Together we can make it [Marcus & Martinus]

65

,,Em, uklidni se, musíš si odpočinout." ,,Ale... Co ty jména?" připomněla mi. ,,Odpočiň si, pak to vymyslíme," snažila jsem se ji přemluvit. ,,Kdyby sem přišel někdo, vzbuď mě, prosím."

  Ano, vzbudím tě. Ale jen možná. Ležíš tu tak vyčerpaně. Vlastně ani nevím, jak rodila. Co když má na břiše jizvu? Co když ji to bolí? Co když ji to hodně bolí? Vždyť ji to musí bolet i tak.

  Stále jsem Em držel za ruku, a když konečně usnula, vytáhnul jsem telefon a hledal jsem nějaká hezká jména.

  Sandra? Agate? Dortea? Celine? Tina? Aleksandra? Tea? Annika? Eilen? Asta? Jane? Joanne? Janne? Marita? Ane? Sanna? Mia? Melissa? Harriet?

  Tohle nejde. Naše malé holčičky potřebují nějaký hezoučký jméno.

  Představím si dvě malé brunetky, jak jedna drží za ručičku mě, druhá drží za ruku Emil a ty holčičky se drží ještě za ručičky spolu. Jak bych jim řekl? Jak bych jim řekl, aby to znělo hezky?

  Marielle? Sofie? Harriet?

  Marielle ne, nezní to tak hezky.

  Sofie? Ne, ani omylem. Je to krásné, ale ne. To by se ani Emil nelíbilo.

  Harriet? To už by šlo. A Emil by se to líbilo už jenom kvůli tomu, že to připomíná Harryho Stylese.

Harry Styles... Harry Styles...

  Darcy!

  Emil mi vždycky říkala, že Harry Styles chce dcerku Darcy.

  Vždycky říkala, že je to překrásný jméno, takže připadá v úvahu.

Ale dál? Mluvili jsme i o tom, že bychom mohli jednu pojmenovat po mojí mamce.

Elin? Elise? Elsa? O takových jsme také mluvili. Zeptám se jí, co si o tom myslím.

A doufám, že nám vůbec přijdou něco říct. Protože já o nich vůbec nic nevím, vůbec nic.

  ,,Macu," zašeptala vedle mě Em a já se na ni okamžitě otočil. ,,Běž se, prosím-," začala, ale najednou ji přerušilo klepání na dveře a jejich následné otevření.

Do pokoje vešla Emiliina doktorka a ještě nějaký doktor.

  S Em jsme pozdravili, stejně tak udělali i doktoři, ale ten, pro nás neznámý doktor, si stoupnul blíž k Emiliině posteli.

  ,,Takže... Právě jsme dokontrolovali vaše dcery a... Ta starší váží 1348 gramů a je 37 centimetrů vysoká, dokáže dýchat sama, ale museli jsme ji dát nějakou hadičku na dýchání a musí na chvíli do inkubátoru," vysvětloval nám nějaký ten doktor a my čekali, až nám řekne, jak druhá.

  ,,A vaše mladší dcera... Váží 1115 gramů a měří 33 centimetrů, což by bylo naprosto v pořádku, ale je o něco méně vyvinuta, takže si myslíme, že v inkubátoru bude muset zůstat o něco déle. Předpokládám, že se starší byste mohli už za dva, tři týdny domů, ale mladší tu asi bude muset zůstat do toho června, kdy se měli narodit. Jinak se na ně budete moct chodit kdykoli podívat, ale hlavně potřebují nějaká jména, vím, že je to o dost dříve, než jste čekali, ale bylo by nejlepší, kdyby ještě dnes nějaké jméno měly," oznámil nám doktor a my oba dva přikývli a Em se hned zeptala: ,,můžeme se na ně jít podívat?" Teď ale pro změnu odpověděla Emiliina doktorka. ,,Myslím, že je to dobrý nápad. Jen vám přítel bude muset přivést vozík, který najde vedle recepce tady na patře, a zároveň vás tam na něm bude muset odvést," vysvětlila nám. ,,Dobře a kam máme pak jít?" zeptal jsem se pro změnu já. ,,Projdete celou tuhle dlouho chodbu, zatočíte doprava, vejdete do dveří číslo 150, je tam několik inkubátorů a vaše dcery by měly být úplně v poslední řadě, a jsou tam dokonce cedulky s jejich příjmením, dnem narození, časem, takže byste to neměli minout," vysvětloval nám doktor a nakonec se otočil na Emil a znovu spustil: ,,a kdybyste chtěla, aby byly s vámi na pokoji, řekněte a po polední pauze to zařídím." ,,Tak ano, prosím," řekla nejistě Em a doktoři už se tedy měli na odchodu.

  Doktoři odešli a já se otočil na Em, která se na mě usmívala, ale zároveň nechápavě koukala. ,,Co je?" ,,Slyšel jsi, ne? Dojdeš pro ten vozík, prosím?" zasmála se a já se tedy zvedl, že tam dojdu, jinak by mě snad brzy i ukamenovala. A já sebe taky.

  Vydal jsem se tedy nejrychleji, co jsem mohl, na to místo, kam mě poslali už jen ti doktoři, ukradl jsem jim tam vozík a ani jsem neměl problém s jeho řízením, mám s tím více jak roční praxi, takže to byla, jak se říká, brnkačka.

  Vjel jsem do pokoje, kde čekala Emilie už sedící na posteli a připravena nasednout na... Jezdící křeslo. ,,Můžeme?" zeptal jsem se, když jsem zaparkoval vedle její postele. Em jen přikývla a snažila se přesednout na vozík. ,,Opatrně, ať tě to hlavně nebolí," upozornil, ale ona i tak tvrdohlavě a přes viditelnou bolest přesedala.

Jen jsem si povzdechl a radši na to nic neřekl, protože bychom se zbytečně pohádali. Vzal jsem tedy za držadla vozíku, vyjel ven z pokoje a vezl ji dlouhou chodbou, pak zatočil do leva a otevřel dveře od pokoje číslo 150.

  ,,Můžem?" zeptal jsem se, než jsem tam vjel dovnitř. ,,Ano, Maci, prosím," zamumlala naléhavě. Dobře, dobře. Už jedu.

  Vjel jsem tedy dovnitř do obrovské místnosti plné přístrojů. Kristepane. Tohle vypadá malinko děsivě. A vypadá to, že i Em to tak přijde, protože jí úsměv opadl.

  Rychle jsem se tedy rozjel do poslední řady a zkoumal všechny jmenovky, co tam byly.

A...

Tady to máme! Gunnarsen!

Zastavil jsem tedy přímo před těmi dvěma přístroji a bál se podívat na tělíčka, která byla uvnitř.

  ,,Marcusi, jak vypadají?" zeptala se mě Em, protože tam z její úrovně neviděla. Dlouhou dobu jsem nic neříkal, proto se Emil rozhodla, že se sama postaví a podívá se. Rozhodl jsem se tedy, že i já bych se měl na ně podívat. Přeci jen to jsou i moje dcery.

  Zhluboka jsem se nadechl a pohlédl do těch dvou zvláštních postýlek a pocítil jsem... Štěstí? Ano, ale zároveň strach.

,,Elin, bude to Elin a?" tázavě se podívala na mě a usmála se. ,,Vždycky jsi chtěla Darcy, ne?" zasmál jsem se trochu a pořád si prohlížel ty dvě nejdrobnější tělíčka, která jsem kdy viděl. ,,Nemůžeme mít tedy Elin a Darcy?"

____________________

Vydáno: 31. 12. 2020

Ano, vím, určitě to takhle nefunguje, ale... Jak já mám vědět, jak to v porodnici funguje😂?

No nic. Přeji vám všechno nejlepší do roku 2021 a snad to všechno zvládnete❤️.