Together we can make it [Marcus & Martinus]

66

,,Tinus pro tebe už jede," oznámila mi Emil a já se na ni po nějaké půlminutě otočil. Tohle je sedmý den v nemocnici a já se za tu dobu vyspal asi třikrát  Nechtěl jsem, nebaví mě to. Je to k ničemu.

  ,,A přesně kvůli tomuhle. Kdybych tě poslala, ať odjedeš domů sám, buď usneš anebo nikam neodjedeš, Macu, musíš se vyspat, prosím, neděláš nic jiného, než že se koukáš na ty dvě, ony se nezmění ze dne na den. A navíc pro nás příští týden musíš přijet," vysvětlovala mi, ale já se zarazil. Všechno, co se tu děje, vnímám maximálně napůl, ale příští týden pro ně přijet?

  ,,Jak přijet? Holky tu přece nějakou dobu budou nebo..." Já vážně nevím, ale nepamatuji si, že by o tom někdo mluvil.

  ,,Je pondělí 12. dubna, ty pojedeš domů dneska a mně v pátek 16. dubna s Elin pouštějí domů, je mi jedno, jak se domů dostanu, jen ti to říkám, ale byla bych ráda, kdybys přijel ty," vysvětlovala mi a poslední větu spíše jen tak šeptala. ,,Když mi řekneš, kdy, kam a proč mám jet, tak klidně," odpověděl jsem už asi možná trochu víc vnímající.

Em si jen povzdechla a šla si stoupnout vedle mě. ,,Nejsi trochu zklamanej, že jsou to obě holky? Přece jen je tam menší šance, že budou chtít chodit na fotbal, že ho s tebou budou chtít hrát. Vlastně i takhle by mohly, ale... Víš ty, že ani nemusí... Je tu možnost, že... Můžou bejt nějak postižený, je to moje vina, ale i kdyby náhodou to tak bylo... Měl bys je pořád rád?" zeptala se mě se strachem v očích, který doplňovalo pár slz. ,,Em, nemůžeš přece za to, že se narodily dřív," zašeptal jsem a opatrně si ji přivinul do objetí. ,,Není to ničí vina, a už vůbec ne tvoje, prostě se to tak stalo." Tohle pro ni asi bude o dost těžší než pro mě. Vždyť si to bude dávat za vinu už jen kvůli tomu, že to ona je nosila pouze těch šest měsíců pod srdcem. Bojím se, že si bude myslet, že něco dělala špatně, protože já vím, že to tak není.

  ,,Odpověz mi, prosím," skoro vzlykla, víc se ke mně přitiskla, ale nás oční kontakt se snažila alespoň nějak udržet.

  ,,Em, jsou to přece naše děti, měl bych je rád tak, či tak. Ale podívej se na ně, jsou v pohodě. Hele Elin už i otvírá oči, jen se na ni podívej," snažil jsem se ji povzbudit a ona se jen trochu pootočila v našem objetí a podívala se naši starší dcerku.

  ,,Panebože," vydechla a setřela si slzy z tváří. Nic víc už neřekla a okamžitě šla blíž a fascinovaně na Elin koukala. Na tváři měla obrovský úsměv a otvorem, který měl zajišťovat přívod kyslíku, přičemž takové otvory tam byly ještě tři, dala ruku pomalinku do té postýlky a prstem začala opatrně hladit tělíčko naší Elin. Už k sobě měla připojeny jen dvě hadičky a i z nich by ji měli brzy odpojit. Vypadala jako normální miminko, ale když jsem teď přesunul pohled na naší druhou dceru, Darcy, úsměv zmizel a přišly obavy. Měla na sobě asi šest hadiček a nejevila moc známek života. Já jsem tedy dal ruku k ní a opravdu jemňoulince jsem ji pohladil po tvářičce. Bál jsem se, že jí ublížím.

  ,,Dělá mi starosti, že tu bude sama," promluvila Em po chvíli. ,,Vždyť sem budeme jezdit, uteče to jako voda, bude doma dřív, než tam prořekneme její jména. Její dvě jména." ,,Tys jim vážně nic neřekl? Jména a... Ani to že se narodily?" zeptala se, jenže v tu chvíli ji Elin chytila za prst. ,,Ví, že se narodily, teda Tinus to ví," vysvětlil jsem jí. Em chtěla ještě něco říct, ale začal jí zvonit telefon, takže musela Elin pustit a přešla ke svému telefonu.

  ,,Ano?... Hele přijď sem... Ne, ta budova úplně vzadu. Ehm... Osmý patro... Už jedeš tím výtahem? Jo, dobrý... Tak vyjdi ven, rovně k recepci... Jseš tam?... No tak zahneš teď doleva a půjdeš tou dlouhou chodbou... Jseš už u dveří?... No stůj! A třetí dveře od tebe jsme my," navigovala někoho k nám do pokoje. To dovolí sem někomu jít?

  Em telefon položila, usmála se na mě, ale hned hlavu stočila ke dveřím, ve kterých se objevil Tinus.

  ,,Bráško," usmál jsem se a šel ho hned obejmout. On mě obejmul nazpět a následně se objal i s Em.

  ,,Tak co? Nějaký jméno mi řekněte? Můžu se na ně vůbec podívat? Nebo ne?" zasmál se Tinus. Ví, jak jsem se choval k Em, když byla ještě těhotná. To se k ní nesměl skoro nikdo přiblížit, tedy jen já a... Znovu já.

  ,,Ano, je to E-," chtěla mu to Emil říct, ale já ji přerušil. ,,Nesmíš, ne, žádný jméno není, dozvíš se ho, až si je budeme moct odvést domů." Jenže on malinko couvnul a podíval se na cedulky se jmény. ,,Takže Elin Anne Gunnarsen a Dar-," zastavil se, protože jsem si před nápis stoupnul, ale pak začal protestovat: ,,Marcusi, co blbneš?! Já chci vědět jen, jak se jmenuje moje neteř!" Já jsem tedy ustoupil. Je to moje dvojče. Moje druhé já. Je mu se to může dovolit.

  ,,Darcy Hege Gunnarsen?" přečetl tázavě Tinus a pak se podíval na mě a Emilii. ,,Jo, Darcy Hege Gunnarsen. Darcy, protože je to hezký, Hege znamená štěstí a to potřebujeme všichni a proč je Gunnarsen, snad víš," vysvětlila a nakonec se zasmála Emil. ,,A... Elin Anne Gunnarsen?" zeptal se ještě, ale tentokrát jsem se odpovědi chopil já. ,,Elin doslovný význam je něco ve smyslu Bůh je mé světlo, taky význam zářící a to prostě připomíná naději, což... Bude se jí hodit, Anne je po naší mamce a Gunnarsen, protože ji má s jedním klukem z Dánska, který má čirou náhodou stejný příjmení jako my. A jestli chceš, můžeš se na ně podívat."

  On tedy přistoupil k těm dvěma nesmyslům a podíval se na ty dvě. Nic neříkal. Vůbec nic. Jenže pak mi najednou zašeptal do ucha něco, na co v blízké době nezapomenu, protože takhle od něj to znělo ještě hůř.

  ,,Vážně je ještě živá?"

____________________

Vydáno: 1. 1. 2021
√

Tak a jsme u první kapitoly tohoto roku! Je to důvod k oslavě? To netuším, ale už je to skoro rok, co tento příběh píšu a jsem za to upřímně ráda.❤️