Together we can make it [Marcus & Martinus]

76

Emilie

,,Em," zašeptal a já se k němu pokusila alespoň zvednout pohled. ,,Všechno bude v pořádku, slibuji," zašeptal a sklonil se ke mně, přičemž mi položil ruku na čelo, z kterého mi setřel i kapičky potu. ,,Ty jseš vážně vařící," vydechl překvapeně Marcus a vzal bezdotykový teploměr, který Gunnarseni měli doma kvůli Silji, která pracuje jako zdravotní sestra, a namířil mi s ním na čelo. Hlavně mi tu hlavu neustřel, prosím.

  ,,39,9," povzdechl si po chvilce Marcus a zase se ke mně víc sklonil. ,,Za to může ta tvoje antikoncepce, truhlíku můj, copak mi to vyvádíš? Já tě chtěl mít pod kontrolou, aby se ti nic nestalo a místo toho ti tu jen víc ublížím," malinko se zasmál, ale já se svojí rukou snažila najít tu jeho. ,,Brala jsem ji už v nemocnici, nemůžeš za to ty a promiň, jak jsem po tobě vyjela," snažila jsem se nějak srozumitelně vysvětlit a ještě víc se zahrabala do peřiny. Bylo mi vážně mizerně. Hlava mě bolela nesnesitelně, první prášek přestal zabírat a druhý si můžu vzít až za hodinu a půl.

  ,,Ne, to nevadí, vůbec to nevadí, ano? Ty teď hezky odpočívej, pokud bys chtěla lehnu si vedle tebe a ještě tu prostě tebe něco mám," usmál se na mě povzbudivě, ale já na něj lehce nechápavě koukala a nakonec mi došlo, že bych mu měla něco říct. ,,Není to prstýnek? Ztratil se mi," zašeptala jsem pomalu. Pomalu kvůli studu, ale zároveň kvůli tomu, že mi opravdu není dobře. On se ale jen pousmál a začal něco hledat v kapse. Když však vytáhnul náš zásnubní prstýnek, ulevilo se mi. Vzal moji levou ruku a jako už po několikáté mi dal ten prstýnek na prsteníček.

Chvíli jsem se tam pokoušela na Marcuse usmívat, ale když jsem znovu ucítila ten nepříjemný pocit v žaludku i puse, musela jsem se rychle naklonit na kýbl vedle postele.

  Stejně to nechápu. To už jsem si toho zvracení neužila dost? Nejen za dnešní noc, ale i za těch šest měsíců. Už mě to nebaví. Přestaň už.

  ,,Jdu ten kýbl umejt," ozval se najednou Marcus a zvedl zelený kýbl vedle jeho postele, s kterým hned někam odcházel. Já jsem však znovu ucítila ten hnusný pocit, kvůli čemuž jsem se snažila na něj zavolat, ať se vrátí. Jenže to se mi nepovedlo, stejně jako můj následný pokus o vstání a doběhnutí do koupelny. Alespoň jsem se tedy naklonila přes kraj Marcusovy postele, aby alespoň ta nebyla špinavá.

  Po chvíli se na zemi objevil takový malý flek, hromádka, prostě něco takového. Jenže tentokrát to vypadalo jako čistá krev. Umírám? Co když umírám? Marcus?! Já nechci umřít. Zachraňte mě někdo.

  Z očí se mi spustily slzy a já pořád doufala, že se v těch dveřích objeví Marcus. Jenže když ten se tam objevil, koukal na mě se zděšením a okamžitě někam vyběhl.

  ,,Mami?!" Slyšela jsem ho ještě volat, ale ne tak nahlas, protože byl už dole u Anne. Pojďte sem někdo, prosím. Já nevím, co mám dělat. Pomozte mi někdo. Udělám pro vás pak cokoli.

Najednou se ve dveřích objevila Anne s Marcusem a oba dva na mě koukali s obavami a vyděšeně.

  ,,Omlouvám se," zamumlala jsem, čímž jsem upoutala jejich pozornost. ,,Cože?" zeptal se Marcus, asi mě neslyšel. ,,Že se omlouvám," zopakovala jsem mu, ale on jen záporně zakýval hlavou. ,,Nemůžeš za to," snažil se říct klidně, ale strach a nejistota z jeho hlasu byly moc dobře poznat. ,,Marcusi," zašeptala Anne a hlavou kývla na dveře od pokoje. ,,Hned jsem zpět," řekl ještě Marcus a odešel s Anne za dveře. Já jsem se tedy snažila zvednout alespoň do sedu, abych to po sobě mohla jít uklidit.

Po chvíli jsem seděla na kraji postele, nohy měla položené na podlaze na místě, které nebylo špinavé, a i přestože se mi motala hlava, zkusila jsem se zvednout. A nakonec jsem se postavila a stála, dokud jsem sebou teď kvůli motání hlavy a dezorientaci našvihla na zem. Díky bohu ne přímo do těch zvratků. Jenže co teď?

  ,,Em?!" ozvalo se z chodby najednou a doposud zavřené dveře začal někdo otvírat. Já jsem nikoho ani nic nedokázala vnímat, ale snažila jsem se alespoň posadit a o něco opřít.

  ,,Co jsi tu vyváděla?" zeptal se hned Marcus a skláněl se ke mně. Já jsem nic neřekla, jen jsem sevřela oční víčka k sobě. Jdi pryč bolesti, motání hlavy, jděte všichni pryč. Já nechci.

  ,,Teď má 41,3, mami, vždyť nám tu umře," slyšela jsem říkat Marcuse a sama jsem se začala bát. ,,Jdi do koupelny, tam vezmi nějaký ručníky, namoč je do vlažný vody, vyždímej be a přijď s nimi, já to tu zatím uklidním," rozhodla Anne a já jen slyšela, jak Marcus odcházel. Nechci jim prodělávat starosti, já bych jim i pomohla, ale já jsem ráda, že alespoň sedím. Hlava a celý zbytek těla už skoro necítím, že vůbec mám, cítím jen bolest a je mi strašně slabo. A občas přijdou nějaké ty hnusné pocity z žaludku.

  ,,A-Anne, kýbl, prosím," zamumlala jsem a slyšela jsem náznaky toho, že mi kýbl pohotově dala přede mě. Na otevření očí jsem neměla dostatek síly, takže jsem spoléhala na to, že ho tam vážně dala, protože jsem se lehce předklonila a začala z tou odpornou činností úplně od znova.

Nakonec jsem si opřela hlavu asi o kýbl a seděla tam takhle. Nechte mě umřít, nebo zařiďte, ať je mi hned lépe. Prosím. Nechte mě s Marcusem dospět, vidět holky, prosím.

  Najednou jsem zaregistrovala, že okolo mě někdo dává ruce, takže jsem sebou automaticky lehce trhla, ale když dotyčný promluvil, hned jsem se uklidnila.

  ,,Neboj, lásko, to jsem jen já, Marcus, potřebuju tě jen dát na postel na studený ručník, tak se taky nelekni." Každé jeho slovo mě lehce uklidňovalo a dodávalo pocit bezpečí, ale když mě položil na ledový ručník, samovolně mi začaly téct slzy z očí. Já nechci, nechci, prosím, ať je konec.

,,Mělo by ti to pomoct, dojdu ti ještě pro pití a rozpustím ti v něm nějaký prášek, uvidíš, že to bude dobrý," snažila se mě povzbudit Anně, přičemž mě ještě pohladila po zpocených vlasech. Je to taková moje druhá mamča.

____________________

Vydáno: 17. 1. 2021