Together we can make it [Marcus & Martinus]

3

,,Jak myslíš noha?" zašeptala jsem a celého si ho prohlížela, i když ležel pod peřinou. Marcus si povzdechl a odkryl se. Počkat. Ne, to je nesmysl, on si jen dělá srandu, ne?

Okamžitě jsem se přesunula k jeho nohám a... Proč má kraťasy a nemá jednu nohu od kolene dolů? Když jsem to uviděla, sevřela se mi hruď a já začala mít problémy s dýcháním.  Překvapeně a smutně jsem se podívala na Maca, který svůj smutek a zklamání rozhodně neschovával.

Maca jsem znovu přikryla a poté si sedla vedle něj. ,,Maci, já... Je mi to líto," vylítla mi z pusy první věc, která mě napadla, protože jsem byla pořád v šoku. ,,Vždyť dobrý," odpověděl ledabyle a podíval se na mě. Notak Maci tohle nedělej, já si sednu hezky za tebe a obejmu tě. ,,Em, vždyť víš, že tohle nemusíš," zašeptal a já ho jen víc objala. ,,Ty mi zas nemusíš říkat Em, ale chceš, stejně jako já tu chci být s tebou, pokud ti to nevadí," zašeptala jsem. ,,Budu spíš rád," usmál se a trochu se opřel o mě a já zas o stěnu hned za mnou.

,,A ta druhá noha jak?" zeptala jsem se po chvíli ticha. ,,Ta je nalomená, sice i tak mám sádru, ale není to tak hrozný, jako byla ta druhá," vysvětlil mi. ,,Ale nechci se o tom bavit, jestli nevadí," dodal po chvíli. ,,Jo, jasně chápu," přikývla jsem.

,,Jak se máš vůbec ty?" zeptal se Mac a snažil se na mě otočit. Dobře, dobře, tohle je roztomilý, to uznávám. ,,Momentálně to je takový různý," pousmála jsem se a hned jak jsem to řekla, tak Mac už mluvil dál. ,,Jakto? Stalo se něco ve škole? Někdo ti něco udělal? Nebo teď máš být s někým venku a já to kazím?" ptal se a se starostí v očích se na mě podíval. ,,Prosimtě s kým bych asi měla být venku?" zasmála jsem se a Mac měl pořád kamenný výraz. ,,Co se tedy stalo?" ptal se znovu. ,,Vlastně nic, jen spolužáci se ke mně chovali jako obvykle," vysvětlila jsem a on si jen povzdechl. ,,To se změní anebo se ke mně začnou chovat stejně jako k tobě," říkal Mac celkem v pohodě, až mě to překvapilo. „Proč by měli? Vždyť ty se s nima úplně v pohodě bavíš,“ koukala jsem na něj nechápavě. „Víš já... Tu nohu mi tak špatně no... Uřízli, že nebudu moct nosit protézu a... Budu na vozíku prozatím a občas si budu moct vzít berle,“ vysvětlil, jak se situace má, a sklesle se podíval pryč. “Neboj se, ty to zvládneš,“ pokusila jsem se na něj usmát a znovu ho objala. “My všichni ti pomůžeme, Tinus ti určitě pomůže, mamka, táta, Emma, kamarádi,“ šeptala jsem mu do ucha. “Když ale říkáš my, tak myslíš i sebe?“ zeptal se a na obličeji měl něco mezi úšklebkem a nechápavým výrazem. „Já ti budu schopná přijít pomoct i ve tři ráno, takže ano, myslím i sebe,“ usmála jsem se na něj a on se na mě podíval s jiskřičkami v očích. „Strašně moc ti děkuji, jen bych se tě chtěl na něco zeptat,“ zamumlal a nejistě se na mě podíval. “Povídej.“ †Co takhle kdybys zítra přišla? Já tu nemám co dělat a oni všichni jedou pryč, alespoň na chvilku, pět minut stačí,“ udělal na mě Mac psí očka a já se na něj doopravdy usmála. „Ráda přijdu,“ šťastně jsem se na něj podívala.

Proč mi to od něj přijde tak hezký?

Ano, já vím, že jen nechce být doma sám, ale co když tu chce vážně mě?

Notak nech toho, třeba mě tu vážně chce, třeba mu na mě opravdu záleží.

Já vím, že je nesmysl, aby mu na mně záleželo, ale co když?

Já vím, že by mu na mně nikdy nezáleželo, ale možné je všechno...

Asi deset minut jsem se tu takhle hádala se svými myšlenkami, zatímco Mac spokojeně odpočíval opřený o mě. Očka měl pootevřená a stejně tak i rty. Takhle vážně vypadal roztomile.

Je mi líto, co se mu stalo, vždyť on si tohle nezaslouží. Jak si zahraje fotbal? Jak bude zase blbnout venku? Jak-. Macu... Vždyť ty... Co budeš dělat? Vždyť se na to všechno bude moct jen koukat, ne? Snad ne, snad se to nějak vymyslí.

Marcus tu pořád ležel se zavřenýma očima a já ty svoje taky na chvíli zavřela, dnešek byl namáhavý, tak tohle snad neuškodí.

Nějakou chvíli jsme tu takhle leželi a já najednou uslyšela, jak se prudce otevřely dveře, a okamžitě jsem se probrala. Ve dveřích stál Tinus a zmateně se na mě podíval. Hned se ale zas podíval na Maca, který na něj rozespale koukal. „Stalo se něco Tinusi?“ zamumlal rozespale Mac. ,,Ano, ty se okamžitě obleč a za dvě minuty ať jsi dole," nakázal mu a Mac na něj ještě víc nechápavě koukal. „Ježiš, tak co se děje“" přestal na něj mít Marcus už nervy. „Prostě ti jdou dělat zas nějaký testy!“ rozkřikl se Tinus a nakonec smutně svěsil hlavu a ramena. „Promiň, nechtěl jsem křičet,“ šeptl Tinus a šel si sednout na Marcusovo postel. Mezitím jsem si já všimla, že Mac chce někam jít z postele, jenže v tu chvíli už jsme ho držela za zápěstí, aby dál nešel. „Ať chceš, co chceš, já ti to přinesu, jo?“ řekla jsem, když se na mě zmateně podíval. Nakonec jen přikývl a zase si sedl jako předtím. Marcus mi tedy řekl, co za oblečení chce přinést, a já mu ho tedy podala. Mezitím tady na nás nechápavě koukal Tinus, což mi dávalo celkem nepříjemný pocit. Takže nakonec jsem se ho prostě musela zeptat: „Tinusi, děje se něco, že se tady koukáš jako kdybys nebyl ani u sebe doma?“ „Já že jen nechápu, co tu děláš ty nebo jak ses tu vzala,“ vysvětlil a asi dvakrát se mu zadrhl hlas a já si jen povzechla. „Já vám byla přinést úkoly ze školy a chvíli tu byla s Marcusem,“ vysvětlila jsem mu to alespoň trochu. ,,Jo, dobře," přikývl. A pak se otočil na Maca a připomněl mu.

„Marcusi přidej, musíš na ty testy."