Together we can make it [Marcus & Martinus]

53

,,Koukej, co jsem si pořídila na tu premiéru," snažila jsem se upoutat Marcusovu pozornost, protože jen tak znuděně koukal na něco v telefonu, ale on mě pořád nevnímal. ,,Maci, prosím, já nesmím vypadat těhotně, můžeš se na mě alespoň podívat?" zakňučela jsem. ,,Vždyť jsi těhotná," protestoval a pořád nedával pozor. ,,Gunnarsene!" zvýšila jsem na něj otráveně hlas, přešla k němu a vytrhla mu z ruky telefon. ,,Přestaň a vrať mi to!" zakřičel na mě, až jsem sebou škubla a snad mi pár sekund přestalo snad bít i srdce. Telefon jsem mu vyklepaně podala a raněně na něj stále koukala. Můžu si za to sama. Můžu si za to sama. Křičela jsem první. Křičela jsem na něj první. Proč jsem to dělala? Teď to udělal nazpět. Už na mě nemá nervy. Nikdo na mě nemá nervy. Jsem jen hloupý tvor na této planetě. Jsem nicka. Jsem prach.

  ,,Promiň," zašeptala jsem a pomalu odešla do volného pokoje, protože tam bych nikomu neměla vadit.

  Není to on. To není můj Marcus. Ale on vlastně není můj. Co to plácám. Nevlastním ho.

  Najednou zaťukal na dveře a vstoupil dovnitř. Ublíží mi? Nechá mě být rozejde se se mnou?

,,Em, já... Odpusť mi to. Ono... Něco mě naštvalo a... Něměl jsem křičet," šeptal a pomalu šel ke mně. ,,Uhm... Můžu tě obejmout?" zašeptala jsem potišeji než normálně. Marcus posmutněle přikývl a rozevřel náruč.

,,Nikdy se nic nestalo," zašeptala jsem už v jeho objetí. ,,A podíváš se tedy na ty šaty na zítřek?" zeptala jsem se, abychom na tamto přestali oba myslet. Je lidské křičet a nebýt v náladě.

  Marcus tedy přikývl a pomalinku mě pouštěl z objetí. ,,Takže..?" zeptala jsem se, když už jsem stála asi metr před ním a on si mě mohl důkladně prohlédnout. Měla jsem volnější černé šaty. Černá zeštíhluje, takže hádejte, proč takové šaty mám. Vlastně je mám už nějakou dobu, jenže jsem je nikdy neměla na sobě. Nikdy jsem nepotřebovala šaty.

,,Sluší ti to a moc. Nikdo nebude mít šanci poznat, že jsi těhotná," zašeptal a přešel ke mně. ,,Všichni se o tobě budou bavit, jak moc jsi krásná, jak moc ti to sluší, všichni poznají, jak moc úžasná jsi a začnou nám to přát," šeptal mi Marcus do ucha, přičemž mě zezadu objímal. Nakonec mi ještě vtiskl na krk malý polibek a já si zase připadala jako nějaká princezna z pohádky.

  ,,Jak to děláš?" zaseptala jsem najednou a pořád si užívala Marcusovu přítomnost. Je milý, starostlivý, úžasný prostě. Občas mu sem tam něco ujede, ale stejně tak i mě. Je to lidské. ,,Co jak dělám?" ,,Jak mě dokážeš tak rychle uklidnit? Jakto že mi dodáváš takový pocit bezpečí? Proč jsem hned uvolněná, když jsem s tebou?" Neznala jsem na to odpověď. Doufala jsem, že odpověď je láska, protože kdyby ne tak ani nevím, co k Marcusovi cítím.

  ,,Nevím, dělám to, co mi přijde přirozené. Někdy nevím, co můžu a nemůžu udělat. To ale každý z nás, ne?" zašeptal pro změnu on. ,,Máš pravdu. Jako vždycky," malinko jsem se zasmála.

  ,,Hele vy dva, nechci vám to kazit, ale jděte se už připravit, já na vás nečekám," vykouknul zpoza dveří Tinus a já jsem se tomu začala smát.

  ,,Koho vlastně bereš s sebou ty?" zeptal se Tinuse Marcus. ,,No Violet, jdeme tam ještě jako kamarádi. Chceme to říct na Vánoce," vysvětlil Tinus. ,,To můžeme říct spolu, ne?" vyhrkl Marcus nadšeně. ,,Nezní to špatně, ale už jděte," popoháněl nás a nakonec odešel.

,,Že já s nima bydlím! Kdo mohl tušit, že nakonec skončím jako chůva!" stěžoval si přes celý dům a já i s Marcusem jsme se mu zasmáli.

  ,,Však to není tak strašný!"

Do hodiny jsme si všichni sbalili a vyjeli jsem směr Oslo. Tinus a Marcus seděli vepředu a vždycky po dvou hodinách se v řízení střídali, zatímco já a Violet jsme seděli celou dobu na zadních sedadlech. Cesta nám ubíhala hodně rychle, možná to bylo i kvůli tomu, že s Vio jsme se pořád měli o čem bavit. Ať už o škole, klucích, končících, prostě se s ní dalo bavit o čemkoli.

  Do hotelu jsme přijeli okolo osmé večer a na dvojčata před hotelem čekalo několik set fanynek. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Bylo jich nejméně dva tisíce. Kluci jsou pořád slavnější a slavnější, ale tohle? Páni.

Když jsme se konečně prorvali do hotelu, na recepci jsme si převzalo klíče od našich pokojů a ve dvanáctém patře jsme se rozdělili na dvě skupinky, přičemž každá ze skupinek šla do jiného pokoje. Já a Marcus to pokoje číslo 1457 a Martinus s Vio do pokoje 1458.

  ,,Em? Měla bys něco proti, kdybychom tu místo školy chvíli zůstali?" zeptal se Marcus, když už jsme oba leželi v posteli. ,,Pozítří mám kontrolu v Trondheimu, ty tu můžeš zůstat, ale... Já bohužel ne," oznámila jsem mu a on se na chvíli zarazil.

  ,,A jo vlastně, vždyť tam jdeš ještě před Vánoci," došlo to mu najednou. ,,Ano, ještě před Vánoci. A můžeš se mnou přeci, pokud tu nezůstaneš, jak jsi chtěl."

  ,,Myslíš, že si to nechám ujít? Vždyť musím být s tebou. Jako zodpovědný přítel a nesmím tě zklamat. Už se mi to stalo s jednou holkou, nemůže s tebou," zašeptal a já se na něj nechápavě podívala. ,,S Emm, Emmu jsme zklamal. Nikdy jsem s ní neměl dobrý vztah. Však mě ani nemůže mít ráda," zaskuhral Marcus. Tohle si vážně myslí? Emma ho přece zbožňuje.

  ,,Maci," zašeptala jsem a pohladila ho po rameni. ,,Má tě strašně ráda. Vždycky jí chybíš a těší se, až tě uvidí. Tebe i Tinuse. Vidí ve vás svůj vzor. Vždycky říká, jak je k ničemu, že nic neumí a já jí musím vymlouvat, že to není pravda. Ta malá tě má ráda. Má váš ráda. Ráda by určitě strávila pár chvil jen s vámi dvěma. Splňte jí to, prosím."

___________________

Vydáno: 19. 12. 2020