Together we can make it [Marcus & Martinus]

29

Od Marcuse mi to domů trvalo jen 10 minut, ale když jsem přišla, už jsem musela jít na oběd a s mamkou jsme se začaly bavit o Marcusovi.

,,Emil, měla by sis vážit toho, že vůbec máš šanci s ním být, co já bych dala za to, mít tenkrát možnost chodit s někým jako máš teď ty," řekla mi mamka a já na ni nechápavě zvedla hlavu. ,,Máš přece tátu," zamumlala jsem s plnou pusou a pak jsem pokračovala na téma Marcus: ,,ale jako potenciální babičce, by se ti to líbit nemělo." ,,Co prosím? Co jste vy dva proboha zase prováděli?" zvýšila na mě lehce podrážděně hlas. ,,Klid mami, to jen Marcus nám na příští Vánoce plánuje dům, a dokonce i dítě," vysvětlila jsem a ona si jen povzdechla. „Bůh ví, jak to s váma dopadne. On lítá po světě, ty poletíš s Emmou a pořádně ho uvidíš jednou za rok. No jo, to jsou hold ty vztahy s celebritou. A nezapomeň, že nikdy nikdo z nich neměl jen jednu přítelkyni nebo přítele. Až tě upustí, netrap se kvůli němu," snažila se mi vysvětlit mamka a já se na ni trochu zaskočeně podívala. „Tím chceš říct, že ten vztah vlastně nemá cenu a že mám počítat s tím, že hned jak po Vánocích odjede, tak ten vztah skončí? To si vážně myslíš?" naštvaně jsem se na ni podívala. „Emil, já jen chci, abys o tom věděla. Je to slavnej zpěvák přece," upozorňovala mě dál a já se podívala k sobě do talíře. ,,Mami, přestaň, znám ho... 12 let? Jen tak se tohle nestane," protestovala jsem a radši hned pokračovala: ,,ale večer bych chtěla ještě za Marcusem, víš... Ten dárek." ,,Ale až po večeři a dárcích."

Po obědě jsem si šla na chvíli zdřímnout k televizi a probudila mě až mamka, která mě zavolala na večeři. A k večeři byl? Ano, řízek a bramborový salát. Sice si ho minimálně jednou za čtvrt roku uděláme, ale teď je to prostě ta vánoční atmosféra.

,,Jdeme rozbalovat dárky, jako každý rok?" podívala jsem se na rodiče hned jak jsme dojedli. ,,Děláme to tak přeci každý rok, ne?" připomněla jsem jim. ,,Ano, můžeš jít vedle," řekla mi mamka a i ona a táta se začali zvedat. Auroru máme v obýváku v postýlce. Už zase spí.

Já jsem tedy jako první přišla do pokoje a i ve svátečním oblečení, které jsem měla na sobě, jsem si sedla na koberec k těm pár dárkům pod stromečkem. Chybí mi, když jsem byla malá. Třeba Aura by mohla za čtyři, pet let věřit a přinést to nejhezčí vánoční kouzlo. Jak se děti těší na Ježíška a jak mu píší a posílají dlouhé spisy dárků, přičemž se na Štědrý den vždycky diví, proč nedostaly toho živého poníka nebo opravdickou formuli.

Dárky jsem pomalu rozbalila a mamce a tátovi podala ty jejich. I když jsem vyrostla, pořád si je dávají pod stromečkem a ne navzájem. Je to podle mě hezké. Jenže mě zarazila nějaká malá krabička s nápisem Marcus.

,,Kdo z vás sem dal dárek pro Marcuse?" otočila jsem se na oba ze svých rodičů a táta se hned ujal slova. ,,Dej mu to hned, jak ho uvidíš," zasmál se táta a já na něj hodila trochu nechápavý pohled. ,,A moc děkuju za ty dárky, já si vážně chci začít už vydělávat a s Erikem jsem domluvená, že... Něco málo dostanu i z toho tour s Emm, takže... Alespoň něco," snažila jsem se je ujistit s trochu nervózním úsměvem, ale v tom mě přerušil můj telefon z kuchyni. ,,Omluvte mě," zamumlala jsem rychle a už brala telefonát od osoby, kterou moc dobře znám.

,,Ahoj Anne, tak jak to tam probíhá?" zeptala jsem se jí šťastně. Byla jsem ráda, že volá. ,,Ahoj Emil, doufám, že neruším, ale já jen aby sis šla stoupnout na chvíli ven," oznámila mi Anne a já naprosto nechápala proč. ,,Ven? Anne, co se děje?" prostě nechápavě jsem se ptala. ,,Jdi tam, nebude to na dlouho." Zavěsila. Marcus je určitě po ní.

Ve svých tmavěmodrých šatech jsem tedy vyšla ven a jediné, co jsem stihla udělat, bylo si přezout boty. Nevěděla jsem, co se děje. Neměla jsem ponětí.

  Rozhlížela jsem se tedy po ulici a po chvíli jsem uslyšela nějaká cvakání. Ať je to, co je to, Anne by mě nechtěla zabít. Cvakání bylo najednou hlasitější a já si všimla dvou osob, které šli směrem k našemu baráku. Gunnarseni? Co by tu dělali?

  ,,Emil!" zavolal trochu Marcus a vzhledem k tomu, že do dálky 20 metrů ve tmě opravdu nevidím, rozešla jsem se k němu.

  Nebyl na vozíku, on... Chodil? Ano, chodil!!! Chodil o berlích a na noze měl tu nohu, co dostal k Vánocům. Vy to vlastně ještě nevíte, ale já, Anne, Erik a Tinus jsem obvolávali všechny možné společnosti a výrobny, jestli by to nedokázali vyrobit a tadá! Marcus chodí! Asi ne ještě jak má... Ale alespoň něco.

  ,,Tak co, Maci? Spokojenej?" usmála jsem se na něj, když jsem stála už prakticky vedle něj. ,,Děkuju ti strašně, děkuju vám strašně moc," zamumlal, berle upustil a pevně mě začal objímat. Já jsem se trochu zasmála, hlavně když jsem uslyšela dopadnout berle na zem, a taky jsem ho objala. Já jsem nemohla pevně. Ještě s tou nohou neumí a ani teď by ji neměl mít, musí se učit.

  ,,Macu, pojď si sednou k nám, nemůžeš stát takhle dlouho, ještě ti to neřekli?" zeptala jsem se ho a na Tinuse naštvaně podívala. ,,Ano, řekli mi to, ale já... Chtěl jsem to zkusit, zas být o něco vyšší než ty a abychom byli taky jako normální pár," usmál se na mě. Normální pár. Vždyť jsme normální pár. ,,Tak pojď, ty trdlo," trochu jsem se odtáhla z objetí a políbila ho.

  ,,Tinusi, jdeš s náma?" zeptala jsem se ho, ale on jen zakýval hlavou, že ne. Zvedla jsem Marcusovy berle a podala mu je a hned potom jsem přišla k Tinusovi a objala ho. ,,Promiň, jak si tě všímám, nevšímám," zašeptala jsem mu smutně do ucha. ,,Upřímně tohle ti vůbec nevyčítám," zasmál se Tinus a ještě chvíli mě držel v objetí. ,,Dárek dostaneš, až k vám přijdeme někdy v následujícím týdnu," řekla jsem mu ještě a už jsme se pustili z objetí. ,,Užijte si to," zasmál se a zároveň se na nás usmál. ,,Tinusi, počkej! Zvládneš tam dojít? Jestli chceš, tak my klidně půjdeme s tebou," navrhla jsem mu. Gunnarseni se vždycky báli tmy, ale já také. Jenže nechci, aby šel sám a umřel strachy. ,,Tak... Marcusi ujdeš to?" chtěl něco říct, ale hned se otočil na Marcuse, který přikývl. ,,Ale já si dojdu ještě pro mikinu!" zavolala jsem a rozešla jsem se rychle domů. Fakt v těch šatech byla zima.

_____________________

Vydáno: 24. 10. 2020