Together we can make it [Marcus & Martinus]

8

  ,,Nemyslíte, že jsme na takový blbosti už trochu stáří?" řekla jsem, když jsme s naším "bojem" skončili až u řeky a celí mokří. ,,Nám je 16, tobě zrovna bude, Emmě bude deset, nemyslím, že bychom na to byli nějak extra staří," zasmál se Tinus a přešel přímo přede mě. ,,Co si myslíš, že děláš Gunnarsene?" zamumlala jsem, když mě chytil za pas. Jedním okem jsem se podívala na Marcuse, který vypadal celkem dost nechápavě, stejně jako jsem musela vypadat já. Najednou se ke mně Tinus začal lehce přibližovat, ale najednou jsem ucítila, že jsem ve vzduchu a pak už jen to, že jsem ve vodě.

,,Gunnarsene!" zařvala jsem na něj a zvedala se z vody. Tinus ani Emma tu ale nebyli. ,,Halo?" zavolala jsem a porozhlédla se po okolí. Nebyla jsem u Gunnarsenů, neměla jsem tušení, kde jsem.

   ,,Em, jsme tady!" zasmál se Marcus a já se otočila. Uviděla jsem Marcuse, jak sedí před břehem na vozíku. ,,J-já... Promiň," zašeptala jsem a šla k němu. ,,Za co by ses omlouvala?" usmál se na mě. ,,Že jsem se nepodívala za sebe, že... Já nevím," podívala jsem se na něj a on na mě ale se starostí v očích. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se rychle a přijel úplně až ke mně. Mně se začal svírat hrudník a z očí mi samovolně vyteklo několik slz.  Vůbec jsem nevěděla, co a proč se dějě, ale dělo se to a já už dokonce ani nebyla schopna vnímat okolí.

   ,,Macu, já ale vážně nechtěl, aby..."

  ,,...otřes mozku?"

  ,,Nechce..."

   Slyšela jsem pouhé útržky vět a vůbec jsem netušila, co se tady děje. Jediné, co jsem vnímala, byla bolest na mých spáncích, ke kterým jsem po chvíli přiložila ruce.

  ,,Emil, jak ti je?" slyšela jsem říkat jednoho z dvojčat nejspíš, ale nebyla jsem to schopna přesně rozeznat. ,,Macu?" zašeptala jsem a trochu otevřela oči. Trochu rozmazaně jsem viděla Marcuse, hned vedle něj Emmu a za nimi Tinuse. Nechtěla jsem, aby se o mě nějak starali, ale za to, co se stalo, jsem vážně nemohla. Podle mě to nebylo z žádnýho hodu do vody ani ničeho takovýho, prostě jsem... Netuším.

  ,,Em, bolí tě něco? Vnímáš mě?" ptal se mě ustaraně Marcus a viděla jsem, že se ještě přiblížil.

   ,,J-já... Omlouvám se," vypadlo ze mě po chvíli a pokusila se si opatrně sednout. Macův pohled byl ještě starostlivější, přičemž si mě ještě prohlížel. ,,Nechtěla bys něco přinést?" zeptal se Tinus a mně došlo, že je vlastně pořád tady.

  ,,Vodu, prosím," zašeptala jsem a provinile se na ně podívala. Tinus se na mě jen usmál a odešel pryč. Teprve teď jsem si uvědomila, že vlastně neležím nikde v trávě, ale sedím na pohovce u nich v obýváku.

  Když mi Tinus přinesl vodu, poděkovala jsem a napila se z ní. Zároveň jsem na sobě cítila několik pohledů, patřili sice jen Emmě, Tinusovi a Macovi, ale pořád nebyly moc příjemné.

  ,,Asi už půjdu domů, přeci jen je už večer," oznámila jsem jim až asi hodinu po mém málem incidentu. ,,Opravdu? Nechceš nějak doprovodit nebo cokoli?" zadíval se mi Marcus do očí. ,,Bude mi stačit, když si se mnou potom zavoláš a v pondělí půjdeš do školy," usmála jsem se na něj trochu i prosebně. ,,Skvělě, to už je skoro splněno, takže napiš, až budeš doma," řekl mi nakonec a jel mě obejmout.

    ,,A kdyby cokoli, víš komu psát," pošeptala jsem mu v průběhu našeho objímání.

  Domů jsem odcházela v půl sedmé a asi na mě nebyl moc hezký pohled. Šla jsem v Marcusovo mikině a nějakých starých teplácích, co se u nich našli, protože všechno moje oblečení bylo tak trochu mokré.

   Právě jsem procházela okolo fotbalového hřiště a okolo nohou mi proletěl míč. ,Nějakej podobnej blázen jako Gunnarseni?' řekla jsem si sama pro sebe, ale najednou mě vyrušil něčí hlas.

  ,,Nemohla si ten míč alespoň zastavit?" podíval se na mě dotyčný malinko 'naštvaně' a pak dodal: ,,jsem Tobias." ,,Emilie a promiň, že o ten míč jsem se nijak nestarala." usmála jsem se provinilým úsměvem. ,,V poho, nechceš si zahrát, když už jseš tu? Nikoho tu moc neznám, takže jestli nechceš," ušklíbnul a vzal do ruky ten míč. ,,Když mi s tím pomůžeš, tak klidně," pokrčila jsem rameny a společně jsme šli zpět na hřiště.

  ,,Bylo to s tebou dneska fajn, někdy to můžeme zopakpvat, co ty na to?" navrhl mi a já nemohla víc než souhlasit. Je to fajn kluk, sympaťák. ,,Ale co takhle  nějaký číslo nebo instagram?" vyrušil mě z mého přemýšlení. ,,Půjč mi telefon," vypadlo ze mě nakonec po chvíli a on mi ho tedy podal. Našla jsem svůj instagram a začala ho přes jeho telefon sledovat.

  ,,Hele díky, pak napíšu, ale teď už musím, ahoj!" zavolal na mě už odcházející Tobias a já s úsměvěm na tváři odešla domů. 

  Upřímně jsem byla ráda, že jsem ho potkala, třeba to bude další člověk, se kterým se budu v Trofors bavit. Nebylo by to úžasný? Samozřejmě, že bylo. Ale mám tu malý problém. Několik zmeškaných hovorů od mamky a Marcuse.

   Jako první jsem tedy zavolala nazpátek mamce a čekala až to vezme.

  ,,Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi nebereš telefony?!" zakřičela na mě přes telefon. ,,Víš mami, já byla u Gunnarsenů," zamumlala jsem potupně. ,,Anne jsem volala a říkala, že už tam nejsi," říkala už tišeji, ale pořád naštvaně. ,,No... Já ještě hrála s jedním klukem fotbal," svěřila jsem se, aby jí to všechno dávalo smysl. ,,Skvělě, jak tak koukám, tak příště jedeš s námi," zavrčela. ,,Kde vůbec jste?" zeptala jsem se tiše. ,,Táta měl nějaký pobyt z práce, ale ty tam na sebe dávej pozor a žádný hlouposti," oznámila mi mamka a já protočila očima. ,,Samozřejmě a teď už ahoj," zavěsila jsem rychle, než stačila cokoli říct. 

   Teď jsem ale začala znovu volat, ale tentokrát Macovi, který to okamžitě zvedl.

  ,,Em, jsi v pořádku? Nic se nestalo? To si přišla až teď?" zavalil mě okamžitě spoustou otázek. ,,Ne Macu, všechno je v pořádku. Byla jsem si jen s někým zahrát fotbal," oznámila jsem mu s úsměvem, který on nemohl vidět, a myslela jsem, že bude stejně šťastný jako já.

   ,,Kdo to byl?" zašeptal po chvíli úplně jiným tónem než mluvil před chvílí. ,,Víš, byl to Tobias. Je strašně fajn a možná spolu půjdeme ještě někdy ven. To je strašně fajn, že jo?!" už i nadšeně jsem vykřikovala.