Together we can make it [Marcus & Martinus]

4

,„A nemohla bych jet s vámi?“ zamumlala jsem, aby mě nebylo slyšet. No, vypadalo to, že Mac to slyšel. „Tinusi, to nejede i táta s Emmou, ne?“ zeptal se Mac a podíval se na mě. “Ne, ty zůstávají doma,“ odpověděl mu Tinus a Mac se ušklíbnul. „V tom případě s námi jede Emilie,“ řekl Mac a pousmál se.

„No, tak dobře, ale teď už musíme,“ řekl Tinus a všichni tři jsme se zarazili. „Jak se dostanu dolů?“ podíval se na nás Mac smutně. „Odneseme tě?“ podívala jsem se na Tinuse, co na to řekne on. „Co jinýho nám zbyde,“ řekl Tinus a oba jsme Marcuse tedy nějak vzali.

Došli jsme dolů a posadili Maca do auta, přičemž se jejich mamka už šla posadit do auta a já s Tinusem taky.

Já jsem seděla vepředu s Anne a Tinus seděl v zadu s Macem. Cestou jsme nikdo ani nic moc neříkal a vlastně to nebylo třeba, cesta totiž trvala maximálně 20 minut.

Anne vystoupila z auta a šla pro něco do kufru. Já a Tinus jsme vystoupili a šli k Macovo dveřím, kam Anne přitáhla vozík. Smutně jsem se podívala na Maca, který se na mě jen falešně pousmál.

Mezitím co já jsem litovala Marcuse, tak Tinus Macovi pomohl z auta na vozík a všichni tři se vydali do nemocnice.

,,Emilie?" otočil se na mě Tinus a tím mě probral z transu. ,,J-jo, promiň," špitla jsem rychle a došla za nimi.

Všichni jsme došli před nějakou ordinaci a já už si cestou všimla několika lidí, kteří koukali na Maca, a on si toho zřejmě taky všiml.

Začal si koukat do klína a snažil se co nejvíc schovat do jeho mikiny. Anne s Tinusem stála u Maca a já stála kousek od nich. Po chvíli se podíval přímo mně do očí, ale pak odvrátil zrak. Já jsem přešla k němu a tak jako se sklonila. ,,Maci," zašeptala jsem, abych upoutala jeho pozornost. ,,Ať na mě tak nekoukají, je to hnusný," zamumlal a smutně se na mě podíval. ,,Neboj, to přestane," pousmála jsem se na něj.

Najednou vyšla z ordinace nějaká sestřička a řekla Macovi, ať jde dovnitř. Ano, řekla, ať jde. Už jen když tohle říkala a já si všimla Marcusova výrazu, tak mi ho bylo líto.

Marcus tedy vjel do ordinace a Anne tam šla s ním, zatímco já jsem čekala s Tinusem před ordinací.

,,Musíme mu pomoct," promluvil Tinus po chvíli a já se na něj podívala. ,,Alespoň tím, že tu budeme pro něj," dodal. ,,Nic víc asi ani udělat nemůžeme," zašeptala jsem po chvíli. ,,Začne zase chodit do školy?" otočila jsem se na něj. ,,Myslím, že bych spíš jezdil, než chodil," uchechtl se Mac, který právě přijel. ,,Tak co ti tam dělali?" okamžitě jsem se na něj otočila. ,,Vlastně nic, všechno v pohodě," oznámil nám a jel směrem ven z nemocnice.

S Tinusem jsme si vyměnili nechápavé pohledy a vydali se za Macem stejně jako Anne.

Šla jsem vedle Tinuse a před námi byl Mac s Anne, kteří už nějak nasedali do auta.

Tinus si sedl dopředu vedle Anne, kde jsem předtím seděla já, a hlavou naznačil, abych si šla sednout dozadu. Tinus se začal o něčem bavit s Anne a Marcus koukal tupě na sedačku před sebou. ,,Macu?" zašeptala jsem, abych upoutala jeho pozornost. ,,Hm?" otočil se na mě a pokusil se usmát, což mu ani trochu nešlo. ,,Co se tam stalo?" zeptala jsem se ho a koukala mu do jeho utrápených očí. ,,Tu protézu mi prostě nikde neudělají ani kdybych zaplatil, bůh ví kolik, nemůžu ji mít, prý budu jen na tom vozíku," zašeptal a sklopil zrak. ,,Marcusi, my všichni ti budeme pomáhat, uvidíš, že to bude skoro jako dřív," zašeptala jsem a koukala se na něj. ,,Ty si myslíš, že to bude jako dřív?! Jako dřív nebude nic, nic nebude jako dřív. Jak si asi zahraju fotbal? Jak asi budu chodit do školy? Nic z toho dělat už nemůžu, nemůžu nic, na všechno se budu muset jen dívat. Víš, jakej to bude pocit?! Strašně hnusnej. A to že mi budete pomáhat mi asi nohu nevrátí! Myslíš, že tvoje pomoc doopravdy k něčemu pomůže?!" začal na mě křičet Mac tak moc, že i Anně se lekla. ,,Promiň," šeptla jsem a odsunula se kousek od Maca.

Marcus Gunnarsen na mě křičel. Vyčetl mi moje chování a to byla jediná věc, ze které jsem kdy měla strach. Nechtěla jsem, aby někomu vadila moje slova nebo chování, a ještě když to vadilo Macovi. Tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem, aby se na mě naštval.

Dojeli jsme ke Gunnarsenům, kde jsem se rozloučila s Tinusem, a odešla jsem domů. Marcuse jsem ani nepozdravila, stejně o to nestál. Ani zítra za ním nepřijdu. Má spoustu jiných kamarádů.

Když jsem došla domů, našla jsem rodiče, jak sedí v obýváku u televize. Jen jsem je pozdravila a odešla do svého pokoje, kde jsem se zamkla.

Lehla jsem si do postele, vyndala telefon, pustila si nějaký playlist na Spotify, zhasnula si všechna světla a lehla jsem si do postele. Upřímně? Není to zas tak špatný tedy až na to, kam směřovaly moje myšlenky. Ty směřovaly ke Gunnarsenům. Respektive k Macovi a jeho křiku. Asi z toho dělám moc velké drama, ale když na vás křičí někdo, koho máte opravdu strašně moc rádi a na kom vám záleží víc než na komkoli jiném, tak to není hezký pocit. Spíš mám pocit, že mě tu už vážně nikdo nepotřebuje a nechce.

Při představě, že na mě křičel kvůli tomu, že by mě neměl rád, mi začalo pár slz stélat po tvářích, vždyť on byl to jediné, co jsem měla v Trofors, všichni ostatní bydleli jinde a i tak jsem nejhezčí vztah měla s ním.

Ve svých slzách jsem se utápěla okolo hodiny a přitom se snažila usnout, takže když zazvonil zvonek, tak jsem se ho rozhodla ignorovat a stejně tak i osobu, co zvonila.

  Ale ne na dlouho.