Together we can make it [Marcus & Martinus]

14

*o měsíc později*

Marcus

Dnes jsou to dva týdny od toho, co jsme s Tinusem vyjeli na tour. Koncertů jsme měli už asi osm a fanynky už si dokonce začínají zvykat i na moje objetí v sedě. To mi připomnělo, že mi nedávno sundavali sádru, takže se občas projdu i po berlích, ale to je dost náročné.

Vzhledem k tomu, že už začaly velké prázdniny, tak za námi dnes přijede Emilie. Dlouho jsme se neviděli, takže to bude takové... Zvláštní setkání. Jasně, volali jsme si, ale to je přece jen o trochu jiný.

Právě jsme v Aténách, další koncert budeme mít v Helsinkách a pak budeme v Trondheimu, takže odtud pojede domů, kdežto my budeme ještě pár měsíců na tour. Upřímně mi domov nechybí, kromě Emilie a Emmy, která za námi i s mamkou občas přijede, tak mi moc nechybí. Jsem spokojen.

,,Marcusi, musíme na to letiště," ozval se Tinus, když já jsem ležel v posteli a skoro spal. ,,Proč na letiště?" zamumlal jsem skoro v polospánku a zamotal se víc do peřiny. ,,Jedeme přece pro Emilii," vysvětlil Tinus a já slyšel, jak někam veze vozík. ,,Co děláš s tím..." zaseknul jsem se v půlce věty, protože jsem zjistil, že mi ten vozík jen přivezl k posteli. ,,Díky," zamumlal jsem a nějak vstával. ,,Ale přidej, protože ona přijela už před dvaceti minutami," naléhal na mě a já si všiml, že už je dokonce i oblečený.

  Já jsem se tedy nějak přesunul na vozík, vzal si telefon a vyjel ke dveřím, přičemž Tinus byl tentokrát za mnou. ,,Tak jdeme?" zeptal jsem se a snažil se na něj otočit. Nic mi neřekl a místo toho mě roztlačil dopředu. Nic jsem nenamítal a po chvíli jsme se dostali do výtahu a nakonec i z výtahu. 

 Na letiště nás odvážel táta a to bylo asi nejjednodušší, protože už ví, jak skládat vozík, jak mi kdyžtak pomoct a další věci. Cesta nám zabrala okolo deseti minut, ale i tak jsme se okamžitě vydali do haly, lde Em měla být, protože jsme už tak měli zpoždění.

Já jsem byl zaparkovaný vedle Tinuse, který něco hledal na telefonu, a čekal na místě domluveného setkání.

  Upřímně se na ni těším. Dlouho jsme se spolu neviděli a ani pomalu nevím, jak se jí daří. Ve škole být skoro sama, asi není moc příjemné. Tohle jí nezávidím.

  Najednou jsem uviděl, jak někdo rychle jde a pořád se rozhlíží okolo sebe. Připadalo mi to jako Em. To musí být Em.

  Najednou se zastavila, podívala se před sebe na nás a svižnější  chůzí se sem vydala. Já se snažil přijet ještě blíž k ní, ale ona se mi v tom okamžiku procpala do objetí. Její objetí bylo silnější než obyvkle a natisklá na mě taky byla víc, než bývá zvykem. Samozřejmě, že jsem ji objal nazpět, to je samožrejmé, ale tohle mi přišlo zvláštní.

  ,,Už neodjížděj, nikdy, nikdy, nikdy," mumlala mi do ramene, v kterém měla zabořený svůj obličej. ,,Jen chvíli, slibuju, už jen chvíli," zašeptal jsem a snažil se jí objetím uklidnit. Ona se však potichounku rozplakala a já jí objímal ještě víc. ,,Em, můžeš být s námi celou dobu, pak pojedeme společně do Trofors, všecho bude dobrý," šeptal jsem jí do ucha a naznačil Tinusovi, ať se jde připojit k objetí. Podle toho co jsem viděl, si sednul do dřepu a objal nás oba dva.

   ,,Můžeme, prosím, jít..?" ptala se stále potichu a my si s Tinusem vyměnili pohled, který u nás znamená, že je vidět, že je něco špatně. ,,Pojď, půjdeme do hotelu a tam nám všechno řekneš," odpověděl jí Tinus a když vstala, tak okolo ní dal ruku. Já jsem tedy dojel pro kufr, který jsem předal tátovi a jel hned za těmi dvěma. Em pořád kontrolovala, jestli někdo nejde okolo nás a celkově mi přišla vystrašená.

  Stalo se jí snad něco v Trofors? Jel s ní nějaký náš spolužák? Nemám tušení, ale snad to na pokoji zjistím.

  Do auta jsem dojel jako poslední, ale Tinus mi ještě šel složit vozík, tskže jsem si šel sednout vedle Emil.

  ,,Co se ti stalo? Jsi celá úplně vystrašená a mně se to vůbec nezdá. Ublížil ti snad někdo?" šeptal jsem, aby to nikdo kromě nás dvou neslyšel, ale jak jsem předpokládal, tak Em jenom mlčela a snažila se pohnout tak, aby zabírala co nejméně místa. ,,Em, prosí, chci ti pomoct," naléhal jsem na ni, ale ona jen zavrtěla hlavou. Jen jsem si povzdechl, připoutal se a čekal na to, až si Tinus sedne na místo spolujezdce.

 Em se ke mně při jízdě víc přitiskla, ale nikdo z nás nic neříkal. Jeli jsme v naprosté tichosti, kterou by nám mohl leckdo závidět.

  ,,Emil, v jakým pokji chceš spát?" zeptal se táta při řízení. Přece jen to nebude jízda úplně v tichosti. ,,J-já... Nemohla bych s klukama?" zeptala se opatrně, ale táta se na to moc netvářil. ,,Pokud nebudou žádný blbosti a nikdy z pokoje pod vámi ani vede vás si nebude stěžovat, tak by to šlo," přistoupil nakonec na Emiliinu prosbu.

  Před hotelem jsme zaparkovali pár minut před devátou večer, ale než jsme se dostali do pokoů, tak už bylo třičtvrtě na jedenáct.

  Tinus, já a Em jsme si sedli ještě k nám na postele s tím, že si ještě chvíli budeme povídat.

  ,,Emil, co se tedy stalo?" zkusil jsem se jí znovu zeptat, ale tentokrát se mi pět minut nedostalo ani odpovědi. Nakonec jen zakroutila hlavou a bezmyšlenkovitě dodala: ,,nic." ,,Stalo se něco ve škole?" zkusil se tentokrát zeptat Tinus, ale odpověď byla jen zakývání hlavou ze strany na stranu. ,,A let proběhl v pořádku?" zkusil jsem posladní věc, co mě napadla. Při slově "let" doslova ztuhla a víc se přitiskla ke zdi, o kterou teď byla opřená. ,,Sakra, co se teda stalo při letu?" zeptal jsem se trochu jiným tónem, než obvykle mluvím a Em už začala otevírat pusu, což mělo doufám znamenat, že chce něco říct.

  ,,Víte, já..." začala svůj příběh a zhluboka se nadechla, zřejmě, aby si dodala odvahy.