Together we can make it [Marcus & Martinus]

63

*o dva měsíce později*

  Marcus

,,Tým je pryč, Vio je pryč, táta je pryč, co takhle něco podniknout?" navrhl jsem svému dvojčeti, které sedělo naproti mě a jedlo svoji snídani, stejně tak jako já tu svoji.

  Je právě první týden dubna a já s Tinusem zůstáváme o týden déle ve Švédsku, protože nás napadlo být taky chvíli jen spolu, všechno probrat a prostě si jen tak odpočinout.

  ,,Tak sice jsme trochu vyrostli, ale vždycky jsme se tady přejedli těma sladkostma, tak mě napadlo..." nechal to vyznít do prázdna můj mladší bratr, jenže mě okamžitě došlo, co myslí. ,,Co takhle ten větší krámek na konci města, kde to vypadalo, že mají skoro všechny druhy?" navrhl jsem pro změnu já a Tinus se na mě nadšeně podíval. ,,Fakt ti to nevadí?" koukal na mě překvapeně, ale já hned záporně zakýval hlavou. ,,Myslíš, že mě to jako nenapadlo? Já chtěl už dřív, ale... Už nejsme tak malí a... No víš, myslel jsem-," snažil jsem se mu vysvětlit, ale on mě přerušil. ,,Myslel jsi, že se ti vysměju," dodal a já jen tak mlčky přikývl. ,,Myslel jsem si to samý," uchechtnul se a šel odnést oba dva naše talíře na místo, kam se dávalo špinavé nádobí.

  ,,Půjdem tam tedy?" zeptal jsem se tedy, když se vrátil. ,,Jo, jasně, jen si zajdem pro něco na pokoj," odpověděl mi a vydal se do pokoje, přičemž já se zvednul a následoval ho.

  ,,Těch pár dní tady by nemusely být špatný, ne?" zeptal jsem se ho, když už jsme byli na pokoji a hledali DV potřebné věci. ,,Nemusely a nevíš, kde mám... Ugh, jak se to jmenuje?" zaskuhral a dál přehazoval věci v kufru, aby našel tu jednu jedinou věc, co hledal. Bráško, bráško. Vždyť jsi to dával mě.

  ,,Nemyslíš tohle?" zdvihl jsem jeho peněženku do takové výšky, že ji mohl vidět. ,,Hej, jo, díky!" zvolal vítězně a peněženku si ode mě vzal.

  Po naší přípravě nepřípravě jsme se vydali do auta, které tu bylo, protože sem za námi jel nás strýc a odjel s tátou a zbytkem týmu. A naše auto přivezl, protože se vědělo, že tu budeme zůstávat, tak abychom se tu mohli nějak pohybovat a abychom se nějak dostali domů.

  Do krámku jsme dojeli jen po několika minutách, protože, buďme upřímní, Tinus jezdí vážně rychle.

  ,,Fakt ti nevadí, že tam jdem?" zeptal se Tinus, ještě když jsme seděli v autě. ,,Děláš si srandu? Byli jsme tu ve dvanácti, tak jdeme i v osmnácti! A pojď už!" popoháněl jsem ho a sám vyšel z auta ke krámku.

  Byl to velký obchod se švédskými sladkostmi, které oba dva už od mala milujeme. Čokolády, pendreky, karamelky, a hlavně nesmyslné bonbóny, které nemají název. Tady bych mohl strávit celý svůj život.

  Tinus po obchodě chodil s náručí plnou všemožných balení bonbónů, ale jak tak na to koukám, nejsem na tom o moc lépe. My jsme prostě dvojčata, skoro nikdy nejsme proti sobě a za to jsem rád. Jsem i rád, že bydlíme ve stejné vesničce, dokonce i ve stejném domě.

S Tinusem jsme za to všechno zaplatili, i když já bych na to běž něj zapomněl, pak už jsme se vydali zpět do hotelu, do kterém jsme dojeli tentokrát už o něco dýl.

    Většinu sladkostí jsme si vzali s sebou do pokoje, rozložili na postel a začali se v nich přehrabovat a některé z nich jíst tak, jak jsem do dělali jako menší. My jsme vážně pořád děti, ale tak já si nestěžuju.

  Já jsem se po několika snad i desítkách kusů bonbónů odvalil na záda a zavřel oči. Půjdeme spát. Stejně už je večer, snídali jsme v 11, takže nám to uteklo rychle.

  ,,Hej a kdo tohle bude uklízet? Já s tím v posteli nespím, ještě mě to bude chtít zabít!" skoro na mě zavřeštěl Tinus, ale se mnou to ani nebylo a jen jsem zamručel, aby bylo poznat, že jsem ho slyšel. Když jsem po chvíli pořád nic nedělal, slyšel jsem, jak si Tinus hlasitě, naštvaně povzdechl a ucítil jsem, že mi prstem začal bodat do ruky. Čeho tím chce docílit? Toho, že se zvednu a uklidím to? Jestli jo, tak se mu to povedlo, jestli ne, tak... To stejně už udělám.

  S rukama plnýma sladkostí jsem se tedy vydal k nějaké poličce, kam jsem to všechno položil a vracel se zpět do postele, odkud se Tinus ani nehnul. Máme manželskou postel, nijak jsme to nechtěli řešit, protože tady předtím byl s Violet a bylo by složitější, kdybychom najednou chtěli úplně jiný pokoj, navíc mi to ani nevadí, vždycky jsme takhle jako menší spali.

  Já už jsem si sundal nohu, hodil ji někam vedle postele a sebou hodil do postele. ,,Já avi půfdu špát," zamumalal jsem akorát ve chvíli, kdy jsme si zívl. ,,Nechtěl jsi ještě volat domů?" připomněl mi Tinus, ale já už se zahrabal do peřiny. ,,Ráno mi to připomeň, prosím, teď už ale dobrou," zamumlal jsem, lehl si k němu zády a tak nějak se mi už samy zavíraly oči. Tinus asi byl ještě chvíli na mobilu, ale lehnout si šel, ještě když jsem trošku vnímal.

  Spalo se mi krásně, nic mě nerušilo, nic neotravovalo ani mě, ani Tinuse. Bylo mi krásně. Tedy až doteď. Protože teď tu mě i Tinuse vzbudily naše vyzvánějící mobily.

  Z postele jsem na nočním stolku nahmatal svůj telefon, vzal ho do ruky a podíval se, kdo mi to ve dvě ráno volá.

  ,,Mně volá Violet," ozval se Tinus a hovor zval. ,,A mně Em," zašeptal jsem spíš pro sebe a telefon už vzal. Panebože já jsem nemehlo, vždyť se jí něco muselo stát, když mi volá v tuhle dobu.

  ,,Em, co se stalo?" vyhrkl jsem na ni okamžitě. ,,J-já... Maci, hlav-hlavně buď v klid-du, jo?" zamumlala Emil bolestivě do telefonu. Proč se mě snaží uklidnit, když to slyším? ,,Em, co ti je? Jak v klidu? Mluv, prosím," naléhal jsem na ni. ,,A-asi rodím, ale t-to jen abys to věděl," snažila se mi vysvětlit. Proto se mám uklidnit? Protože... Kristepane, vždyť rodí! A já jsem v jiném státě!

____________________

Vydáno: 30. 12. 2020