Together we can make it [Marcus & Martinus]

2

  Čekala jsem několik hodin na jakoukoli zprávu o Marcusovi, ale z hodin se staly dny a než se stihly ze dnů stát týdny, rozhodla jsem se, že se sama půjdu podívát ke Gunnarsenům.

Škola se začala stávat čím dál tím horší, spolužáci měli pořád hloupé připomínky na mou postavu a to jsem si ani nemyslela, že ji mám nějak špatnou, ale díky nim jsem změnila názor. Kdykoli jsem se ve třídě pokusila cokoli říct, okamžitě mě odbyli s tím, že to nikoho nezajímá. Byl to strašnej pocit. Cítit, že člověk nikam nezapadá, že ho tam vlastně nikdo ani nechce, že vás lidi jen odsuzují, že si z vás utahují i přes to, že neví, jaké to je. Neví, jak je těžké zkoušet se tolikrát měnit k lepšímu a jim to nikdy není dost dobré. Když ze sebe zkusím udělat jednu z nich, většinou mě tak ošklivě srazí na dno, že se pár dní radši neukazuji ve škole a čekám, až to znovu odezní. Jediná záchrana ve škole byl Marcus a Tinus. I kdyby se jen usmáli, pořád by to byl pravý úsměv, od nich vždy. Ale teď když tu ani jeden není, tak opravdu nevím, co mám dělat. Třeba se oba chtějí zbavit mě, a proto se mi ani neozvali? Třeba na mě mají stejný názor jako zbytek třídy. Možná za nimi radši nepůjdu. Nechci, aby na mě křičeli, aby mě odsoudili jen za můj příchod, nechci.

Nejdivnější na tom je to, že ani nikdo z jeho kámošů o tom neví, nebo alespoň ve třídě tvrdí, že to neví. Dokonce i teď při hodině se o něm bavili.

,,Emilie?" zvedla na mě hlas učitelka a já na ni rychle zvedla pohled. ,,Já vím, že je poslední hodina, ale mohla bys mě alespoň trochu vnímat?" zmírnila svůj hlas. ,,Ano, omlouvám se," zašeptala jsem. ,,A po hodině tu chvíli počkej, ano?" dodala ještě a dál vysvětlovala učivo.

Zrovna jsme měli fyziku a já vůbec nechápala, o čem ta učitelka mluví. Ale poznámky, co měla na tabuli, jsem si vzorně psala.

Několikrát jsem zaslechla spolužáky, jak se baví o tom, že určitě budu mít nějaký průšvih nebo že mě vyhodí ze školy nebo že budu po škole a podobné věci, ale radši jsem je ignorovala.

Do konce hodiny jsem to nějak přetrpěla a hned po zvonění všichni odešli ven, ale já musela jít k učitelce.

  Stála jsem u jejího stolu a prohlížela si její papíry na stole. ,,Emilie? Mohla bych tě o něco poprosit?" zvedla na mě pohled a já jen přikývla. ,,Mohla bys prosím Gunnarsenům odnést všechno, co si mají dodělat. Mám tu věci i z ostatním předmětů a na tebe je většinou spolech, takže jsem si myslela, že bys jim to mohla odnést ty," vysvětlila mi učitelka. Tím chce říct, že tam půjdu, i kdybych nechtěla zjistit, co je s Macem? Já budu muset ke Gunnarsenům. Já... Mám strach. Co když na mě budou křičet kvůli tomu, že je vyruším nebo že se to nehodí?

,,Emilie? Došla bys tam tedy?" zeptala se a už mi podávala nějaké sešity a papíry.. ,,A-ano samozřejmě, hned tam půjdu," nejistě jsem se usmála a věci si od ní tedy vzala. ,,Bylo by nejlepší, kdyby se to k nim dostalo co nejdřív, aby se mohli učit," řekla mi ještě a já už byla skoro na cestě ze třídy. ,,Tak nashledanou," zamumlala jsem ještě a i s učením pro dvojčata jsem odešla.

Jako první jsem zamířila ke své skříňce, abych si obula boty na ven. Bylo mi celkem divné, že nikdo není u skříněk, protože většinou tu ještě někdo bývá, ale tak je pátek, všichni se těšili na víkend, takže i chápu, že tu nikdo není.

Já jsem tedy ze školy odcházela jako poslední a vydala se rovnou ke Gunnarsenům, kteří odsud bydlí pouhých pět minut.

Určitě mi přijde otevřít Anne, ale co když tentokrát přijde jejich táta, nebude si mě pamatovat a bude si myslet, že jsem fanynka? Panebože. Co když tam bude jen jejich táta. Kdyby přišel Tinus, Mac nebo Emma, tak by to bylo úplně v pohodě, ale...
No nic, už jsem tady.

Zhluboka jsem se nadechla a zazvonila. Ani ne do minuty se ve dveřích objevila Anne a když uviděla, že jsem to já, mile se na mě usmála. ,,Ahoj Anne, já jen... Jestli bych nemohla klukům odnést učení, protože jim ho posílá učitelka a... Ráda bych je uviděla no," prosebně jsem se na ni podívala a jí se na tváři objevil o malinko větší úsměv. ,,To víš, že můžeš. Přece víc, že jsi tu vždycky vítáná," řekla a kousek odstoupila ode dveří, abych mohla projít. Já jsem tedy vešla a rozhlédla se okolo sebe. ,,Kluci jsou nahoře?" zeptala jsem se. ,,Myslím, že je najdeš u Maca v pokoji, kdyby něco tak mě najdete v kuchyni," oznámila mi Anne a já si sundala boty a rychle se vydala nahoru.

Na Marcusovy dveře jsem zaťukala hned, jak jsem se dostala nahoru a zpoza dveří a ozvalo tiché „dále". Otevřela jsem dveře a když mě Mac, který ležel na posteli, spatřil, koukal na mě naprosto nechápavě. ,,Em," vydechl a po chvíli vykoktal: ,,c-co tady děláš?" ,,Macu mám o tebe strach, několik dní ses neukázal ve škole, vědět si o sobě nedal a navíc jsem ti měla přinést učení," vysvětlila jsem mu svoji přítomnost.

,,Díky, žes přišla a pojď se sem alespoň posadit," ukázal na kousek své postele, který byl volný. Já jsem tedy položila učení na jeho stůl, svoji tašku vedle něj a sedla jsem si k Marcusovi.

,,A jak vůbec nohy?" zeptala jsem se ho. ,,Spíš noha bych řekl," pokusil se zasmát, ale bylo poznat, že mu to jde těžce. ,,Jak jako noha?" vyjekla jsem nechápavě.

,,Prostě noha."