Sedm lidí, sedm životů, sedm duší.
Dva upíři, jeden člověk. To jsou bratři Blairovi - Rei, Marco a Basil, známý také jako 'Rudovlasý vampíři'.
Dva lidé, jeden neko. A to jsou také bratři, tentokráte Rodrickovi - Ethan, Aron a Diego.
Osamělý neko. O...
Marco - tučně Rei - tučně podrženě Basil - normálně Ethan - kurzívou Mamoru - podtrženě
"Mamoru...? Děje se něco?" vydal jsem se za ním, když jsme viděl, jak sebou škubl. Mlčel, jenom zíral do růžového uzlíku. Viděl jsem plachý pohled jeho matky. Jemně kroutila hlavou na znamení, abych nešel blíž. Jenže moje zvědavost byla silnější. Nakoukl jsem přes okraj růžové dečky, trochu jí dítěti odhrnul z čela a ztuhl. Děvčátko se na mě dívalo velkýma, černýma očkama, vrnělo a do čelíčka mu padalo několik stejně zarudlých vlasů jako mám já sám. Co jsem věděl, tak takovéhle snad má jenom rodina Blairových. "Č-čí je?" zeptal jsem se. Mamorua matka sklopila oči. "Mami, ty to víš...čí je?" vyhrkl Mamoru na pokraji slziček. Jen si povzdechla a opatrně holčičku položila do postýlky. "Je...je..." začala trochu vzlykavě.
"Chyběl jsi mi..." šeptal Aron a tiskl se ke mě celým svým tělem, hlavně rty. "Ty mě taky...tak moc a moc..." já před ním tak trochu i brečel radostí. "O-odpustíš mi to...?" zeptal jsem se ho trochu bázlivě. "To asi ne...ale dám ti druhou šanci..." šeptl a trochu mne rýpl do žeber. "Slibuju, že už jí nepromrhám..." opřel jsem si čelo o jeho a objímal. "Jenom...já jsem stále s Erasmem..." odtáhl se. "No...jestli chceš být s ním..." sklopil jsem oči. "Ne, to ne...on je sice super milenec - ne, že by jsi ty nebyl - ale prostě není ten pravý..." povzdechl si a trochu se podrbal na zátylku. "No...jenom nechci, aby to bral tak, že jsi mu utekl kvůli mě..." nadhodil jsem. "Nebudu mu lhát..." zakroutil hlavou a zase se přitiskl ke mě. Opatrně jsem ho hladil po zádech, nakonec mu rozpustil vlasy a hladil je.
"Měl bych domů..." pokusil jsem se zvednout, ale Ethan mě chytil za ruku a zase posadil na zadek. "Ne! Teda..ne. On se Aron musí učit..." zakoktal. "Já ho nebudu rušit, jenom rychle proběhnu." usmál jsem se, vykroutil mu svou ruku z té jeho a zamířil ke dveřím. "Po-počkej!" vyhrkl, ale já už držel kliku. Přiskočil ke mě a odstrčil, až jsem spadl na zem. Vyděšeně jsem se na něj podíval. "E-Ethie..." zakňoural jsem a začal natahovat. "Promiň, já to tak nemyslel..." vydal se ke mě, natáhl ke mě ruku, že mi pomůže na nohy, ale já s brekem vyskočil, proběhl kolem něj a vyrazil z domu k domovu.
"Je to dcera Corteze Blaira....což je tvůj otec." povzdechla si a sklopila oči. Spadla mi brada. Věděl jsem, že můj otec má mates. Věděl jsem i to, že občas si s nějakou zašpásuje, stále jsem to bral jako tradici, kterou já už prolomím, ale že bych někdy potkal potomka z těchto svazků, to už ne. Navíc, byla to moje sestra z otcovi strany a Mamoruova sestra z matčiny strany. Znamená to tedy, že Mamoru je teď můj nevlastní bratr? Byl jsem z toho absolutně vyvedený z míry, můj mozek byl tímto faktem znásilněný a už asi ani nežil. Jenom jsem něco zamumlal a posadil se na židli stále zírající na svojí novou sestřičku. "Měl bys to asi říct svému otci..." zašeptal Mamoru, který vypadal, že jeho mozek je na tom stejně jako můj. Jenom jsem nepřítomně přitakal, že jako jo a dál koukal jako z jara.
Kolem mne proběhl Rei a hned za ním Ethan. "Vydrž chvilku..." zašeptal jsem na Arona a vyběhl za nimi. Rei kličkoval k domovu, Ethan běžel za ním a volal jeho jméno. Rei vběhl na silnici, jen tak tak se mu auta vyhnula, ale nás od něj odřízla. "Reii! Vrať se!" volal Ethan. "Co se stalo?" "Nechtěl jsem, aby šel za vámi, tak jsme ho nechtěně povalil na zem..." otočil se na mě. "Debile...víš, že je přecitlivělý..." zavrčel jsem podrážděný, že musím po městě lovit bráchu a začal hledat přechod, aby mne něco nesrazilo.
Když jsem se trochu oklepal, musel jsem odejít z nemocnice. Ne, že by se mi to hnusilo, ale...bylo to prostě divný. Vypotácel jsem se z nemocnice, roztřeseně vytáhl mobil a začal psát zprávu tátovi.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Vypnul jsem mobil a vydal se nazpět do nemocnice. "Táta...táta se tu po práci zastaví..." zašeptal jsem jenom. Novopečená maminka jen kývla. Mamoru houpal svojí novou sestřičku. Když si mne všiml, raději otočil hlavu a sledoval jen jí. Položil jí do postýlky a kynul matce na rozloučenou. Nic víc, pak mne vzal za ruku a vedl mne ven. Cestou k němu domů byl zamlklý, po celou dobu mlčel a jenom koukal do země. Ani jeho stiskl nebyl tak pevný jako vždy.
Původně jsem chtěl domů, ale tam by bylo co vysvětlovat, takže mne nohy zavedli někam jinam. Stanul jsem před dveřmi do Erasmova nového domu. Před pár měsíci se přestěhoval a bydlel tam s Darwinem, který onemocněl a byl upoután na lůžko. Zaklepal jsem. Bratránek mi otevřel a usmál se. "Rei...pojď dál, co tě sem přivádí?" zářil jako sluníčko. Vcupital jsem a tiše si sundal bundu. "Já...jsem šel kolem..." špitnul jsem tichounce jako myška. Zavedl mne do obýváků a nechal, ať se posadím. "Aha...děje se něco? Jsi nějaký zamklý..." Naklonil hlavu a sedl si naproti mně. "Ne, ne...v pohodě." usmál jsem se plaše. Buď mi uvěřil, nebo to raději nechal. To druhé spíš. "Dobře...Darwin usnul, takže mám čas." nadhodil. "Co mu vlastně je?" zeptal jsem se zvědavě. V Erasmových očích se zaleskly slzy. "Je to jenom nějaká viróza...a tím že je Almega je oslabený..." řekl pevným, jemně se třesoucím hlasem. Muselo ho to fakt vzít...
"Reii! Reii!" volal jsem po zapadlých uličkách, kde by se mohl ukrýt. Z druhé strany jsem slyšel volat Ethana, také volal jeho jméno. Nemohli jsme ho za boha najít. Buď byl ukrytý nebo tu nebyl. "Možná šel domů..." vydechl jsem unaveně po několika hodinách hledání. Ethan jen kývl a vydal se k domovu. Byl smutný, bylo mi to jasné, ale nemusel na něj tak vyjet, mne ani Aronovi by to nevadilo, přeci jen, byl to můj brácha a co jsem slyšel, tak s Aronem se hodně spřátelil... Vydal jsem se domů, kde panoval čistý chaos. Mamka se hádala s tátou. "...takže s ní máš dítě?! Víš, že jsi přísahal, že s žádným mate nebudeš mít dítě!" ječela mamka. "Já vím, já vím...ale musela se stát chyba a ta malá už je na světě..." táta zněl zoufale. "Mami, uklidni se..." vložil se do toho Marco. "Zlato, do toho se nepleť, to je mezi mnou a tvým otcem." mamka na něj nevyjela jako na tátu, ale odehnala ho. Dveře se otevřely, srazily mne k zemi a v nich stál Marco. "O co jde?" zeptal jsem se, když mi pomohl na nohy. "Víš...věc se má tak..." začal pomalu a rozvážně.
Děkuji za 6k přečtení a 1,5k hlasů a úžasné komenty :3 jste úžasní x3 V další kapitole se dozvíme, jak to dopadne s malou, zatím bezejmennou holčičkou, protože to teď bude asi hlavní kauza :D nebojte, čeká nás i nájezd na dvě další zápletky x) ale konec spoilerů :D
