Together we can make it [Marcus & Martinus]

55

,,A trápí vás nějaké nevolnosti?" zeptala se mě doktorka. Bylo to druhé, co dnes řekla. ,,No... Ano, každý den. Ráno i večer. Je to normální?" zeptala jsem se a pohledem trochu zajela k Marcusovi, který stál kousek ode mě. ,,Tak stává se to, ale není to úplně obvyklé. Uděláme ultrazvuk, pak budeme u něco chytřejší, posaďte se támhle tedy," řekla znovu a na obličeji neměla jediný náznak žádné emoce. Přemýšlela. Tedy vypadala, že přemýšlí. Marcus si stoupnul blíž k nám a zkoumal, co přesně udělá ta doktorka.

Já jsem si vyhrnula triko a koukala na své ploché břicho. Už nebylo tak ploché, ale rozhodně nebylo poznat, že jsem těhotná. Doktorka mi na břiše rozetřela nějaký ten gel, aby mohla udělat ultrazvuk.

  ,,Tak... Asi vím, co by mohlo být příčinnou vašich až tak silných nevolností," promluvila najednou doktorka a já se na ni podívala trochu s obavami. ,,Co se tedy děje?" zeptala jsem se rychle. ,,Vypadá to, že ty plody jsou dva. Takže gratuluji, čekáte dvojčata," usmála se na mě a já se šťastně usmála.

  Celou dobu jsem nemyslela na nic jiného než to, až si je za pár měsíců pochovám. Dvě malé holčičky, nebo chlapečci. Naše malá miminka. Marcusovu reakci jsem ani nevnímala a vlastně tam zbytek času všechno vyřizoval jen Marcus.

  ,,Tak na shledanou a vidíme se 13. ledna," řekla ještě doktorka, já s Marcusem také zamumlala něco na pozdrav a pak jsme vyšli z ordinace.

  ,,Zlobíš se?" otočila jsem se najednou na Marcuse. ,,Já a zlobit se? Vždyť to je úžasný. Budeme mít dvě překrásný dětičky. Je to nejúžasnější věc, co se stala," šeptal se šťastnými jiskřičkami v očích. ,,Zvládneme to. A teď jdeme pro Violet, Tinuse, pojedeme domů a pak do Møsjenu pro vánoční stromek," navrhoval skoro až nadšeně. A teď to ve mně trklo. ,,Já nemám ještě cukroví. A kde budeme trávit Štědrý večer?" vyšilovala jsem, neměla jsem nic hotovo ani naplánováno. Nic. Prostě nic. ,,Lásko, uklidni se, musíš bejt v klidu, říkala to i ta doktorka. Ublížíš si, ublížíš vám... Vám třem. I s tou maturitou to bude těžký. Ale svatbu bychom si mohli udělat," nejdřív se staral a pak skoro az začal snít. ,,Až po porodu, teď bychom se oba zbytečně stresovali."

  Mezitím co jsme se o tomhle bavili, došli jsme k autu a vyjeli jsme pro Vio a Tinuse, kteří měli být někde v parku.

  Zvládneme to? Nemůžeme to zvládnout. Jsme jen děti. Děti jakk Emma. Jedno by bylo moc a dvě? Mám poslední týden, kdy bych mohla jít na potrat. Ne. Jsou moji. Jsou naši. Nemůžu to udělat, ale když vím, že můžu, je to ještě horší.

  ,,Tak co vy dva? Jak vám je po včerejšku?" zeptal se Marcus... Koho se zeptal? Jo, počkat. Ona už je tu Vio a Tinus. Tak to chápu, proč se jich zeptal. Přišli totiž až okolo třetí ráno a vyjížděli jsme okolo osmé.

  ,,Nemůžeš mlčet? Chci spát," zamumlal Tinus a hlavu si opřel o opěrátku na hlavu, asi první věc, co umí používat správně.

  Já a Marcus jsme se mu trošku zasmáli a když jsem se otočila na Vio, tak jsem zjistila, že už spí.

  Nijak jsem to nekomentovala, vyndala si mobil a začala hrát nějakou připitomělou hru.

  Měla bych se opravit. Hru, která mě do tří minut přestala bavit, takže jsem se opřela hlavou o okýnko a koukala na cestu.

  ,,Máš pravdu, asi jsme to uspěchali," řekl najednou Marcus a já se trochu zamyslela. V čem mám pravdu? Co jsme zase uspěchali? Může mluvit souvisle?

,,Jak to myslíš?" Děti do děcáku, prodej domu, vrácení zásnubního prstýnku. Tohle nás teď čeká? Nemohl to říct dřív? To si to uvědomil až teď? Teď? Po roce? Po roce a třech měsících?

  Netrpělivě jsem čekala na to, co řekne, protože to neovlivní už jen dva životy, ale čtyři. Asi jsem se i klepala. Určitě jsem se klepala, ale jen malinko. A... Proč nemluví?

  ,,Všechno se to dělo tak rychle, nikdy jsme si nic z toho neužili pořádně. Samotný chození ani zasnoubení, ani všechny ty malinké chvilky. Ale to už nenahradíme jen tak. Máme, respektive budeme mít dvě malí děti. A o ně se budeme muset starat pořád a čas pro sebe budeme mít minimálně. To jsme chtěli?" říkal mi pomalinku Marcus a já se snažila zpracovat všechno, co řekl. Já to chtěla. Chtěla jsem to, pořád to takhle chci. I tys to chtěl vzpomínáš? Příští Vánoce budeš minimálně těhotná. Tos říkal. Prosím, těhotná jsem. Tak co je zase špatně?

  ,,A co s tím chceš dělat?" ptala jsem se váhavě. Nevím, zda chci znát plnou pravdu, ale měla bych. ,,Co bych s tím dělal? Začneme si to všechno užívat víc. A až se ty dva nebo dvě narodí," přestal uprostřed věty. Co s nimi chce udělat? Vzít mi je? Ublížit jim? ,,Tak užívání šťastných chvíle přijde samo," dodal po chvilce. Slyšeli jste to? To mi spadl kámen ze srdce.

  ,,Tohle mi nedělej, myslela jsem, že chceš celej náš vztah zahodit a ty dva dát do děcáku," vydechla jsem úlevně i s malinkým uchechtnutím. ,,Co máš pořád s těma potratama a děcákama? Jsou to naše děti, tak budou s námi." To dává smysl, dokonce i když to řekl on. Ale proč se pořád bavíme o dětech? Asi protože je oba zbožňujeme, obzvlášť Marcus. Nemůže celej náš budoucí život být o dětech. Jsme marní. Oba dva.

  Dále už jsme se o ničem nebavili a i já jsem se pokusila usnout, což se mi po chvíli povedlo.

  ,,Vstáváme!" zakřičel Marcus, čímž mě probudil. Zmlaťte ho někdo. Ale jestli chce, abych dostala infarkt, tak ať si v tom klidně pokračuje.

  ,,Co zas je?" zamrmlala jsem otráveně a snažila se rozkoukat. ,,Jsem doma už dvacet minut a vy dva tu ještě spíte," zamračil se na nás Marcus. ,,Nechtěl jsi koupit ten stromeček?" zamumlala jsem a znovu zavřela oči. ,,Však leží vedle tebe," řekl rychle na obranu a já tedy znovu otevřela oči.

  Vedle mě byly sklopené sedačky a byl tam ten stromek.

  ,,No panebože."

____________________

Vydáno: 21. 12. 2020