Together we can make it [Marcus & Martinus]

70

Marcus

,,Je v pořádku, nemusíte se ničeho bát, u novorozenců do čtyř měsíců se to stává často, hlavní je, že jste zareagovali správně a nečekali na záchranářskou službu, v takových situacích jde vždycky o prvních pár minut," vysvětlovala mi sestřička a podala mi rozespalou Elin do náruče. ,,Šance, že se to dnes bude opakovat, je skoro nulová, doufám, že zbytek noci zvládnete už v pořádku, zatím nashle," rozloučila se a vyšla z našeho domu. Já jsem za ní zavřel dveře a následně zamknul.

  ,,A my teď půjdem za mamčou a pak spinkat, super nápad, viď?" zašeptal jsem mojí malé dcerce, malinko ji políbil na čelíčko a vyšel s ní do mého a Emiliina pokoje.

  Když jsem otevřel dveře, všiml jsem si, že Darcy spokojeně spinká v postýlce, jenže moje milovaná přecházela nervózně po pokoji sem a tam, dokud si mě nevšimla.

  ,,Je v pořádku?" vyhrkla okamžitě a začala si malou, překvapeně ale i mě prohlížet. ,,Je naprosto v pohodě, tohle se prý občas stane," vysvětlil jsem jí, ona chápavě přikývla a já tedy šel Elin položit do postýlky vedle tě Darciiny. Em však každý můj pohyb pečlivě sledovala a úplně stejně se poté dívala na tělíčka našich dcerek.

  Tohle ji zničilo, tohle jí změnilo život, tohle nám změnilo život, ale v tuhle chvíli jsem to ještě netušil.

  ,,Zlato, půjdeme si lehnout, jsi vyčerpaná," přešel jsem k ní, objal ji za pas a takhle došel až k naší posteli. Překvapivě ani neprotestovala, ale poslušně si lehla a čekala, co udělám já. Lehl jsem si normálně na postel ke svému kraji, ale objal jsem Emil. Alespoň jako taková podpora. Ona se ke mně otočila zády a zašeptala něco ve smyslu dobrou. Já jsem nás ještě pečlivě přikryl peřinou a doufal, že i po té události usne.

  ,,Dobrou noc, lásko."

Já jsem usl několik okamžiků po tom, co jsem si všiml, že Emiliin hrudník se zvedá pravidelně, což znamenalo jediné. Spala, a tím pádem já mohl taky.

  Okolo čtvrté hodiny raní jsem si všiml, že už Emilie nespí vedle mě v posteli a když se po 20 minutách stále nevrátila, rozhodl jsem se ji jít hledat.

  Vstal jsem v postele a ani jsem nemusel nikam dál chodit. Emil seděla vedle dvou postýlek a nepřetržitě sledovala holky.

  ,,Em, jak dlouho už tu sedíš?" zašeptal jsem po chvilce, když se ani nepohnula, ani nezamrkala. ,,Od půlnoci," odpověděla mi chabě. Vrací se zpátky ke stavu, ve kterém byla, když myslela, že Darcy je mrtvá.

  ,,Musíš si jít odpočinout, klidně je pohlídám," nabídl jsem se, protože vážně nevím, co jiného s ní dělat. Emil se na mě otočila, dala mi pusu na líčko a pomalu se vydávala k posteli si lehnout. Pusa byla bez lásky, bez citu, byla jako nic. Já jsem si ale sednul k postýlkám a kontroloval holky.

  Obě dvě v klidu spinkaly, takže jsem se rozhodl na chvíli zavřít oči, nic se jim nemůže stát. Po chvíli jsem ale musel zbystřit, protože jedna z nich začala pokňourávat. Rychle jsem se probral, vzal si malou do náruče a vypadnul s ní do dolního patra, protože jsem nechtěl vzbudit Em a hlavně to dítě, které ještě spalo.

  ,,A co ty? Bude ti stačit pochování? Jedla jsi přece před chvílí," konstatoval jsem spíš pro sebe a chodil s tou malinkou v náručí, jenže ji to vůbec neuklidňovalo. Takže tě jdeme přebalit. Achjo, nauč se už na nočník, prosím.

  Úkol přebalení jsme společně sice zvládli, ale pořád mi tu tak poplakávala. Tak zkusím jedno a poslední.

  Došel jsem s ní ke gauči, na který jsem ji položil a sám si lehnul vedle ní. Gauč máme opravdu velký až tak, že bychom se sem vešli tři.

  Hračky ty děti ještě nezajímají, což sice nechápu, alespoň si s nima můžu hrát já, ale je tu jedna věc, která je obě vždycky uklidnila. Ať už v nemocnici, tak doma. A který dvojce to vlastně mám..? Tohle je na Elin moc veliký, takže tu mám Darcy.

  ,,We were too young,
to know we had everything,
too young.

I wish I could've seen it all along,

I'm sorry that I hurt you darling,

no oh, we were too you.

I've been looking back
a lot of ways.

You and me is all I've ever known.

It's hard to think that you could ever hate me,

But there's something really different now..."

,,Připomíná mi to vás," zašeptala ze dveří Violet. Podíval jsem se na ní s nechápavým pohledem, přičemž jsem se ještě posadil a ona začala vysvětlovat.

  ,,Prožili jste spolu nejlepší roky, ještě když jste nebyli spolu, ale už dávno jste spolu být mohli, ale..." vysvětlovala a podívala se na Darcy na pohovce. ,,Možná že vás ty nejlepší přeci jen teprve čekají." Já se na ni lehce pousmál a změnil téma.

  ,,Vio? Myslíš... Že bys mi mohla trochu pomoct?" ,,Jo, jasně. Co potřebuješ?" zeptala se a sedla si vedle mě na gauč. ,,Je tu takový menší problém. Problém s Em. A mě napadlo, jestli bys třeba s ní nechtěla strávit nějaký odpoledne. Strašně ji vzaly všechny ty věci okolo holek a se mnou na to myslet nepřestane, stejně kamarádky a... Myslím, že před nedávnem jste se o tom zmiňovaly obě. Já tě nechci do ničeho nutit, ale chtěl bych jí nějak pomoct," vysvětlil jsem jí a ona chápavě přikyvovala.

  ,,Jasný, tohle chápu a myslíš, že by to šlo příští týden třeba ve středu?" zeptala se ještě a já se na chvíli zapřemýšlel. ,,Jo, to bude asi ideální, myslím, že Em nic nemá, vážně děkuju moc."

Vio tedy odešla někam do kuchyně a já se i s malou vydal zpátky do pokoje. Vypadalo to, že zbytek domů už spí, ale Em mě přesvědčila o opaku. Stála nad Elininou postýlku.

___________________

Vydáno: 6. 1. 2021