Together we can make it [Marcus & Martinus]

77

Najednou jsem se vzbudila a ucítila příjemnou úlevu, ještě aby ne když jsem tak dlouho spala. Jediné co tedy vím bylo to, že i přes můj spánek na mě ještě chvíli přendavali ty mokré ručníky.

  ,,Heleme se, Šípková Růženka se nám probudila," pousmál se Marcus, který seděl na židli vedle postele. ,,Pojď sem," zamumlala jsem prosebně a posadila se, aby mohl vedle mě. Ještě jsem mu udělala místo a podívala se mu přímo do očí. On nic nenamítal a mlčky si sedl trochu za mě, přičemž si mě přitáhl blíž k sobě.

  ,,Stejně by mě zajímalo, kolikrát jsi to udělal," zašeptala jsem pohrávajíc si s prstýnkem na mém prsteníku. ,,Co jsem měl kolikrát udělat?" zamumlal nechápavě, ale objímat mě nepřestával. ,,Kolikrát jsi se bál odmítnutí, kolikrát jsi se mi smál, kolikrát jsi kvůli mě byl smutný, kolikrát jsi litoval... Kolikrát jsi litoval toho, že nejsme jako ostatní páry, že už to nenapravíme. A kolikrát jsi litoval dvojčat..?"

  Možná jsem trochu emotivní teď. Nespalo se mi nejlíp a neměla jsem nejhezčí sen. Tedy... Byl hezký, ale je pravý opak reality.

  ,,Nemluv nesmysly, já to takhle vždycky chtěl. Nevzpomínáš na mě před rokem a půl, jak jsem říkal, že příští Vánoce budeš těhotná? Za půl roku od toho budou dva roky a my budeme slavit Vánoce už ve čtyřech. Není to snad úžasný? Všechno se to sklidní, holky budou růst, já občas někam odjedu, zas se vrátím, všechno úžasný, ne?" ujišťoval mě Marcus a já se začala jen strašně moc usmívat a otočila jsem na něj trochu hlavu. ,,Už jsem ti řekla, že tě strašně moc miluju," přiznala jsem a znovu s ním navázala oční kontakt. On se na mě usmál obrovským úsměvem. Bylo vidět, že poznal, že je mi lépe a že jsem za něj vážně ráda.

  ,,Myslím, že za posledních pár týdnů, jsi mi to řekla jen devětkrát," promluvil nakonec vážně. Teď jsem se k němu otočila čelem a vážně se na něj podívala. ,,A z psychiatrie jsem ti to měla říkat asi jak?" ,,Em, notak," zamračil se a rty naznačil něco ve smyslu, ať toho nechám. Jen jsem si povzdechla, otočila se zpět, opřela se o Marcuse a vzala si svůj telefon, který jsem odemkla a začala projíždět novinky na internetu, přičemž Marcus do telefonu koukal přes moje rameno.

Billie Eilish bude mít novou písničku, Harry Styles boří hudební rekordy, Emma Gunnarsen nahrává svoje třetí album. Princezna malá. A copak to tu máme teď? Další Gunnarsen, ale v titulku jsem byla zmíněná i já.

Začala jsem číst tedy nahlas.

,,Marcus Gunnarsen (19) a jeho přítelkyně Emilie Lindström (18) byli před pár dny viděni, jak vychází z Trondheimské nemocnice. Fanoušci si myslí, že mezi novopečené rodiče patří už i tento pár. Oba dva však veškeré zprávy ignorují a na sociálních sítích už se dlouho neobjevili, znamená to snad, že věnují veškerý čas svým dětem nebo je pravda úplně někde jinde. Čtěte pro více," přečetla jsem titulek nějaké zprávy a uslyšela jsem, jak si Marcus ke konci povzdechl. ,,Měli bychom jim to říct, respektive já bych chtěl," skoro mě až prosil Marcus.

  ,,Co je vlastně s holkama?" zeptala jsem se a znovu se o něj opřela, ale netrpělivě čekala na odpověď. ,,Prosim tě, klid. Má je Emma." Já jsem chtěla ještě něco namítat, takže on pohotově dodal: ,,Emma s mojí mamkou."

  ,,Snad se jim nic nestane," zamumlala jsem, znovu otevřela galerii a začala si prohlížet fotky vyfocené v posledních měsících. A jedna věc mě malinko překvapila a zarazila. ,,Víš, že nemáme ještě společnou fotku?" ,,Ale máme," vyvedl mě z omylu Marcus a začal něco dělat na svém telefonu tak, abych mu na to neviděla. Zničehonic mi však přišlo oznámení z instagramu od Marcuse. Podívala jsem se tedy do chatu a tam na mě vyskočila opravdu fotka nás čtyř. Musel ji fotit někdo, když jsme o tom nevěděli, sedíme na ní totiž s Marcusem na pohovce v obýváku, každý z nás drží jednu dcerku. V reálu jsme tam na ně nějakou chvíli dělali směšné obličeje, které je rozesmávaly, ale na fotce jsme se oba na holky koukali zasněně. Vzpomínám si, že v tu chvíli už usínaly, a tak jsme je po chvíli byli odnést do postýlek.

  Na nic jsem nečekala, fotku si uložila do galerie a rozhodla se ji na již zmíněném instagramu sdílet. Chtěl to říct světu? Má to mít.

  Do popisu fotky jsem přidala jen klasické červené srdce a pak už ji jen doopravdy sdílela.

  Telefon jsem hned odložila na noční stolek a vzala Marcusovu ruku a dala si ji na čelo. ,,Nemůžeme už domů?" zakňučela jsem, on si však jen povzdechl a ruku mi na čelo ještě víc přitiskl. ,,Asi už nemáš takovou horečkou," přiznal, ale po malé pauze to víceméně vyvrátil. ,,Ale horečku pořád máš."

  ,,Víš, za co jsem ráda?" zašeptala jsem po chvíli a když chvíli nic neříkal, začala jsem mluvit znovu já. ,,Tebe, jsem ráda za tebe. Ani nevíš, jak moc mě jednu chvíli bolelo, když tě dělal šťastným někdo jiný. Když jsem na chvíli nebyla už ta důležitá. Byla jsem to jen já. Ale teď. Já... Vím, že úsměv na tváři jsi díky mě neměl už dlouho, ale... Snažím se, strašně jsem si přála být tvůj důvod pro úsměv, pro radost, ale neumím to, nejde to, všechno je to špatně. Já... Já nevím, co cítím, já nevím, co je se mnou. Já nevím, co chci. Já nechci. Nic nechci. Já chci pryč."

  ,,Em, co to povídáš? Kam pryč bys chodila, vždyť jsme rodina, milujeme se a-," začal Marcus, ale do dveří někdo vstoupil, ten někdo byla Emma. ,,Nerada ruším, ale někdo vás chtěl vidět," řekla a hlavou kývla na Auroru, kterou držela v náručí, ale ta se hned, jak mě a Marcuse uviděla, začala vzpouzet, kvůli čemuž ji Emma postavila na zem a ona se rozběhla za námi do postele.

  Za dva týdny jí budou dva roky a já to nemůžu ještě nějak pobrat. Vždyť se narodila nedávno, ne?

  ,,De je mimi?" zamumlala nechápavě, když mi chtěla na břicho položit ruku a uviděla, že je relativně ploché. Tohle okoukala od Marcuse, já s tím fakt nemám nic společného.

  Já, Marcus, dokonce i Emma, která pořád ještě stala ve dveřích, jsme se tomu zasmáli, ale Auroru už tohle stejně očividně nezajímalo.

  ,,Ma, poď hvát!"

____________________

Vydáno: 20. 1. 2020