Together we can make it [Marcus & Martinus]

22

,,Marcusi, už mě to nebaví, kam jdeme?" zaskuhrala jsem po půlhodině cesty někam do neznáma. ,,Prosím, já... Slibuji, že už jen chvíli," zašeptal Marcus a rozhlédl se po okolí. ,,Támhle!" zvolal Marcus a vyjel, jak jsem později zjistila, k takovému útesu, pokud to tak můžu nazvat. Prostě jsme byli na takovém prakticky kopci, který jako by byl useknutý. Dává to smysl? To je jedno.

Marcus se tedy zastavil kousek od kraje a začal slézat z vozíku. ,,Macu, já ti pomůžu," navrhla jsem rychle, aby mu to nikam neodjelo nebo tak, ale on už nějak seděl na zemi. Je šikovnej.

,,Pojď si sednout vedle mě," pobídl mě a já tak hned udělala. Víte co? Prostě kašlu na to, jak ho napadlo jít sem a proč. Prostě jsem spolu na útesu a já sedím vedle něj.

,,Proč jsi mě sem vzal?" zeptala jsem se potichu a otočila hlavu směrem k němu. ,,Máme si toho hodně co říct," odvětil, jenže se pořád koukal před sebe. Teď mi to znovu docvaklo. Byl moje první pusa. Byl to on! Marcus Gunnarsen!

,,Emil, zkus mě schválně popsat," usmál se a pootočil hlavu na mě. Proč popsat? Říkal, že si toho máme hodně co říct, tak proč popsat? ,,Ochranářský, milý, hodný, ochotný, spravedlivý, starostlivý, citlivý, ale v tom dobrém smyslu a prostě nejúžasnější," snažila jsem se vyjmenovat alespoň některé z jeho vlastností. ,,Ty jseš přátelská, obětavá, milá, dokonalá a možná, jen pokud budeš souhlasit, bys mohla být moje, ne?" nervózně se na mě usmál. Proč nervózně? Netuším. ,,Tím myslíš..?" nechápavě jsem se ho zeptala. Možná vím, co myslí, ale chci mít jistotu. Tak si povzdechl a hned na to se zasmál. ,,Tím myslím, jestli se mnou nechceš chodit. Tedy... Chodit asi úplně ne, ale jezdit by bylo blbý říkat," zasmál se pořád trošičku nervózně. To je roztomilý. ,,Ne- chci říct ano! Tedy... Sakra! Ano! Ano! Já chodím s Marcusem, světe! Počkat. Funguje to takhle..? Nemusím ještě dělat nějakou zkoušku?" zarazila jsem se hned potom, co jsem to vykřikla do lesa. ,,Možná bys jen mohla přestat takhle křičet do světa a místo toho mi dovolit ti dát pusu," zasmál se. A já se z toho pocítala trapně. A tím myslím dost trapně. Nevím, jak funguje, když začneš s někým chodit, nevím, jak funguje vztah.

  ,,Em," zašeptal Marcus a vtiskla mi pusu na spánek. „Milujeme se, to stačí. Všechno ostatní přijde samo," ujišťoval mě Marcus a já zakroutila hlavou. ,,Máš pravdu, tohle si zasloužíš," zamumlala jsem těsně před tím, než jsem ho podruhé políbila.

  ,,Emilie! Marcu-" zakřičel za námi někdo a my se od sebe rychle odtrhli a otočili se. ,,Vy jste se líbali!" zaječela Emma na celý les a my s Marcusem jsme si vyměnili lehce vyděšené pohledy. Tohle nikdo neměl vědět, alespoň ne zatím. ,,Emmi, byla to jen kamarádská pusa," snažila jsem se jí to rozmluvit, ale všichni tři víme, že tomu tak nebylo. ,,Ne, ne, ne. Vy jste konečně spolu, že jo? Jak dlouho? Proč jste mi to neřekli?! Já říkala, že budete spolu!" rozkřikovala pořád a Marcus si povzdechl. „Stejně mě znají, je jedno, když to budou vědět už teď," snažila jsem se přesvědčit, že tohle vlastně vůbec nevadí. „Chvíli jsme si to pro sebe ale mohli nechat, to přiznej," přesvědčoval mě Marcus. No teď s tím nic už neuděláš.

  „Emmo, co tu vlastně děláš?" zeptal se jí Marcus. ,,Měla jsem vás zavolat na oběd, mamka říkala, že jste tady a že vám nechtěla volat," vysvětlila Emma a hned pokračovala: „a teď už pojďte! Já mám hlad!" ,,Tak pojď zlato, půjdeme ven jindy," navrhla jsem Marcusovi a hned na to jsem se zvedla a podala mu vozík.

  ,,A zejtra máš čas?" zeptal se, když už jsme jeli i s Emmou před námi k nim domů. ,,Ne, zítra bohužel ne," odpověděla jsem mu a než se stihl znovu ptát, tak už jsem ještě dodala: „pozítří taky čas nemám, ale uvidíme to se ve škole. Takhle to je vlastně kromě soboty a víkendu. Tedy... Ještě v neděli nebudu mít čas." ,,Kde to pořád budeš?" zakňučel. ,,Tréninky na tour tvojí sestry, ale... Přece si na tebe udělám čas někdy večer nebo... Nějak to půjde. Těch tréninků snad taky bude jednou min," vysvětlovala jsem a Emma se na nás hned otočila. ,,Těch by mělo bejt míň. Jedeme až v březnu, teď je září. Ale budeme pryč rok, ty přece pak děláš tu maturu na konci turné," říkala Emma zřejmě všechno to, co ví ona. „Vždyť říkám, že se to nějak vyřeší," usmála jsem se, ale sama nevím, jak to budu stíhat. Bude toho strašně moc.

  Po dvaceti minutách jsme došli ke Gunnarsenům, kde na nás už čekala Anne s obědem. Museli jsme ale ještě čekat na Tinuse, protože byl vyvenčit Tica. Ti dva jsou spolu taky roztomilí. Tico ho miluje a Tinus jeho taky.

  Marcus už natěšeně čekal na Tinuse, protože mu přece musí říct, že konečně má holku. Prý se nechce vychloubat, jen by mu to rád řekl, než se to dozvědí všichni ostatní. Původně to prý měl vědět dřív než Emma. Já se ale obávám, že z toho Tinus bude smutný. Marcus má holku a Tinus ne? To je zlý. Já vím, jsou dvojčata a nemůžou mít všechno společně, ale já mám Tinuse taky ráda. Nechci, aby se trápil.

  Najednou jsme všichni uslyšeli zaklapnout dveře a Marcus hned spustil: „bráško! Bráško! Bráško! Tomu neuvěříš!" Já s Anne jsme se nad tím jen zasmály a pozorovaly Marcuse, jak jede směr vchodové dveře. Vlastně ani Anne neví, že jsme spolu.

  Já jsem ze zvědavosti přešla blíž k teď dvěma blonďákům a chtěla poslouchat jejich rozhovor.

  ,,Takže bráško, někoho bych ti chtěl představit," začal Mac a naznačil mi, ať jdu ještě blíž k němu. Já jsem se na něj trochu nechápavě podívala, ale šla si stoupnout vedle něj. ,,Macu, vždyť já Emil znám, tys snad pil?" zasmál se Tinus, ale pořád stál na místě a vnímal Marcuse. ,,Ne, nepil, poslouchej," zasmál se trochu i Mac a pootočil hlavu trochu i na mě. ,,Takže Tini, chtěl bych ti představit moji přítelkyni. Emilie, tohle je moje dvojče Martinus a Martinusi tohle tedy moje přítelkyně Emilie," dokončil Marcus a já nevěděla jestli začít brečet nebo se smát.