Mezitím co jsem Marcusovi odepsala, tak jsem dosnídala a šla se nahoru rychle převléknout.

 ________________________                                                                                   
Chtěla bych jen říct, že minimálně každou neděli bude nová kapitola, takže jen abyste věděli.

💙🌸