Together we can make it [Marcus & Martinus]

37

Co mě to zase sakra napadlo? Čekat na mrazu pod jeho oknem. To tak. Ale když už jsem tady a půlnoc je za chvilinku, tak bych tu už mohla zůstat. Chtěla jsem mu dát k narozeninám nějaký pití, ale opravdu netuším, co by mu chutnalo, takže kopačku budou jemu i jeho bratrovi muset stačit.

  Už jsem začala být unavená, takže jsem si sedla na nějakou lavičku, abych si tu trochu odpočinula a mezitím vám vlastně můžu říct, co se tu za ten týden stalo.

  Jak víte, Marcus měl jít minulý pátek k fyzioterapeutce a říkal, že mu to šlo výborně. Začal si dokonce domlouvat, kdy by mohl dělat zkoušky na řidičák, ale tomu bych upřímně nechala čas. Mám o něj strach a nechci, aby si ublížil. Někam natěšeně pojede, bude moc rychlý a... A nabourá do nějakého stromu a nepřežije to. Doufám, že moji starost chápe, i když já jeho občas ne. Minulý týden, jak jsme spolu trávili ten víkend, myslel si, že si ublížím, když ponesu kočár do sklepa. Proč do sklepa? Protože v zimě se teď stejně nebude moc používat. Venku je námraza, hromady sněhu a Auroru kočár už vlastně nezajímá. Ještě nechodí, ale všude by pořád lezla. Je jí teprve 7 měsíců a už je oblíbenější než já. Vlastně ano, tedy... 50 na 50. Za mnou je pár stovek lidí od Marcuse, kteří se mě zastávají a vážně se chovají hezky. Vím, že je to kvůli němu, ale občas je to vážně fajn. Ale Aurora je středem pozornosti u nás doma a ještě pořád mi přebírá kluka. To je ale chování tohleto.

  Také, jak Marcus říkal, že spolu budeme celý víkend, tak tomu tak bylo. Sice mu asi milionkrát volal někdo od toho filmu a ujišťoval se, že ví, kdy a kde má být, ale byl tu. A i kdyby tu byl a třeba jen spal, pořád by se bralo, že tu byl.

  A já už bych asi mohla jít. Ještě jsem si vyndala telefon, že se podívám na čas. Oni jsou tři ráno? Jak dlouho jsem tu sakra ležela nebo seděla nebo co jsem to sakra dělala? Tři ráno. Jdu zkusit alespoň zaťukat, jestli nebude někdo vzhůru.

  U dveří jsem tedy párkrát zaťukala a chvíli čekala. Nic. Nikde nic. Jasně, že nic. Vždyť je noc. Ale počkat. Vždyť mám od Gunnarsenů erární klíče. Teď ještě je najít. Jo dobrý mám je. Odemknout, vejít dovnitř, zamknout, sundat boty, sundat kabát, vejít do obýváku, sednout si, položit věci na zem, užít si to teplo tady a usnout tu.

  Když jsem se ráno probouzela, ucítila jsem, že už rozhodně nesedím, ale někde ležím. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se rozkoukat, což bylo celkem snadné, protože tu bylo pořád ještě zhasnuto.

  ,,Kdo to je?" vyhrkla jsem rychle, když jsem uslyšela, že se za mnou někdo pohl. ,,Dobré ráno, zlato moje. Co bys řekla na banánový palačinky k snídani a u toho bys mi řekla, cos tu vyváděla," narvhl mi Marcus a já mohla poznat, že se usmívá. ,,Jasně jen... Bych potřebovala zahřát," zamumlala jsem a pomalu se zvedala. Vlastně jsem se na něj ani netočila a rovnou se k něj opřela, přičemž on si mě přitáhl blíž k sobě a ještě k tomu objal. ,,Tak cos to tu vyváděla?" zeptal se mě ještě jednou. ,,Chtěla jsem vám popřát k narozeninám přesně o půlnoci, jenže jsem usnula venku na tý lavičce a... Pak se vzbudila ve tři ráno. Chtěla jsem domů, ale bála jsem se a došlo mi, že odsud mám klíče, a tak jsem skončili na vašem gauči, to je vše," vysvětlila jsem mu a rychle se doptala: ,,nemůžu si půjčit nějakou tu peřinu? Je mi tu strašná zima." ,,Však je tu vedro, ale jo nějakou ti dám," odpověděl a začal se natahovat zřejmě někam pro deku. Ne zřejmě, ale určitě, protože mě do té deky dokonce i zabalil. ,,Půjdu domů, ať to můžete oslavit, ale dej mi pár minut, než se alespoň trochu proberu," zamumlala jsem a otočila se na něj. ,,Em, vždyť ti není dobře," konstatoval Mac, jak kdyby věděl líp než já, jestli mi dobře je, nebo není. Ale měl pravdu. Proto také musím co nejdřív odejít. ,,Tak... Ti dám dárek a zase půjdu, ať nezdržuju?" navrhla jsem, ale jeho výraz zůstal takový starostlivý. ,,S dárkem dělej, co chceš, ale ty zůstáváš tedy. Jseš bílá jako stěna a to, že je ti zima taky není v pohodě," protestoval Marcus, ale já jsem se natáhla pro tašku s věcmi, respektive dárky. Z tašky jsem vyndala jednu krabici a podala mu ji. Dokonce je i v balícím papíru. Růžovém. Uhm... Má rád růžovou. Zmateně se na mě díval. A to hodně zmateně.

  ,,Prosimtě otevři to," zasmála jsem a čekala, že ten papír roztrhne. Tak ne. Žádný roztrhávání. Pomalu to rozbaluje. Pomaličku. Kámo, nemám na tě celej den. Vlastně mám, takže můžeš pomalu.

  Ježiš ten je pomalej. Ale ne. Už otvírá krabici. Aaaaaa? A vykulený oči a kmitá mezi mnou a krabicí.

A sakra.

  ,,Co to-. Co to je?" zeptal se a pohled měl ten zabodnutý u mě v očích. ,,Ehm... Kopačky?" upřesnila jsem. Ano, jsou to kopačky. Kouká na ně už víc jak rok a půl. ,,To si je mám vystavit? Nebo... Že mi nedáváš kopačky jako symbol, že ty mi chceš dát kopačky jako kopačky jako... Nechce ode mě, ne? Myslel jsem, že-," začal vyšilovat, ale já ho stihla přerušit. ,,Představivost máš velkou, ale ne. Žádný rozcházení. Budeš hrát od září fotbal v týmu," řekla jsem mu a on se na mě vyjeveně koukal. ,,V týmu? V jakým týmu? Vždyť nejsem v žádný týmu," protestoval Marcus. ,,Tak ten blbec ti to ještě neřekl," povzdechla jsem si. ,,Tinus mi říkal, že máte nabídku, že můžete od září znovu do týmu, ty teď chodíš, takže určitě budeš moct i běhat." Asi. Snad. Určitě. Ugh. Co když mu to jen víc ublíží? To... Achjo.

  ,,Strašně moc ti děkuju, vždyť jsi za to musela... Kolik jsi za ně proboha platila? A co máš pro Tinuse?" vyptával se a chvíli i vyšilovat. ,,Ehm... Skoro to samý, jen ty co se líbily jemu."

___________________

5. 11. 2020