Together we can make it [Marcus & Martinus]

41

,,Jdeme domů, otočte to, za dvě hoďky jsme tam. Neboj se, je v pořádku a teď spí," vysvětlila jsem mamce přes telefon a víc jsem se uvelebila na zadním sedadle. Marcus s Tinusem se vepředu bavili o fotbalu a tom, jak příští týden budou zase hrát za Møsjen. Dokonce i na jejich 1. zápas tu nebudu. Mrzí mě to, ale co s tím udělám? Nic. ,,Tak kluky pozdravuj a dávejte pozor," řekla mamka. ,,Dobře, mami, ale už ahoj," zamumlala jsem a hovor vypnula.

Hlavou jsem se opřela o okýnku u auta a na chvilku jen tak zavřela oči.

Gunnarseni mě musí nenávidět. Kvůli mně trávili celý den na cestě a v Trondheimu. Naštěstí už je nebudu otravovat, když budu pryč s Emmou a jejím týmem. Ale budou mi chybět. Všichni. Ale teď už s tím nic neudělám.

Kluky jsem tak trochu poslouchala, ale zároveň jsem se snažila si odpočinout. Martinus si dokonce šel jednu chvíli lehnout do auta a spát, protože, když jako jediný umí jezdit, respektive má papíry, musí odřídit celou cestu zpět domů. Zabil tím páteční večer, noc, dokonce i sobotní ráno. Musím mu nějak poděkovat.

,,Em? Asi chcete vyhodit u vás, že?" zeptal se Tinus a já jen něco zamumlala na souhlas. Snažila jsem se rychle nějak rozkoukat. No fakt. My jsme už v Trofors.

Tinus pomalu dojel před náš dům, až nakonec zastavil. Já jsem vzala Auroru a vystoupila s ní z auta.

,,Kluci, děkuju vám strašně moc, kdyby cokoli, můžete kdykoli napsat, zavolat nebo fakt cokoli. Dlužím vám to," mluvila jsem ještě na dvojčata. ,,V pohodě, jen kdybys večer chtěla přijít, tak jen že tam budem s Edvinem koukat na fotbal," řekl mi Marcus a já chápavě přikývla. ,, Jo, tak zatím."

Odemkla jsem dveře, vešla dovnitř a šla hledat rodiče.

,,Emilie," vyhrkla mamka, když mě uviděla a pohled jí hned přešel k Auroře, kterou si okamžitě vzala a začala pevně objímat a prohlížet.

,,Co to má na hlavě?" zeptala se rychle a já v duchu začala všeho litovat. ,,Jak spadla, tak si malinko prostě trochu rozsekla hlavu, ale nebylo to na šití. Říkali, že by to mělo být v pořádku," vysvětlila jsem jí a ona chápavě přikývla.

Táta si vzal Auroru vedle a na mě okamžitě začala něco říkat matka. ,,Jak jsi tohle sakra mohla dopustit? Víš, co všechno by se mohlo stát?! A vůbec. Jako první jsi mi měla zavolat. Co bys dělala, kdyby jí něco bylo a chtěli by si ji nechat v nemocnici? Volala mi na druhou stranu Norska teprve v tuhle dobu nebo co? Vůbec nechápu, jak si tohle představuješ! Je ti osmnáct. Musíš být trochu zodpovědná. Místo toho se zajímáš jen o pitomýho Marcuse. Schválně co se dělo, když se to Auroře stalo?" zvyšovala na mě neskutečně hlas. ,,Vcházela jsem dovnitř... S Marcusem," zašeptala jsem potichu. ,,A zase on!" rozkřikla se a já se pomalu odešla do svého pokoje, kde jsem se jen převlékla, vzala telefon, sluchátka a šla ven. Tátovi jsem ještě předtím řekla, že jdu ven, ať se nestará, kdy se vrátím, že se možná vrátím zítra.

Dala jsem si sluchátka do uší a vydala jsem se na opuštěnou vyhlídku na celé město. Myslím, že všichni ji znáte. Tinus i Marcus na ní několikrát byli. Je to kousek a člověk si připadá, že má všechno pod kontrolou. Tím pádem i svůj život. Což já rozhodně nemám. Nebo se tak necítím.

Už od mých 15. narozenin po mně chtějí, abych byla zodpovědný a měla všechno perfektní. Ale to prostě nejde. Všechno dělám špatně. Mám se učit, nikam nechodit, tour s Emmou je taky tragédie. Marcus je moje jediná podpora. Tedy... Martinus a Marcus. Oba dva jsou úžasní.

Malý domeček někde ve vesničce s malým pejskem. Milovala bych to. Miluju ho, miluju, jak se stará. Miluju, jak se chová, miluju to na něm. Všechno. Strašně moc. Zlato moje. Nikdy by mi neublížil. Třeba... Třeba mi vážně nechce ublížit. Nechce. Nebo... Nechce, ale... Musím k němu.