Together we can make it [Marcus & Martinus]

78

  ,,Tico?! Tico, kam jsi zase zmizel?!" volala jsem na psího kamaráda Gunnarsenů, který odnikud nechtěl vylétl. ,,No tak, tohle už není sranda!" zavolala jsem ještě.

  Máme s Marcusem Tica na chvíli na starost, protože zbytek Gunnarsenů je na chatě, kde připravuji Emmiinu, ale i Aurořinu oslavu. Jsme odnepaměti jako jedna rodina, takže s jednou oslavou se i počítá, vlastně se vždycky slavily moje a Emminy narozeniny, jenže teď je to zbytečné. Stejně je mám až v červenci.

,,Tico?!" zavolala jsem ještě na zahradě a najednou mi pod nohama prolétl obrovský zlatý retrívr. Je sice fajn, že Marcus vzal holky na procházku, ale to, že mi tu nechal ještě větší starost, je mu jedno. Do toho všeho mi teď ještě začal zvonit telefon, no výborně.

  ,,Ano?" ,,Mohla bys jen vyzvednout dorty?" řekla mamka do telefonu. ,,Dorty? Vždyť ty už jste tam měli mít, ne?" ,,Prostě se na ně zapomnělo, můžeš pro ně jít k tej páni ve naší ulici," vysvětlovala mamka. ,,Ach jo, fajn, dojdu tam, za hodinu tam s Marcusem, Emmou i Aurorou dojedeme." Telefon jsem pak už jen vypnula a povzdechla si.

Tica jsem ale konečně našla, vzala ho na vodítko a vydala jsem se na cestu, která mi vážně zabrala jen nějakých patnáct minut.

,,A teď buď v klidu, kámo," zamumlala jsem k Ticovi a zazvonila na zvonek u dveří od domu té paní s dorty.

  ,,Brej den," zamumlal nějaký kluk, když otvíral dveře, ale když se na ně podíval, zarazil se. ,,Emilie?" vydechl překvapeně. ,,Jo, ehm... Tobiasi, mám si tu vyzvednout nějaký dorty." Tobias. Proč ne třeba někdo, koho neznám.

  ,,Co takhle kdybys šla dál?" ušklíbl se na mě. Vždyť je nechutnej. ,,Chci jen ty dorty, prosím," dívala jsem se na něj pořád s kamennou tváří. ,,No jo, už pro ně jdu," povzdechl si, zakroutil očima a vešel zpátky do domu. Po chvíli vyšel s igelitkou, ve které by měli být dvě krabice, přičemž každá s jedním dortem.

,,Řekni mamce, že děkujeme," řekla jsem už s taškou v ruce a chtěla odejít k nám domů. On mi ale rychle ještě dál nějaký papírek do ruce a znovu se ušklíbnul. Blbeček. Nechápavě jsem se na něj tedy podívala a pak otevřela papírek a následně ho přečetla.

Až tě zase omrzí,
Jen přijď a zavrzni.

,,Já jsem zasnoubená a pokud vím, tak ty máš holku," zamračila jsem se na něj. ,,No a? Se snad nemůžu ani vyspat s kámoškou?" utrousil a nadzvedl obočí. ,,Neměl bys," odpověděla jsem s mírným falešným úsměvem a už jsem se otočila na cestu domů.

  Tady se ukazuje, že je to jen dítě, ale stejně tak já, ale i... Marcus? Vždyť jsme rodina. Ten by mě nepodváděl, jako chce Tobias podvádět tu svoji.

  ,,Dobrý den, slečno, jakpak se máte?" ozval se za mnou najednou hlas a já sebou lehce trhla. ,,Je, promiň, to jsem nechtěl, jen jsi mi přišla nějaká zamýšlená," omlouval se a vedle mě se vynořil Marcus se svým upřímným úsměvem jako téměř vždy. ,,Tak co? Zvládli jste to?" zeptala jsem se ho a malinko nakoukla do kočárku, který tlačil před sebou. ,,Spí jako mrtvoly, nebyl ani žádnej problém. A jak tak koukám, tak i Tico poslouchal," zasmál se trochu a chvíli koukal na Tica, který se snažil poslušně jít kousek prede mnou.

Chvíli jsme si tam takhle povídali, domluvili si, jak odvezeme šest lidí v pětimístném autě, ale nakonec jsme to vyřešili tak, že nejprve vyzvedne Auroru a Emmu u Gunnarsenů a pak se vrátí pro mě s holkami. Vážně bych si asi měla ten řidičák udělat, jak budu fungovat, až znovu odjede na turné? To netuším.

  ,,Marcusi! Kolikrát jsem ti říkala, ať tohle neděláš!" lehce jsem na něj zvýšila hlas, když s kočárem znovu přejížděl ten hnusně velký obrubník, i když dvacet centimetrů od něj je nájezd. ,,Vždyť jim to nic neudělá, koukej! Můžu si přes to přejíždět, jak chci a-," vysvětloval mi jako nějaký odborník, ale zasekl se, když se mu kočár málem převrátil. Já jsem ho ale naštěstí stihla chytit, takže se nic nestalo. ,,No vidíš, ty odborníku, jestli nechceš řešit další rozseknutou hlavu, tak s tím přestaň."

  ,,To fakt řešíte takovouhle věc?!" zavolala na nás z druhé strany ulice Emma, přičemž za ruku držela Aurora, která neochotně šla vedle ní.

  ,,Nedu, boví," zaskuhrala Aurora a sedla si trucovně na zem. ,,Ale no tak, vždyť už jsme tady. Hele támhle máš Marcuse!" přemlouvala ji Emma. Je zvláštní, že Aurora si ji také dost oblíbila. Gunnarseni u ní prostě vedou na plné čáře.

,,Macus!" vykřikla nadšeně a chtěla přeběhnout silnici, aby se dostala za již zmiňovaným Marcusem. Ona ji ale rychle chytla ještě za rameno a čekala, až přejede nějaké černé auto. Poté Auroru pustila a nechala ji doběhnout až za Marcuse, který se k ní sklonil a vyhodil si ji do náručí.

  ,,A pojedem už za rodiči a hlavně za dortíkem?" zeptal se tak naoko Marcus a ještě dotlačil kočár ke dveřím od domu. Dort je sice tady, ale to nikdo nemusí vědět, už vůbec ne moje mladší sestra.

  ,,Vezmi ji do auta, odvez je tam, pak se můžeš vrátit pro nás, jo?" přešla jsem k němu, abych si od něj vzala ten kočár a on už mohl jít.

  Takže já teď držela Tica, kočárek a dorty. Emma už nasedala do auta a Marcus dával Auroru do její sedačky, když tak udělal, otočil se na mě a s úsměvem mi řekl: ,,do půl hodiny jsem tu pro vás." ,,Tak hlavně dávej pozor, ať se ti nic nestane a nezačínej zase s tím, že je to kousek. Já to vím, ale i tak."

  ,,Vždyť říkám, že jsem hned zpět! A to bych přece nebyl, kdyby se mi něco stalo!" zavolal na mě už z auta, ale pak už vyjel a zmizel někde za zatáčkou.

Kočár jsem zaparkovala i s holkama vedle vchodových dveří a dovnitř se nejdřív vydala jen s Ticem a s taškou dortů v ruce.

  Dorty jsem položila vedle botníku, odepla jsem Ticovi vodítko, ale i přes to mi pořád stál u nohou. ,,Ty jseš taky takový klíště," povzdechla jsem si a kočár s holkama jsem šla přeparkovat alespoň na zahradu. Sama jsem si sedla na malé venkovní posezení a na chvíli zavřela oči, přičemž Tico se tak nějak povaloval po zahradě. Když to tak vezmu, je i celkem teplo na to, že jsme v Norsku. Takže ta oslava bude asi na zahradě.

  ,,Em?! Emil?!" volal na mě Marcus stojící hádám někde v domě. Já jsem trochu otevřela oči a rozhlédla se po okolí.

Když jsme se oba dva našli, dorty, holky, Tica a další drobnosti jsme přenesli do auta. Dokonce i my jsme se tam vešli, i když ti bylo o fous. Tico musel do kufru, dorty seděly na sedačce spolujezdce a já s holkama jsem seděla vzadu.

  ,,A hele, jak to vlastně teď bude s nějakými koncerty nebo s něčím? Vždyť od dubna jsi prakticky doma, jo, věnujete se fanouškům přes sociální sítě, ale nějaký plány nebo-," ptala jsem se ho a najednou mě přerušilo vyzvánění z jeho telefonu. ,,Počkej chvilku," řekl rychle a vytáhl telefon z kapsy.

  ,,Ano?... Jo, ahoj Samanthou... Ne, já tě teď nemůžu řešit... Jak jako proč? Jsme tu všichni... No... Jako rodina... No jasně, že i Emilie, takže ne, teď se s tebou nemůžu vybavovat... Jo, čau, někdy se ozvu, ať přijdeš nebo... Nějak to vymyslíme," zamumlal do telefonu a telefon pak odhodil na sedačku k doktorům.

  Chtěla jsem se ho na něco zeptat, ale když frustrovaně zaryl nehty do volantu, radši jsem nic neřekla. Jenže kdo to vůbec byl? Znělo to jak... Nechci tomu věřit, ale znělo to prostě jako milenka.

____________________

Vydáno: 23. 1. 2021