Together we can make it [Marcus & Martinus]

45

,,Emil, vážně to zvládneš? Mám o tebe strach. Přijď, kdykoli budeš něco potřebovat, ano?" ptala se mě starostlivě Anně po tom, co jsem přišla z nemocnice. Nebylo mi poslední dny dobře, a tak mě tak poslala. I když upřímně se teď cítím snad i hůř. Tyhle ne stavy tu byly odnepaměti, jenže za posledních pár týdnů se ještě zhoršily a to byl důvod k návštěvě lékaře.

,,Děkuju, Anně. Ale zvládnu to. Koncert je až zítra, dneska jen pár zkoušek. Navíc se tu můžu jít i vyvětrat veb, když jsme v Trondheimu, není tu totiž tolik lidí," vysvětlila jsem a pousmála se na ni, nechci, aby si dělala starosti. ,,Jen... Potřebovala bych radu. A nekoukej na to jako moje budoucí tchýně," trochu jsem se zasmála, přičemž ona taktéž. Už je listopad, všem jsme to řekli v říjnu. Tedy rodině. Pak jsme to jen potvrdili novinářům, kteří na to nějak přišli.

,,Tak povídej, co se děje?" vybídla mě Anne. ,,Já... Myslíš si, že to Marcus se mnou myslí doopravdy vážně? Jako... Úplnou budoucnost? Dotáhnout svatbu dokonce, rodinu, dům?" zeptala jsem se trochu s obavami. Je to jeho mamka, ale vím, že na její názor se můžu spolehnout.

,,Jak tak koukám, tak je to všude stejný," zasmála se a hned pokračovala: ,,co provedl, že se takhle ptáš?" ,,Víš... Jen tak jsem přemýšlela. Co po škole a celkově život a... Jde mi hlavně o tohle, protože to mění všechno," vysvětlila jsem jí a ona chápavě přikývla. ,,Ty ho možná znáš trochu jinak než já. Rozhodně se jinak bude chovat před tebou a před svojí matkou, ale nemyslím si, že by tohle bylo jen tak. Ale je to zmatkař a do spousta věcí se vrhá po hlavě. Ale v tomhle bych mu věřila. Kdybys to nebyla ty, asi bych si myslela, že to spolu brzy skončíte, ale ne. Vy dva ne. Alespoň na mě to tak působí." ,,Děkuju za upřímný názor, Anne," usmála jsem se na ni.

,,A teď se půjdu připravit na zkoušku, jo?" otočila jsem se na ni ještě při odchodu, přičemž ona na to jen přikývla.

  V pokoji jsem se převlékla do nějakých legínů a volného trika, uklidila si věci, co jsem měla u doktora, a vydala jsem se za ostatními, respektive zatím jen za Majou, Emmou a Martinou, které za chvíli odcházely do arény za ostatními.

Vešla jsem tedy k nim a... Achjo. Zase TikToky. Stoupla jsem si tedy kousek vedle a čekala, až tedy půjdou.

  ,,Emil!" vypískla Emma, když si mě po nějaké chvíli všimla. ,,Tak co? Tak co?! Jak to tedy nakonec je?!" ječela a skákala po celém pokoje. ,,Nejdřív si promluvím s tvými bratry, alespoň s Martinusem," řekla jsem jí, abych ji trochu uklidnila. ,,Martinusovi?! Ale vždyť-," začala znovu ječet. ,,Potřebuju od něj něco poradit a vy byste už měli jít, všechny bychom měli jít," nakázala jsem jim a sama odcházela do přízemí hotelu.

  Musím zavolat Tinusovi, prosím, připomeňte mi to někdo. Já se totiž obávám, že na to zapomenu a to by byl pro mě teď sakra velký problém.

  S holkama jsme tedy došly do arény, která odsud byla sotva deset minut. Asi se ti lidé moc nevyspí, když tu hraje nějaký interpret do noci.

  ,,Hledal jsem tě. Ani u tebe v pokoji nebyl žádný vzkaz," zastavil mě Brandon na cestě na zkoušku a tohle mi potichu zašeptal do ucha. ,,Prosím, mám přítele," upozornila jsem ho znovu a rozešla se na pódium.

  ,,Připravte se tak, jak stojíte při první písničce! Emma dopředu, Maja vpravo vedle ní, Emilie za ně jakoby mezi ně, Martine z leva k Emmě, Sandra na podobnou úroveň jako Emilie a Brandon mezi ně. A šup, nemáme celý den jen na tohle!" zvolal někdo, kdo pomáhá uskutečnit celé tour. Ukazuje se jen občas. Není špatná.

  Všichni jsme si tedy stoupli na svá místa a všichni kromě mě začali znovu poslouchat toho pána. Já jsem se mezitím porozhlédla po ostatních. Brandon měl kraťasy a obyčejné tričko, Emma s Majou obtažená trika stejného střihu, Martine měla top s ramínky a Sandra měla mikinu, kterou jsem si také původně chtěla vzít.

  Arénou začaly zaznívat první tóny Emminy písničky a všichni jsme začali s předpřipravenou choreografií, která nebyla nijak extra obtížná.

Byli jsme asi v půlce písničky, když se mi znovu začala motat hlavu a měla jsem pocit na zvracení, a dokonce jsem si myslela, že i omdlím. Zastavila jsem se a snažila jsem se nějak uklidnit sebe i své zvláštní jevy v těle.

  ,,Dám si malou pauzu," řekla jsem, když písnička dohrála a šla jsem si sednout ke kraji pódia. ,,To je kvůli tomu, že jo?! Můžu zavolat Marcusovi?! Já budu volat Marcusovi!" přišla ke mně Emma a začala ječet. ,,Nikdo Marcusovi volat nebude. Maximálně já, ale rozhodně ne teď," protestovala jsem a ještě si k sobě vzala svoje pití. ,,Ale přece je to můj bratr a musí vě-," vykřikovala tu dál a dál. ,,Nikdy jsem to neřekla. Doktor říkal, že je to jen nějaká viróza," snažila jsem se vymluvit, ale ta holka je až moc všímavá.

  Pak už šla znovu tančit, přičemž já jsem se k nim přidala asi po deseti minutách. Omlouvala jsem se a po tom, co odešli, jsem tam ještě chvíli čekala a něco málo trénovala.

  Na večer jsem už jen odebrala do svého pokoje a přepadl mě strach. Strach z čeho? Nevím. Vůbec nic nevím, já... Nezvládám to. Jsem nejhorší v týmu, teď se ještě děje tohle a... Nemůžu to nikdy zvládnout.

Našla jsem telefon a rychle vytočila Tinusovo číslo. Ani nevíte, jak moc jsem doufala, že to zvedne.

  ,,Ano?" ozvalo se s telefonu. ,,Díky bohu, prosimtě, že tam nemáš Marcuse?" vyhrkla jsem najednou. ,,Ne, nemám. Povídej, co se děje," pobídl mě a uslyšela jsem, jak si lehla do postele. A já jsem tedy spustila.

  Při našem hovoru jsem si několikrát poplakala, zasmála a trochu se uklidnila. A hlavně byla přemluvena zavolat Marcusovi

  Půlhodiny po skončení hovoru s Tinusem jsem tedy čekala... Nevím, na co jsem čekala, ale prostě jsem se nemohla odvážit mu zavolat. Jenže v tu ránu začal zvonit telefon mně.

  ,,Maci?" zašeptala jsem do telefonu a usmála se. ,,Jak se máš, Em? Všechno v pořádku?" vyptával se. ,,Jo, všechno dobrý, ale... Mohl bys, prosím, pro mě něco udělat?" zeptala jsem se rychle. ,,Stalo se něco?" ,,Ne, jen... Víš, dlouho jsme se neviděli, nechtěl bys po konci zítřejšího koncertu přijet?" zeptala jsem se ho opatrně. ,,Ano, klidně," přikývl a já si malinko oddechla. ,,A teď mi, prosím, pověz, jak se máš a co doma."

_____________________

Vydáno: 25. 11. 2020