Together we can make it [Marcus & Martinus]

47

Emilie

Vykuleně na mě koukal a vůbec nic neříkal. Já jsem se tedy začala přehrabovat v tašce a podala mu modro-růžové dupačky, které mi před rokem dal on. Vzal si je do ruky a začal je zkoumat.

,,Já budu táta," zašeptal Marcus a zvedl ke mně svůj pohled, který, jak jsem si až teď mohla všimnout, vyzařoval štěstím. Právě jsme stáli někde před přechodem, takže já jsem si rychle odepla bezpečnostní pás a sedla si přímo vedle Marcuse, kde jsem si ho zase zapnula.

,,Neděláš si ze mě srandu?" zeptal se ještě a já měla stochutí nad ním protočit očima. ,,Tak hele," řekla jsem a vyndala snímek z ultrazvuku, ve kterém jsem se sama nevyznala, ale i tak jsem mu ukázala údajně srdíčko našeho budoucího potomka.

V nemocnici jsme byli sotva hodinu a pak jsme se znovu vrátili do hotelu. Musím s Emmou dál jezdit na tour, nevím, jak to udělám, ale nějak to budu muset zařídit. A hele. Anně na nás čeká u vchodu do hotelu, protože jí Erik volal. Hotel obklopovalo několik fanoušků. Maximálně 20. Někteří tam byli kvůli Emmě, ale víc jak polovina se chtěli vyfotit s Marcusem.

,,Máte mezi sebou s Tinusem pořád hezký vztah nebo už se přestáváte bavit?" zeptala se nějaká fanynka Marcuse a já ji slyšela jen kvůli tomu, že jsem stála pár metrů od nich. ,,Takhle to rozhodně není. Je vždycky první, komu se svěřím a nikdy se nic nezměnilo, ba naopak jsme si bližší, než jsme byli kdy dřív," vysvětlil jí a ona ho ještě objala, přičemž on jí ho opětoval. Bylo hezké ho vidět s fanoušky. Všichni se vystřídali jak u Marcuse, tak u Tinuse.

,,Tak jak? Řekli vám tam něco?" zeptala se nás Anne a na všechny se podívala. ,,Tak a teď vysvětlujte," uchechtnul se Tinus a já se na něj trochu naštvaně podívala. ,,Anne... Tedy... No Anne," zamumlala jsem trochu a zoufale se podívala na Marcuse. ,,Vlastně nic zvláštního, BABI," poslechní slovo zdůraznil. Netušila jsem, jak to říct. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.

,,Panebože... Emilie, ty jseš těhotná?" překvapeně se na mě podívala a já přikývla. ,,To ale nemůžeš být na tour," připomněla mi Anne. ,,Nemůžu? Proč bych nemohla? Však... To snad bude lepší brzo a... Půjde to," snažila jsem se to nějak vymyslet. Potřebuju peníze. ,,Em," zamračil se na mě Marcus, jenže z očí mu pořád sršelo štěstí a něha. ,,Něco se vám stane, už teď se stalo tohle a kdo ví, co by bylo za měsíc," vysvětloval Marcus a já trochu přikývla. ,,Má pravdu, Em. Měla bys skončit," přidala se Anne. Z jedné rodiny, se stejnými názory. To je i hezký.

,,Ano, takže si jdu zabalit," oznámila jsem a odcházela i s taškou do pokoje, kde jsem si začala rychle všechno balit.

,,Prosím, teď už se mi vyjádříš k tomu domu?" optal se Marcus, když už jsme spolu odnášejí věci do auta. ,,Jo, asi by to bylo fajn, jen si musím sehnat práci," přiznala jsem upřímně a scházela jsem dolů po schodech, přičemž on za mnou.

,,Fajn, za týden se můžete nastěhovat," oznámil mi, já se na něj nechápavě podívala a zároveň se zastavila, takže on o mě málem zakopl. ,,Říkal jsi, že jsi ho nekoupil," zamračila jsem se na něj. ,,Před chvílí jsem tam volal, abych naznačil, aby ještě chvíli počkali. Někde s tím prckem musíme žít. A navíc je to něco jako dvojdomek, takže by tam Tinus mohl zůstat navždy," vysvětlil. ,,Jo, tak jo," přikývla jsem a odešla už do auta.

S Marcusem jsme dali můj kufr do kufru auta a pak jsme si šli sednout dovnitř. Já jsem si sedla doprostřed sedačky vedle Marcuse, snad mu to nevadí, a opřela jsem se o něj.

Najednou mi však začal zvonit mobil a já ho tedy zvedla.

,,Ano?" řekla jsem a čekala, až se něco ozve z druhé strany. ,,No čau, víš, ten... U Edvina je dneska párty, no a ty jedeš domů, pokud to teda nejsou zase fámy, tak jestli bys nepřišla," zeptal se Tobias. ,,Já... Jo, tak... Tak možná přijdu," přikývla jsem nejistě a podívala se jestli to Marcus vnímal, jenže mi došlo, že ano, protože se na mě zmateně podíval.

,,No co? Je mi blbý říct ne," vysvětlila jsem mu. ,,Nemůžeš přece pít a sama moc dobře víš, jak to tam vždycky vypadá," mumlal starostlivě tak, abych to slyšela jen já. ,,Nechci ublížit tomu štěstíčku, to bych si neodpustila, nevím, jestli tam půjdu," vysvětlila jsem a on chápavě přikývl.

   ,,Nesmí ti ublížit," chvíli se odmlčel: ,,vám nesmí ublížit, už jen to jestli začneš chodit do školy bude riskantní." ,,Maci, ano, budu chodit do školy. Musíme to co nejdelší dobu tajit," oznamovala jsem a on se na mě zamračil. ,,Jak tajit? Do Vánoc to ví celej svět," říkal naoko naštvaně, ale v očích se mu mihl smutek. ,,Nebo... Stydíš se snad za to, že je to se mnou?" Doufám, že tohle nemyslí vážně. Chvíli se mi koukal do očí, ale pak svůj zrak odvrátil. ,,Mlčení znamená souhlas. A ty to víš," zamumlal, ale teď už zněl vážně zlomeně. ,,Lásko, samozřejmě, že se za to nestydím, jsem za to strašně moc ráda. Vždyť budeš ten nejlepší táta a přítel, který už tedy jsi. Jen nevím, jak by ostatní reagovali. Jsme mladí, hodně mladí. Většinou lidi nemívají děti takhle brzy, pokud to není úplně neplánované. Chápeš, co tím chci říct?" On jen zavrtěl hlavou. ,,Nechci, aby, hlavně na tebe, přistávaly ošklivé komentáře a výsměšky. Ty chceš být táta ani nevíš, jak moc je to na tobě vidět, když jsi s Aurorou. Jste spolu neuvěřitelný. Jseš strejda Marcus. A budeš táta... Budeš táta... Je to překrásný. Jen musíme počítat se vším špatným, kdyby se to náhodou stalo. Třeba mě někdo donutí jít na potrat, třeba nám umře, možná... Možná se jen spletli doktoři, možná je to nádor, ne miminko," mumlala jsem všechno, co by se mohlo stát. ,,O tom se nemluví, musíš být v klidu." ,,Ale... Ty nevíš, co je u nás v rodině," zašeptala jsem.

_____________________

Vydáno: 29. 11. 2020