Together we can make it [Marcus & Martinus]

38

Emilie

,,Emil? Mohl bych ti někoho představit?" zeptal se Marcus, když jsem přišla k nim na návštěvu. ,,Jo, jasně. Pokud ta osoba taky souhlasí, tak jo," přikývla jsem nadšeně. On naznačil hlavou, že daná osoba může přijít, a tak se tedy stalo. Přišla do místnosti vysoká černovláska a s falešným úsměvem se na mě podívala. Z jejího pohledu mi přijel mráz po zádech. ,,Takže Em, tohle je moje přítelkyně Sandra a Sandro, tohle je moje kamarádka Emilie," představil nás Marcus a já na něj vyjeveně koukala. Přítelkyně? Přítelkyně..? Říkal, že miluje mě. Říkal to... A já mu věřila.

,,Ahoj, ráda tě poznávám," pokusila jsem se na ni usmát, ale určitě jsem zněla minimálně trochu smutně. ,Jo... Ehm... To já tebe taky," znovu se na mě usmála tím nepříjemným úsměvem.

,,Uhm, mohli bychom si jít promluvit vedle, prosím?" zeptala jsem se ho, když se se Sandrou už půlhodinu koukal na televizi a já tam byla jen dopočtu. Marcus se tedy zvedl a odešel se mnou do kuchyně.

,,Co potřebuješ?" usmál se na mě, ale v jeho očích byla vidět starost. ,,Říkal jsi, že mě miluješ, víš, myslela jsem, že my dva bychom..." nedořekla jsem větu a z očí už mi začaly pomalu vytékat slzy.

Naše Emilie

Dnes jsem byla navštívit Marcuse na natáčení. Dalo by se říct i Martinuse, jenže ten dneska nehrál a jen tak tu na ně koukal se mnou. Ale tahle scéna... Byla jak z mého snu. A ano. Jedna z hlavních hrdinek je také Emilie, ale ta nejdůležitější, se kterou je, je Sandra. Jak je tohle pro mě těžké vidět, si ani představit nedokážete. Přijdu si, jak kdybych se o Marcuse měla s někým dělit, jak kdybychom ve vztahu byli tři. Přeji mu to a jsem na něj pyšná, ale... Je to divný pocit. Nemůžu se na to koukat. Musím ven.

  ,,Kdybych nepřišla do hodiny, odjela jsem to Trofors," řekla jsem Tinusovi, který sice nemohl vědět proč, ale asi se nechtěl vyptávat, spíš mu asi došlo, že to není vhodný.

  Vzala jsem si věci a vyšla jsem před budovu. Nechci, aby se Marcus divil nebo něco, ale... Prostě jsem potřebovala ven.

  Momentálně je březen. Půlka března. Přípravy na tour s Emmou jsou v plném proudu, natáčení filmu také, dokonce ani Marcus se nikde nezastavil s jeho plány na společnou budoucnost. Chce vybírat i jména pro naše potencionální dítě. Takovej ňouma. Ale můj.

Vlastně se nic moc nezměnilo za ten měsíc. Škola nic novýho, u nás taky ne, u Gunnarsenů taky ne, tedy vlastně... Tinus má řidičák. A u Marcuse to vypadá tak, že se zkouškami začne v září. Asi jediné co se děje bude opravdu ten film.

  ,,Em?! Em, jsi tu ještě?!" zakřičel Marcus ze dveří budovy, ve které se natáčelo. Když spatřil, jak stojím kousek od něj, usmál se na mě a bleskurychle se za mnou vydal, ale to už já byla skoro u něj.

  ,,Tak co? Jak se ti s ní hraje?" zeptala jsem se a pokusila se nějak usmát. ,,Jo... Není to nejhorší, ale s tebou se něco děje. Teď jsi odtamtud odešla a to u tebe nebývá zvykem. Co se stalo?" vyptával se trochu nechápavě a já jen zakroutila hlavou. ,,Jen jsem potřebovala na vzduch, nebylo mi dobře," odbyla jsem ho a znovu mu začala něco říkat: ,,ale tobě to fakt jde, ale zpěvák mi k tobě sedí víc, co máš radši ty? Jasný, točíte jen jeden film a jste... V půlce? Ale stejně by mě to zajímalo." ,,Zpěv, tohle není taková zábava, jak jsem čekal. Při koncertech můžu dělat ne to, co chci, ale můžu tam být alespoň tak trochu sám sebou a je to takový... Hezčí být v kontaktu a vídat různý lidí, fanoušky a tak," vysvětlil mi a já přikývla. ,,Chápu to a zpěvu si užiješ ještě dost. Od příštího ledna plánujete tour, ne?" snažila jsem se ujistit. ,,Jo, začínáme v Oslu, pak jedeme do Španělska někam, bereme to potom přes jakoby skoro celou Evropu, pak Dánsko, Švédsko, Finsko a končíme zase v Norsku, ale myslím, že v Trondheimu," připomněl mi. ,,To bude fajn a budete dneska ještě točit nebo  kdy jedete domů?" zeptala jsem se ho ještě. ,,V květnu, už úplnej konec to bude. Pak půjdeme na ty dva měsíce do školy, aby zkoušky a vlastně všechno bylo v pohodě," vysvětlil mi. Dva měsíce. Dva měsíce bez něj. To bude. Strašný to bude. Chybět mi bude. A to moc.

  ,,Marcusi, nechtěla jsem to nikdy říkat, ale... Nemůže nad to takhle fungovat navždy. Ty, ty budeš smutnej, nebudeš vědět jestli se mnou něco není, já budu čekat pořád jen na tebe. A to dělám celý život. Co když to dohromady prostě nejde? Co když... Ne, promiň, nechtěla jsem. Jsem jen v blbý náladě. Všechno fajn," říkala jsem vše dohromady, až jsem se do toho zamotala. ,,Já si tě rozhodně chci i vzít, chci s tebou budoucnost. Jen... Se musíme naučit, jak to zvládat," dodala jsem, ale v tom jsem cítila, jak mě Marcus ze zadu objal a hlavu si dal skoro na moje rameno. ,,Řekla ano, řekla si ano," zašeptal mi do ucha. ,,Na tour budeš jezdit s námi, procestujeme zemi jako dva páry, až si Tinus někoho najde, to nezní špatně, ne?" navrhl a já se na chvíli zsmyslela. ,,Vlastně... By to bylo i fajn." ,,Nějak to prostě bude fungovat, musí, zlomené srdce nechceme ani jeden, takže... Takže nebude. Prostě nebude. Ani jedno," rozhodoval Marcus a já se trochu zasmála. ,,Víš, že takhle to neovlivníš?" připomněla jsem mu a zkusila se na něj otočit. ,,A čím bych tedy podle vás mohl, slečno?" ,,Nějaký dům v Americe, Paříži, dovolená někde v Asii," snažila jsem se mu říct přesvědčivým tónem hlasu, ale snad oba víme, že to tak nemyslím. Stačí, když mě nebude urážet a podvádět. ,,Ale to by... Asi by to šlo," říkal váhavě Marcus a já se okamžitě otočila čelem k němu. ,,Prosimtě Maci, nemyslím to vážně, nikdy bych to po tobě nechtěla ani nemohla chtít, ani nikdo jiný to po tobě nemůže chtít. Jsou to tvoje peníze a ty s nima uděláš to, co budeš chtít. Nemůžeš poslouchat nikoho jinýho. Prostě ne. Záleží jen na tobě."

____________________

7. 11. 2020