Shape Of You

IX. Kapitola

Už předem chci moc a moc poděkovat za 200 čtení :3 Je to opravdu velká hranice, vyšplhalo to hrozně rychle a to jsme teprve na začátku :) Takže jako poděkování, příští kapitola bude o něco delší, možná dvojnásobně tolik, tedy přes 2000 slov ;) a přihodím nějaké zajímavosti samozřejmě :D

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Rozbušilo se mi srdce, když po mě ten Omega skočil, ale když začal hrát i Marco, pochopil jsem, že mám taky, tak jsem dělal, že patří ke mě. Všiml jsme si nedůvěřivých pohledů strážníků, tak jsem se odhodlal k nebezpečnému úkonu - zuby jako břitva jsem prokousl hebkou kůži Omegy a nepil se jeho krve. Byla podivně sladká, chutná a velmi, velmi se mi ta chuť, ten tón a melodie jeho chuti, se mi velmi líbili. Byla to jako symfonie pro můj jazyk. Ovládl jsem pokušení se napít víc a když strážníci odešli, pustil jsem ho.

Omega oddechovala a pak si přejela prsty po ráně od zubů Reie, který vypadal, že je v šoku ze svého chování. Několikrát jsem se nadechl, ale slova jsem nevyslovil.
"T-tak j-jdi...padej..." odehnal jsme toho neka od nás pryč a jakmile zmizel mezi lidmi, otočil jsme se na Reie.
"Reii, ty ses na pil jeho krve?!" skoro jsem to až vyštěkl. Pokud se Alpha napije krve Omegy je to něco jako dočasný bond. Na nějakou dobu ho může svými feromony v slinách připoutat k sobě a v nejbližším heatu ho Omega vyhledá pro spáření. Je to jako rezervačka. Rei přikývl a sklopil oči. Promnul jsem si kořen nosu.
"Ty víš, co to je a stejně si to udělal, co?" zašeptal jsem už klidněji. Opět kývl. 

"Co se tu řeší?" nechápal jsem. Marco nad tím mávl rukou a dál se pokračovalo v cestě na mou novou školu.  K mé smůle jsem měl smůlu. V noci jsem zaspal, navíc systém je rychlý a já byl rychle přeřazen na jinou školu, takže žádná pohodka doma. A ještě jsem tu s nimi. Ani nevím, jestli je miluju proto, že je nenávidím, nebo naopak. A je mi to jedno, oni mě mít rádi nebudou. Cestou jsem kopal do kamínku, když jsem vrazil do vysokého kluka s modrými vlasy, který si mě prohlížel. Podle vůně, která nebyla přítomna a oušek, které rovněž chyběly, jsem poznal, že je Beta. Zamrkal jsem a vzhlédl.
"S-sorry..." vyhrkl jsem tiše. Jenom se usmál a šel dál. Byl...zvláštní.

Jakmile jsme dotáhli Basila do jeho nové školy, kde mu ihned byla přidělena uniforma a patřičné informace, vyrazili jsme do své školy. Rei celou cestu mlčel a já také. Ve škole se nám vyhýbali a něco si šeptali. To muselo být kvůli Basilovi, protože to bylo opravdu ponižující.
Ve škole jsme to přetrpěli a na cestě domů jsem Reie musel skoro tahat.
"Reii, víš, že ten kousanec je jako pozvánka k nám? Doslova tím říkáš 'Při tvém dalším heatu tě očekávám u svých dveří'." poučoval jsem. Jenom kýval a mlčel.
"Reii..." zastavil jsem a otočil ho obličejem k sobě. Jenom mě objal a rozvzlykal se opakujíc, že to nechtěl a že se omlouvám. Hladil jsem ho po zádech na uklidněnou.

"Já to nechtěl, přísahám na Nejvyššího, já to nechtěl!" vzlykal jsem a cpal se k němu tělo na tělo. Dovlekl mě domů rovnou do pokoje a usadil na postel.
"Neříkej to rodičům, prosím!" zaškemral jsem, když jsem viděl, že se zvedá. Usadil se nazpět a nechal mě ho dál objímat.
"Nemusím...nemusím s ním spát, ne?" zeptal jsem se ho. Pokrčil rameny a pohladil mě po vlasech. Nejsem vůbec statečný...
Bouchnutí dveří zespoda mi prozradil, že se vrátil Basil. Zachvěl jsem se, bál jsem se, že mi chce zase ublížit...A také se ozval hlas matky volající Marca. Zvedl se a šel za ní. místo něj se objevil Basil a když mě uviděl o samotě, samolibě se uculil.

Našel jsem Reie o samotě. Marco šel za rodiči a nechal toho bezmocného chcípáka samotného. Rei zakroutil hlavou a ucouvl. Mohl by mě přeprat, ale nedá to psychicky. A to mi nahrává do karet. Došel jsem k němu a nohou zavřel dveře. Sedl jsem si k němu a sledoval ho. Z očí mu tekly slzy. Slízl jsem je. Byly sice slané, ale...byly plné strachu a hořkosti.
"Bojíš se mě? Bojíš se mladšího brášky?" šeptal jsem a povalil ho hrubě pod sebe. Toužil jsem po něm teď a tady. Rei přikývl. Nikdy nelhal...nikdy. Pohladil jsem ho po tváři a sjel ke krku. Cítil jsem jeho tep, jak mu buší srdce jako o závod...Sklonil jsem se k němu a kousl ho do spodního rtu. Vůbec ne jemně, jako koušu holky, ale drsněji, abych ucítil jeho sladkou, sladkou krev....

Pocítil jsem ostrou bolest dolního rtu. Po kůži se mi rozeběhl pramen krve. Dotkl jsem se roztřeseně rtu. Nechápal jsem to, nic jsem s ním nedělal a stejně krvácel a bolel. Bolest následovala i na krku, a opět krev. Lekl jsem se, ale kousance pokračovali. Ucítil jsem krev na hrudi a na triko mi prosákla rudá tekutina. Prudká bolest, která rychle postupovala k břichu, mě položila a já se musel opřít o linku. Mamka mi vytáhl triko a jen sledovala, jak mi z nových a nových ran prýští čerstvá krev. Okamžitě mi to ošetřovala, když ucítil velkou ránu na tom nejcitlivějším místě, které kluk může jenom mít. Schoulil jsem se kolem svého mužství a rozbrečel se. Byla to odporně velká velká rána. Na mysl mi vytanulo jediné jméno. Rei!

Chtěl jsme křičet, ale ucpal mi pusu a začal mě kousat. Poté se vítězoslavně uculil a vrazil mi pěstí do rozkroku. Málem jsem ho kousl, ale jak mi držel ústa, začal jsem kašlat a dusit se vlastními slinami. Nechal mě být a s neskrývanou znechuceností si otřel oslintanou rukou do kalhot. Odešel a nechal mě, ať brečím nad svým neštěstím. Nedokázal jsem nic jiného, než brečet nad svou hloupostí a svou zbytečností. Držel jsem se za rozkrok a vzlykal. Dovnitř vtrhl otec a mluvil na mě, ale já ho neslyšel. Upadl jsem do stavu hluboké deprese, která mě izolovala od okolního světa. Byl jsem příliš dlouho bez brášky...chci Marca k sobě. Teď hned. Teď a tady chci svého brášku...chci se s ním mazlit. Pak je všechno v pořádku. Pak je svět v pořádku...