Together we can make it [Marcus & Martinus]

43

,,Emilie, dělej!" zakřičel na mě Brandon. Jsme pořád v tom víceméně páru. Tančí se mnou, respektive to samé co já. Marcus ho stále nesnáší, já ho nesnáším. Všichni ho nesnáší. Až na všechno holky, kromě Emmy, Majy. Nevím, jak ostatní, ale většina určitě.

  Tentokrát jsem však nešli tančit, šli jsme se projít do města. Někam na večeři jsme původně chtěli všichni jít. A ne, nejdeme jen tak samy. Je tu s námi Anne.

Dnes jsme první den v Oslu, kde to většina z nás alespoň na nějaké úrovni zná. Já tu byla s klukama na tour, na jejich koncertech, koncertu Emmy, dokonce i jiných interpretů, ale i tak to většinou bylo kvůli někomu z Gunnarsenů. Občas jsem sem jela i do nemocnice, ale to jen v krajních případech.

  ,,Em, budeme spolu v pokoji, až pojedeme zas na další koncert," oznámil mi po cestě jen tak Brandon. ,,Přestaň mi říkat Em a na pokoji s tebou nebudu ani omylem," odsekla jsem a raději přešla k Anne.

Najednou mě někdo zastavil a vtiskl mi pusu na líčko. ,,Tak jseš debil, Brand-," zasekla jsem se, když mi dotyčný položil ruku na pas tak, jak to dělá jen jediná osoba. ,,Marcusi?" zašeptala jsem a otočila se na něj. ,,Jsi... Jsi skutečný?" zeptala jsem se opatrně a pořád překvapeně. S mým spánkovým režimem bych se ani nedivila, kdyby nebyl.

  ,,Všechno nejlepší k výročí," zašeptal a ve mně ztukla všechna krev. ,,J-já... Já... Myslela jsem, že je teprve 10., vůbec nemám přehled. Omlouvám se, Marcusi, já... Nemám tu dárek ani-," snažila jsem se mu vysvětlit, jenže on mě přerušil. ,,Copak jsem tady snad kvůli tomu, abych ti vynadal? Chci ti něco ukázat," natěšeně mi vysvětloval a já ještě rychle doběhla za Anne.

  ,,Anne, nebude ti vadit, když půjdu na s Marcusem, pak se vrátíme do hotelu. Nebude ti to vadit, že ne?" snažila jsem se s ní domluvit. ,,Jen běž, ale nezapomeň se najíst někde, vlastně oba se někde najezte, abyste neměli hlad. Užijte si to," usmála se na mě a Marcuse, který přešel k nám. ,,Díky mami, pak přijdem," řekl ještě rychle Marcus, chytil mě za ruku a vlekl někam pryč.

  ,,Maci... Notak, kam to jdeme?" zaskuhrala jsem. ,,Už jsme tu. Zavři oči," řekl mi před nějakým parkovištěm a já tedy zavřela ty oči. Uslyšela jsem pak už jen kroky a vzhledem k tomu, že nikdo mi nic neříkal, došlo mi, že budou Macovi.

  ,,Marcusi?!" zavolala jsem. ,,No... Pojď za mnou," zavolal nazpět. ,,A jo, promiň, jdu pro tebe," vzpomněl si po chvilce a přešel zpět ke mně, kde mě znovu chytil za ruku.

,,Tak a můžeš otevřít," řekl, když jsme konečně někam došli. Oči jsem tedy otevřela a před sebou uviděla jedno ze dvou jejich aut.

,,A... Co by mělo být?" zeptala jsem se nechápavě. ,,Posaď se dovnitř," řekl mi rychle a sám si sedal na místo řidiče.

  ,,Marcusi? Marcusi, vysvětli mi to nejdřív," žadonila jsem. Vůbec nevím, co dělá. Nechápu to.

  Nic neřekl, připoutal se, řekl mi, ať udělám to samé a chtěl s tím autem vyjet? Asi ano. Nejsem žádný znalec přes řízení. Ale Marcus vážně právě teď vyjíždí z parkoviště. To může? To už má papíry? To zvládnul?

  ,,Kdy si mi tohle chtěl říct?" vydechla jsem s úžasem. Halo? Jak tohle dokáže? ,,Ani nevím, až by byla potřeba," pokrčil rameny a vyjel na malou klidnou silnici, která se hned tak v Oslu nevidí.

,,Víš, že za chvíli musím být zpět?" připomněla jsem mu, ale on jen mlčel a trošičku se pousmál, spíš se svůj úsměv snažil skrývat. ,,Cuscusi, kam to jedeme?" zaúpěla jsem. Ať mi to řekne. Nesnáším tyhle překvapení. Tedy... Jak se to vezme.

  ,,Tak jsme tady," oznámil, když dojel a zaparkoval kousek od nějakého lesa. ,,Jdeme tam nebo?" zeptala jsem se a on jen zakýval hlavou ze strany na stranu. ,,Chci ti něco ukázat nebo říct, to je jedno a nechtěl jsem, aby lidi ve městě věděli, že jsi se třeba zlobila," vysvětlil mi a začal něco hledat. Respektive si začal prohmatávat kapsy, až se konečně u nějaké zastavil a něco z ní vyndal. Co by mi chtěl ukázat? A proč bych se měla zlobit? Nechápu.

  ,,Co bys řekla na to, kdybych se nastěhovali do domu? I s Tinusem," zeptal a řekl mi. ,,C-cože? Cos to prokrista pána vymyslel?" překvapeně jsem na něj vykulila oči a on mi jen začal podávat nějakou fotku. ,,Já jsem pryč ani ne tři týdny a ty tohle? Co budeš dělat po třech měsících? Bude vám stát letadlo na zahradě?" lehce jsem na něj zvyšovala hlas. ,,Zlobíš se," zasmál se a podal mi tedy tu fotku s nějakým šedivým domem. Chvíli jsem na to koukala, ale nakonec na něj promluvila: ,,co to je?" ,,Možná náš budoucí dům." ,,Je nám 18," připomněla jsem mu. ,,Máme čas do prosince se rozhodnout, napadlo nás, že by tam bydlel Tinus a my. Navíc je to blízko k tvému i mému domovu," vysvětlil mi a já mu podala tu fotku ještě zpátky. ,,Musíme to všichni promyslet, nemůžeš jen tak přijít s tím, že si koupil barák," snažila jsem se mu vysvětlit.  Najednou Marcus vylezl z auta, přešel ke dveřím z mojí strany a následně je otevřel.

  ,,Vystupujeme, má paní," ušklíbnul se na mě a čekal pořád před dveřmi. ,,Zníš, jak kdybys byl můj sluha," uchechla jsem se a vystoupila z toho auta. ,,A přitom jsem jen přítel," konstatoval a ve stejnou dobu zavřel dveře od auta a zamykal.

  Šli jsme tiše vedle sebe a Marcus pořád něco přehraboval v kapse. Vypadal nejistě. Hodně nejistě. Nevím, co má v plánu, ale nechci, aby se tak cítil, proto jsem ho také opatrně chytla za ruku a propletla si s ním prsty.

  ,,Jsme my, ty a já, já a ty, Marcus a Emilie, Emilie a Marcus, Cucus a Em, nemysli na ty nesmysly, na které myslíš. Poznám, že nad něčím přemýšlíš. Neřeš to, žijeme teď, spolu," snažila jsem se mu nějak pomoct všichni víme, že mi to nejde. ,,Tys četla tu knížku, že jo?" zeptal se a hned na to se pousmál.

,,Ve tři ráno jsem se doučila a pak do jedný četla tu knížku. Asi mi chvíli bude trvat, než na to přestanu myslet," zašeptala jsem a chvíli jsme potichu šli.

  ,,Ty mi ale neumřeš, že ne? Ty se nechceš zabít, že? Máš důvod, máš sen. Kdyby se ti splnil, prosím, vymysli si další, ale neodcházej," šeptala jsem na jeden výdech, ale on se zastavil a stále nic neříkal.

  ,,Marcusi... Tys o sebevraždě přemýšlel?" zadrhl se mi několikrát hlas a se strachem jsem se mu koukala do očí.

____________________

Vydáno: 21. 11. 2020

Ahoj, přeji vám všem krásný víkend, tedy už je jeho půlku.

Doufám, že se máte všichni krásné a dáváte na sebe pozor. Chtěla bych vám strašně moc poděkovat za všechny přečtení, hvězdičky, nebo jak to nezvat, a vlastně už jen za to, že čtěte právě můj příběh❤️.

Chtěla bych se vám taktéž omluvit za to, že nevycházejí kapitoly tak, jak jste, vlastně jsme, všichni zvyklí. Mrzí mě to, i když nepíšu nic převratného, baví mě to a je to moje místo, kde se nemusím bát okolního světa. Uklidňuje mě to, pomáhá mi to. Ale posledních pár dnů jsem potřebovala být jen sama se svými myšlenkami. Chtěla jsem psát, ale kdykoli jsem něco napsala, musela jsem přestat. V hlavě mi létalo několik set myšlenek a já se nedokázala soustředit na jednu činnost.

Tím bych vám také chtěla říct, že je v pořádku si odpočinout od povinností, klidně i od věcí, které máte rádi. Když je to potřeba, udělejte si pauzu, vezměte oblíbenou knížku, koukněte na film, jděte do přírody, ven s kamarádem, pusťte si písničky, udělejte si čaj, koukejte se, jak je venku krásně. Je tu spousta možností. Hlavně se nebojte si vzít pauza, mít čas jen pro sebe. Zasloužíte si to❤️.