Together we can make it [Marcus & Martinus]

74

,,Uhm... Maci?" zašeptala Emil, když na mě vykoukla zpoza dveří do pokoje. Já jsem na ni hodil jen nechápavý pohled a ona ztrapněně vešla za mnou. Měla na sobě jen nějaké volné triko a tepláky a měla stále mokrou hlavu od toho, jak se před chvílí koupala, ale sedla si vedle mě a ukázala na tu svoji ránu na ruce. ,,Neuděláš mi s tím, prosím něco? Já... Mám to na pravý ruce a... Jsem pravák, takže... Je mi to blbý, ale-," začala vysvětlovat, ale já jsem ji přerušil. ,,Em," zašeptal jsem a chytil ji za ruce. ,,Pojď, něco s tím uděláme," pousmál jsem se na ni povzbudivě, zvedl ji za ty ruce z postele a šel s ní do koupelny.

,,Omlouvám se, jsem sobecká, já vím, a-ale j-já nevěděla jsem a... Promiň mi to," rozvzlykala se, kvůli čemuž jsem si ji přivinul do objetí. ,,Zlato, takhle to neber, není to tvoje vina." ,,A-ale..." ,,Sh, jsi přece úžasná, doslova dokonalá, netrap se tím, teď už s tím nic neuděláš, prostě se to stalo," snažil jsem se ji uklidnit.

  Po nějakých dvaceti minutách se ode mě odtáhla a pořád na ně zkroušeně koukala. ,,No tak, usměj se na mě trošku." Ona jen sklopila pohled a zdravou rukou nebo jak ji nazvat si přitáhla k tělu. ,,Promiň, nechci ti ubližovat," špitla potichu, ale já ji s povzdechnutím vzal za tu poraněnou ruku a přesunul si ji blíž k obličeji. Em na mě stále nechápavě koukala, což se mi povedlo i ignorovat, a místa, která byla už lehce zahojená, jsem jí začal obsypávat polibky. Tímto jsem si založil ještě víc nechápavý pohled, ale nakonec se mi několikrát uchechtla.

  Po několika dalších polibcích jsem ale vzal její druhou ruku a polibek chtěl tentokrát zanechat na  zásnubním prstýnku, který jsem jí před pár měsíci dal a který skoro nikdy nesundavala. Můj usměvavý a povzbudivý pohled mi zmizel z tváře v momentě, kdy jsem zjistil, že prstýnek na ruce nemá.

  ,,Co se děje..?" zeptala se nechápavě a její drobný úsměv se změnil ve starostlivý pohled. ,,Prstýnek... Zásnubní prstýnek," zvedl jsem k ní pohled, ale ona se na mě jen pousmála a začala hledat po okraji vany.

  Nemohl spadnout do odpadu? Co když mi dává falešnou naději? Nebo co když je to jiný?

  Po chvíli ale prstýnek našla a nandala si ho na ruku. Celkem mi spadl kámen ze srdce.

  ,,Musíme udělat tu svatbu taky někdy," prolomila najednou Emilie to ticho. Překvapeně jsem se na ni podíval. Myslí to vážně? ,,Co je? Tou otevřenou pusou mě chceš sníst nebo co děláš?" zasmála se. ,,Já... Vždycky jsi říkala, že to nemá budoucnost," připomněl jsem jí, ale ona protočila očima. ,,A ten rok a půl jsem s tebou jen tak? A ty dvě děti, co máme v pokoji, tak co? To je máme dvě jen kvůli tomu, abychom si je mohli rozdělit při rozchodu?" Má pravdu. Jenže mě v hlavě proběhla jedna věc, kterou za skoro ty tři měsíce stále nevím. ,,Jak jsi vlastně rodila?" zeptal jsem se a bylo poznat, že ji to zaskočilo. ,,To není důležitý, teď potřebuju udělat něco s tou rukou," snažila se to zamluvit a já si jen povzdechl. Nic jsem raději nenamítal a našel tu nějakou dezinfekci a obvaz, protože tu ránu měla stále otevřenou.

  ,,Vážně to nemůžeš říct alespoň mě?" promluvil jsem, ještě než jsme jí začal dezinfikovat ránu. ,,Normálně, to snad víš, co znamená, když sis to tak dlouho studoval," lehce odsekla, ale já pouze vzal její pravou ruku do té mojí pravé, abych si ji mohl přidržet, a druhou rukou jsem začal čistit tu ránu. Em sebou několikrát trochu škubala, ale nic neříkala.

  ,,Dali mi antidepresiva," zašeptala najednou. Já vím, zlato, já vím. I tak jsem k ní ale zvedl pohled a čekal, až mi to dovysvětlí. ,,Už v porodnici mi je dali, celou dobu jsem je brala, vždycky ráno, abys o tom nevěděl, pak mi došla, fungovala jsem normálně, ale pak se stalo to s Elin. A teď mi je znova dali, myslíš, že musím? A navíc... Vím, že jste tu našli prázdnou krabičku," přiznala. ,,Kdo ti to řekl?" zarazil jsem se hned a pustil její už obvázanou ruku. ,,Emma vás slyšela, když se tu byla prý podívat, řekla mi to, když jsem se byla ráno podívat u nich," vysvětlila. ,,Taky nás všechny pozvala tvoje mamka na zítřejší oběd," dodala rychle, aby se už tamto přestalo řešit.

,,A jak jsi to tu zvládnul vůbec s holkama?" zeptala se, když jsme přišli do pokoje a ona vyndala nějaké prášky z krabičky, spolkla je a stále čekala na moji odpověď. Vždyť říkala, že ty antidepresiva nebere, ne? ,,Jo, mamky si je braly, Tinus pomáhal, ale... Co to? To bylo?" zeptal jsem se lehce a naznačil hlavou ke krabičce, kterou měla položenou na nočním stolku. ,,Tohle?" zeptala se nechápavě a vzala tu věc do rukou. Já jen přikývl. ,,Antikoncepce," řekla ledabyle a uklidila si ji do nočního stolku. Takže nás nečeká žádný překvapení v podobě dítěte? ,,Vždyť jsem tě za poslední dva měsíce neviděl ani bez trika, tak proč?" ptal jsem se dál nechápavě. ,,A tím chceš říct?" otočila na mě hlavu a lehce naštvaně se jí zformulovalo obočí. ,,No, já jen-," začal jsem zmateně, ale ona mě přerušila. ,,Ty jen nic, moje tělo, moje riziko a já třetí dítě nechci, takže ty nic. Do tohohle ti vůbec nic není," odsekla trochu, ale sama se zatvářila vyděšeně sama ze sebe.

  ,,Omluv mě," zamumlala vystrašeně a odešla, skoro až odběhla, z pokoje. Myslí to vážně nebo je tohle odraz toho, že si ji chtěli nechat na psychiatrii? Nikdy taková nebyla. Tohle snad bude jen chvilkově období. Anebo vážně všechno dělám blbě já? Pořád sním o budoucnosti, ale že bych pro ni něco dělal? Vždyť myslím jen a jen na sebe.

  Najednou jsem ale zase propadl okolnímu světu a uslyšel jsem rozhovor dvou lidí ze zahrady, ale jednu jedinou věc jsem slyšel dostatečně na to, abych jí rozumněl.

  ,,Tinusi, já mu nechci ublížit, co mám dělat?"

  Byla to vzlykající Emil s Tinusem sedící pod okny našeho pokoje. Bylo mi jí zprvu líto, ale pak mi došlo, že se baví o mně.

  Ale ublížit mi? To by znamenalo, že... Mě podvádí s někým a kvůli tomu bere antikoncepci, aby s dotyčnou osobou neotěhotněla. Ale vždyť má čtvrt roku od porodu, to by nemohla. Nebo snad mohla?

____________________

Vydáno: 14. 1. 2021