Shape Of You

XXXII. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

(no, mám to sem ještě vůbec dávat? :D )

Vzlykal jsem do Marcovi náruče i dlouho potom, co toho šílence vzala policie. Hladil mě po zádech a tišil konejšivými slůvky.
"Budu muset jít.." řekl najednou.
"A-a doprovodíš mě alespoň?" zeptal jsem se a zvedl oči, abych se zadíval do těch jeho.
"Jistě." usmál se.
Kráčeli jsme spolu domů. A já měl potřebu si povídat.
"Mamka...mamka jde zítra k lékaři a na ultrazvuk. Konečně si ho můžeme prohlédnout. Ikdyž asi ještě nemohou zjistit pohlaví." začal jsme tiše. Marco u nás párkrát byl a tak se o to i zajímal.
"A ukážeš mi jí po škole?" zeptal se dychtivě.
"Jo, rád." usmál jsem se. Stáli jsme před mým domem.
"Díky, že jsi šel se mnou." poděkoval jsem.
"V pohodě. Zítra po škole, ano? Ty vlastně jdeš i večer do práce, ne? Já vlastně taky..." podrbal mě mezi ušima.
"Jo, dobře. Ahoj." rozloučil jsem se a sledoval, jak odchází. Zamával mi.

Když Basil odešel, Diego si mě vzal stranou.
"Ethane, kdo je otcem?" zeptal se s povzdechem.
"No...to....to je těžké, víš...když jsi mě našel, tak...mě znásilnili." řekl jsem popravdě.
"A proč jsi to neřekl?" chytil mě za ramena a skenoval mi oči.
"Já se bál! Bál jsem se ti to říct po tom, jak...jsem byl ožralej a ...však víš. Bál jsme se, že...už nejsme bráchové." vzlykal jsem. Objal mě a hladil po zádech.
"Vždycky jsme byli, jsme a budeme bráchové, to se neboj..." šeptl.
"Ale teď potřebujeme vyřešit tebe. Je ti jasné, že si to dítě nemůžeš nechat, že jo?" odtáhl se a vrátil se k původnímu problému.
"Jo... ikdybych si ho mohl nechat, dal bych ho k adopci. Bylo by to pro něj lepší." šeptl jsem.
"Teď bude lepší, když potratíš." řekl a pohaldil mě po vlasech. Sklopil jsem ouška a ocásek si omotal kolem nohy.
"Jo...ale víš, že to je drahé." řekl jsem.
"Někoho ti najdu." usmál se. 

"Jsem doma mami!" zavolal jsme do domu. Mamka přišla a objala mě.
"Dneska...nikdo?" zeptala se.
"Ne..." všechno jsem jí vysvětlil. Jak to bylo. Zhrozila se.
"Ještě, že jde za katr!" vypískla. Objal jsem jí.
"Neměla by ses tak rozrušovat mami..." šeptl jsem. 
"Dobře." souhlasila a oba jsme si poté šli lehnout. Usnul jsem brzy. I bez večeře.
Ráno jsem vstal velmi brzy a rovnou zamířil do koupelny. Prohlédl jsme si svá záda. Jizvy mi zůstanou do konce života nejenom na kůži, ale...i na srdci. A já doufám, že najdu někoho, kdo bude má náplast přes to všechno. Naděje na Marca jsem se už dávno vzdal a jenom ho tajně miloval. Udělal jsem snídani a počkal na mamku. 
Společně jsme vyrazili za doktorem. Gynekologické vyšetření jsem přečkal v čekárně, ale na ultrazvuk už jsem mohl k mamce. Hned jsem se u ní usadil a chytil jí za ruku. Společně jsme sledovali monitor kde nám lékař ukazoval malé embryo.
"Tady můžete vidět činnost srdce. Nevidím náznaky oušek ani ocásku, vypadá to, že by mohl být...alespoň Beta, ale jisté to není." vysvětloval. Beta nebo Alfa. Mamka mi vlastně neřekla, kdo je otcem...ale na to se teď ptát nebudu, možná si to ani nepamatuje. Snímek jsme si vzali domů a já si ho spokojeně prohlížel. Byl jsem hrdý bratr! Nevlastní...

Večer jsem si šel lehnout a poprvé od toho incidentu jsme i ležel na Diegovi jako za starých časů, ikdyž Aron mě tam moc nechtěl, ale Diego ho ukecal. Tiše jsem podřimoval.
Ráno mě vzbudila moje obvyklá ranní nevolnost. Tohle se sice projevuje u holek později, ale u kluků je předčasná a a skoro až urychlená řekl bych. Prostě si to odtrpíme dříve, ale pak už je jen do druhého měsíce, zatímco u holek až do čtvrtého.
Vyzvracel jsem se a po nějaké chvíli i snědl snídani. Diego vstal kupodivu až poslední, teprve až po Aronovi, který mi mlčky pomohl uchystat snídani.
"Dobré." pozdravili jsme se navzájem a já jen sledoval, jak se ti dva vítají polibkem. Tak nějak...jsme si zvykl a trochu jim tu lásku záviděl.
"Půjdu vysypat odpadky..." zamumlal jsem, protáhl se a popadl pytel s odpadky. Otevřel jsem dveře, udělal první krok a o něco zakopl.
"Herdek filek!" zaklel jsem se a poroučel se k zemi jako slíva. Koukal jsem se po té drzé věci, co mě poslala k zemi. Vykřikl jsem zděšením a překvapením. Nebylo to 'co', ale...'někdo'. A ne jen tak někdo.

Vařil jsme oběd. Mamka pletla něco v obýváku. Přišla ke mě a začala mi to ukazovat. Byl to obleček na miminko v zelené barvě.
"To je taková neutrální." usmála se.
"Je moc hezká." souhlasil jsem. Nechtěl jsem teď tahat otcovství dítěte.
"Uhm...věděl táta, že...se narodím?" zeptal jsem se a nandal na talíř guláš.
"Věděl...a moc se na tebe těšil." usmála se mamka.
"Byl z Japonska a moc si přál, abych ti dala nějaké japonské jméno. Mamoru znamená 'pro ochranu'. Jak vidím, ty už ochranu máš." usmála se a ochutnala.
"Co tím myslíš?" odtáhl jsem lžíci s jídlem od úst a znejistěl.
"Je to výborné! No, přeci Marco! To je ta tvoje ochrana." usmála se a pustila se do jídla.
"Myslíš tím...mate?" zeptal jsem se.
"Jistě, jste k sobě jako stvoření." souhlasila a baštila dál. Zalapal jsem po dechu.

"Reii!" vyhrkl jsem, pustil odpadky a vrhl se k němu. Ležel tam na zemi. Rychle jsem mu začal ohmatávat krk a hledat tep. Měl ho...díky bohu. Otevřel oči a zamrkal.
"Čičííí!" vypískl pak jako malé dítě a pověsil se mi na krk.
"Reii, co tady děláš?" zeptal jsem se zmateně.
"Hledal jsem tě." usmál se.
"A jak jsi mě našel?" vyptával jsem se.
"Nevím, bloudil jsem tu celou noc." usmál se.
"Musíš do školy! A...máš přeci Marca." to poslední už jsem šeptl smutkem.
"Ale ty jsi můj kamarád." řekl klidně.
"Ale ty jsi pro mě víc! Prostě jdi, nechci tě vidět...nemůžeme být kamarádi, mě to jenom trhá srdce, když tě vidím! Protože....protože nejsi můj, ale Marca." rozbrečel jsem se hystericky. To už přiběhli i kluci.
"Ethie..." zavzlykal Rei a ucouvl.
"Jdi! Jdi už!" odháněl jsem se ho. Ucouvl ještě pár kroků, ale pak se konečně rozeběhl pryč. Diego mi pomohl do domu a usadil mě do postele - konečně jsme měli něco, co se vzdáleně podobalo velké posteli.

"P-počkej! My nejsme mates! To nejde! On...už někoho mám!" zalhal jsem jí, abych jí nemohl vysvětlovat, že jsem srab a že jsem jenom ve friendzone.
"Má? No, to je smůla...určitě jste pro sebe ale stvoření." usmála se a pomohla mi umýt nádobí. Poté se odebrala za svými kamarádkami do sousedství. Já si sbalil věc a vyrazil do práce. Byl jsme z toho úplně vedle a tak jsem vzal i odpolední směnu, abych si tancem vyčistil hlavu. Zase jsem miloval tanec. Někdo se cítí svobodný ve vodě, někdo ve vzduchu...a já u tyče. Dokázal jsme se kolem ní obtáčet jako had, viset na ní jako opička a vylézt vysoko a vidět svět z výšky jako pták Miloval jsem ten pocit...Ten pocit svobody.