Together we can make it [Marcus & Martinus]

44

,,Byla jsi mým snem, Emil. Teď jsi mou budoucností... Dvě krásné děti se v kuchyni hádají, kdo dostane větší kus čokolády, zastavili bychom je, ale jsou tak šťastní. Stojíme ve dveřích, pozorujeme je, jsou to naše děti, naše úžasné děti. Pomohli nám vyplnit nejistotu, ale zároveň ji prohloubily. Přišli jsme na jiný význam slova láska. Koukám se směrem k tobě. Už potřetí za náš život čekáme další malé štěstíčko. Vypadáš stále překrásně. Vlasy stažené do culíku. Na sobě tepláky a moje triko. Do svých se nevejdeš, takhle mě máš nablízku každou chvíli. Těšíš se a zároveň máš strach. Co když se něco pokazí, co když potratíš. Vidím na tobě nejistotu, nejistotu kvůli čisté lásce. Nejistota jako když jsem o tebe měl přijít. Nejistota jako když jsi nevěděla, jestli ti budu věřit, že na tebe vyjel Brandon, ne ty na něj. Nejistota a starost. Emilie Lindström, chci být s tebou při tvým nejistotách, starostech, trablích, radostích, při dospívání. Ne stárnutí, ale dospívání. Třeba všichni dospívame, nestárneme. Nikdy nestárne. Dospívame, uvědomujeme si to všechno. Já si to chci uvědomit s tebou. Chci za padesát let říct, jak to, co teď říkám, bylo pitomé a že jsem se choval jak debil. Ale tohle je to, co jsem chtěl udělat. Ukázat ti, že jsi můj důvod. Nikdy jsem nepřemýšlel nad sebevraždou, nikdy jsem se ani nesnažil porouchat si zápěstí ani jinou část těla, ale kdybych náhodou chtěl, potřebuju, aby tu stále byl můj důvod. Ty. Potřeboval bych, abys tu byla ty," mluvil na mě skoro jako jiným jazykem, jenže já před ním překvapeně stále a z očí mi tekly proudy slz. ,,Proto bych potřeboval, při nejhorším jen tak orientačně, vědět jednu věc," řekl po krátké pauze a já už skoro začínala vzlykat.

Když jsem se probrala z transu, nebyl už ve stejné úrovni jako já, ale nějak se skláněl k zemi a nadával na své koleno.

,,Emilie Lindström, štěstí mého života, co takhle se se mnou prozatím alespoň zasnoubit?" zeptal se Marcus nervózně, když už klečel na jednom koleni a z kapsy, ve které se před chvílí pořád přehraboval, vyndal krabičku, kterou otevřel.

Úžasem jsem nemohla dýchat. Neudělal to. Tohle neudělal.

Na nic už jsem nečekala a padla mu kolem krku, kde jsem začala dusit své vzlyky. Byli jsme skoro na zemi, ale upřímně mi to bylo fuk.

,,Ani nevíš, jak ráda," zašeptala jsem, ale pořád ho drtila v objetí.

Jsme děti, tohle je takový výkřik do tmy. Nemusíme se vzít. Ale tohle si chci užít. Tohle je něco neuvěřitelného. Ten jeho proslov. To... všechno.

V objetí jsme tam seděli asi dalších 15 minut, než jsem se úplně uklidnila. Omlouvám se, ale... Vážně pořád nemůžu z toho, že věří v naši budoucnost.

,,Dáš mi ruku?" zeptal se Marcus se svým si zářivým úsměvem. Ty jeho jiskřičky štěstí v očích. Ruku jsem mu tedy podala a po chvilce se mi na ní objevil stříbrný prstýnek, který měl na sobě něco jako vločku nebo květinu, přičemž uprostřed toho tvaru byl malinký bělavý kamínek.

,,Zjevíš se tu zničehonic, odvezeš mě k lesu, řekneš mi, že bychom mohli bydlet s tvým bratrem a pak mě požádáš o ruku. Nestalo se něco? Nechceš si o něčem promluvit?" zeptala jsem se ho starostlivě a jemu se úsměv snad ještě víc rozzářil. ,,Nestalo, jen jsem nechtěl, abys na ně zapomněla. Chtěl jsem ti ukázat, že to s tebou myslím vážně. Proč by se mělo hned něco dít? Vždyť tě mám jen rád," vysvětloval mi a nakonec mě políbil. ,,Pojď, půjdeme se najíst," navrhl najednou a rozešel se zpět k našemu autu. Já jsem se za ním vydala až o pár minut déle, protože jsem pořád v tranzu stála na jednom místě.

,,Víš... Nejdeme na to nějak moc brzy? Všichni se zasnoubí minimálně po roce a půl a my-," snažila jsem se Marcusovi něco říct, ale on mě přerušil. ,,Zapřemýšlej a řekni mi, co chceš, potřebuju to vědět." ,,Já... Chci budoucnost s tebou a je to to jediný, proč to všechno dělám, ale..." zamyslela jsem se. ,,Vlastně nic. Vlastně nevím, čeho se bojím, co pořád dělám. Přestěhujeme se, vezmeme se a snad jednou budeme mít i..." nechci to doříct. Omlouvám se, ale nemůžu. ,,Pejska, miminko? Tarantuli?" zkoušel hádat Marcus, ale já nad ním jen protočila očima. ,,A co bys asi dělal, kdybych ti porodila tarantuli?" zapřemýšlela jsem se na chvíli. Marcus si jen povzdechl a řekl, ať vystoupím z auta.

  ,,Tarantulý otec, hm?" otočila jsem se na něj ještě při vchodu do nějaké restaurace. ,,Až budeš těhotná, promluvíme si o tom."

,,Pizzu... Ne. Těstoviny..? Ale já... Ugh. Co si dáš ty?" zoufale jsem se podívala na Marcuse. ,,Co takhle si dát nějakou pizzu napůl?" navrhl Marcus a já na něj nechápavě koukala. ,,Ty už jsi snad jedl? Však celou pizzu sníš sám," vysvětlovala jsem mu nechápavě. ,,Ty ale ne a já měl něco cestou," vysvětlil mi a já si tedy povzdechla. ,,Tak fajn.."

  Oba jsme se tedy najedli a vyjeli zpět do hotelu. Vlastně tohle byl fajn den. Víc než fajn. Vlastně to byl úžasný den. Až na to že mu vážně porodím tarantuli.

  ,,Maci?" zamumlala jsem už, když jsme leželi u mě v posteli na pokoji. ,,Neřekl jsi mi, co fotbal. Vyprávěj mi o tom zápase," pobídla jsem ho a on se na mě usmál a začal. ,,Tréninky začaly hned, jak jsi odjela. Vlastně dva dny potom. A víš ty co? Mně to šlo! Dokázal jsem tak nějak běžet a umím kopnout i do míče. Minulý týden byl první zápas. Tinus dal dva góly a víš co?! Já taky! Já to zvládnul! Trochu... Ale bylo to strašně úžasný!" vyprávěl mi jeho zážitek a já se nad tím musela pousmát.

,,Mrzí mě, že jsem tam nebyla," přiznala jsem upřímně po půlhodině, co mi ještě vyprávěl všechno do detailu. ,,A celkově jsme se spolu už dlouho nekoukali na fotbalu," konstatoval Marcus. ,,Mám nápad! A připomínku," skoro jsem vykřikla. ,,Povídej," pobídl mě. ,,Koukneme se záznam vašeho zápasu a řekl jsi už Tinusovi o našem zasnoubení?" ,,Jdu to napravit, ty to zatím najdi, jo?" navrhl a bral si telefon, aby jeho bratrovi, zároveň mému nejlepšímu kamarádovi, tu radostnou novinu.

_____________________

Vydáno: 23. 11. 2020