Shape Of You

XLV. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Mamoru ode mě odvrátil oči. Chtěl jsem se ho dotknout, obejmout ho a sundat mu ten příšerný obojek, ale...nemohl jsem. Jenom jsem vydechl a vypochodoval do svého pokoje. Tam jsem se svalil na svojí postel, vytáhl k sobě kytaru, ale nehrál. Jenom jsem tam tak seděl a z očí mi tekly slzy.
Erasmus si svou Omegu vzít nenechá, to vím. A dokud bude mít Mamoru ten obojek, není šance ho nejenom vysvobodit, ale i zajistit, aby nedostal ten pravý bond. Kdyby tady tak byl Rei, třeba by něco vymyslel, nebo by mi alespoň poradil.
Muselo uplynout několik hodin, když za mnou přišel otec.
"Proč jsi nechtěl být dole?" zeptal se.
"Protože má za mate někoho, koho mám rád." odsekl jsem, ale slzy mě prozradili.
"Takhle to chodí chlapče..." povzdechl si otec a usadil se na židli u stolu, který patřil Reiovi.
"Copak..tobě někdo někdy přebral Omegu?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ne, utekla sama. S jinou Omegou." usmál se otec bolestně.
"Povídej..." pobídl jsem ho.

S Aronem jsme se vrátili k němu domů. Pomohl jsem mu uklidit. Při tom bylo ticho. Zkoušel jsem se na něj alespoň povzbudivě usmát, ale nic. Jenom uhýbal očima.
"Arone, no tak...Já vím, že jsi smutný, ale...Tohle si Diego nepřál." šeptl jsem, chytil jeho tvář do dlaní a zkoušel mu promluvit do duše.
"Já vím. " odpověděl klidně a políbil mě. Polibek jsem mu opětoval a rozpustil mu vlasy. Až teď jsem vlastně viděl, že jsou dlouhé. Vždycky je měl svázané v drdolu...
Trochu jsem se od něj odlepil a pohladil po zádech.
"Chybí mi stejně jako tobě a Ethanovi...Ale nepřál by si, abychom ho oplakávali jako mrtvého..." šeptl jsem a znovu, o něco maličko vášnivěji, ho políbil. Jen kývl a obmotal mi ruce kolem krku a pak hlavu zabořil do mého ramene jak nejvíce jenom mohl. Takhle jsme tam chvíli stáli, ve společném objetí, když mě opatrně pustil.
"Měl bys jít, je pozdě..." šeptl.
"Jo, dobře..." usmál jsem se. Konečně se usmál taky, ikdyž dost plaše. Rozloučili jsme se a já a vyrazil směrem k domovu, kde mě čekala nemilá návštěva. Bratránek a...jeho nový mate?

Nechal jsem se jím laskat, povalit na záda pod něj a svlékán z trika. Když mému slastí zaslepenému mozku došlo, co chce asi dělat, zastavil jsem ho. Když mě chtěl políbit, přiložil jsme mu dlaň na ústa těsně před mými rty.
"N-ne...Ethane. Já...ještě nejsem připravený." šeptl jsem trochu stydlivě. Zamrkal a odtáhl se.
"No, dobře, ale....já nemyslel tohle..." řekl trochu zmateně. Otočil jsem rudý obličej na stranu.
"Tak...to potom jo..." špitl jsem. Ihned byl na mém krku, ze kterého postupoval k mé hrudi. Styděl jsem se, neměl jsem oproti Marcovi takové svaly, spíš jenom...takové obyčejné.
"Stydíš se?" zeptal se mě najednou Ethan. Čte mi snad myšlenky?
"T-trochu..." přiznal jsem.
"Dej mi ruku." šeptl, vzal do své mojí dlaň a vložil si jí pod triko na bříško. Pak svou odtáhl.
"Neboj se..." usmál se na mě a dal ruce podél těla. Trochu přerývavě jsem se nadechl a pomalu jel dlaní směrem nahoru přes začátek žeber na hruď.
"Neměj strach, ano? Prostě si mě prozkoumej, pokud ti to pomůže..." usmál se. Trochu bázlivě jsme sjel dlaní zase na bříško a raději už najel na látku. Dotkl jsem se jeho rozkroku přes kalhoty a dlaň tam chvíli nechal. Nemocniční pyžamo je velmi tenké, stejně jako jiné oblečení, co je pacientům poskytnuto, včetně spodního prádla. Cítil jsem jeho přirození tak dobře, jako by tam ani látka nebyla. Usmíval se a já musel taky. Není to tak hrozné...už se moc nebojím, jenom trošičku.

"Ačkoliv jsem měl vždy jen ženské Omegy, jeden muž mě přeci jen okouzlil. Nevím jeho jméno, zapomněl jsem ho. Byl okouzlující a já měl pocit, že pokud ho budu mít jako mate, budu ten nejšťastnější Alfa celého světa, ale...jakmile jsem to vyslovil nahlas po naší společné noci, utekl. Myslel, že ho mám spíše jako majetek. Od té doby jsem o něm neslyšel, myslím, že utekl se svou sestrou nebo tak něco. Už opravdu nevím, ale...je mi to líto, chtěl bych mu říct, že mi chybí." vyprávěl táta a já poslouchal. Vzpomněl jsem si na Mamoruovo odmítnutí a nasucho polkl.
"Někdy se prostě nevydaří synu...Erasmus navíc už může Mamorua živit, však víš. Tobě ještě zbývají dva roky školy." dokončil otec a vstal.
"Teď bys měl jít dolu a snažit se dělat dospělého. Tím, že utečeš, to akorát zhoršuješ." usmál se povzbudivě. Slezl jsem tedy za ním a jako beránek šel do přízemí. Mamka tam seděla lehce nervózní v obývacím pokoji na gauči, naproti ní Erasmus a Mamoru chudák na zemi jako pes na špagátku. To se mi moc nelíbilo, ale nemohl jsme nic dělat. Jenom jsem po něm koukal, ale on nevzhlédl. Ocáskem švihal sem a tam, nikoliv vesele, spíš...z nudy. Ouška měl sklopená. Jakmile mě Erasmus zaregistroval, přivřel oči.

Mamka mě usadila vedle sebe a telepaticky mi nakázala, ať nedělám skopičiny. Já jen zíral na známého Omegu.
"A ty, Basile? Prý jsi musel přestoupit..." uculil se na mě najednou Erasmus. Pokrčil jsme rameny.
"Upřímně, myslel jsem si o tobě vždycky víc." opáčil posměšně.
"Basil je poslední dobou lepší. I známky má lepší." zastala se mě mamka.
"Ale pokud vím, o svojí nevinnost přišel dřív, než kdokoliv jiný v místnosti." uculil se Erasmus. Vždycky si mě dobíral za tohle. Měl pravdu, s holkou jsem poprvé spal ve svých třinácti letech. Na to už nikdo nic neřekl.
"Kdybych mohl mít syna - pokud ano, byl bych radostí bez sebe - rozhodně bych ho vychoval lépe, aby se za něj nebylo možné stydět, leda ta za to, že by byl prostě....dokonalý a vychovaný." dodal. Mamka otočila hlavu pryč. Už teď byla posměchem rodiny - přivedla totiž dvojčata na svět před svatbou, tedy jako svobodná. S tátou se vzali až o půl roku později. To je u nás neodpustitelné, stejně jako potomek z mužského těhotenství či incest a tak podobně. To víte, starý rod a když jste Beta, mají ostatní právo vás pomlouvat, protože nejste Alfa.

Jakmile moje dlaň sklouzla nazpět, sklonil se a políbil mě. Objal jsem ho kolem krku a nechal ho, ať si se mnou dělá co chce - v rámci mezí samozřejmě.
Jezdil mi dlaní po hrudi a po těle, hladil mě a rty laskal krk.
"E-Ethie..." šeptal jsem jeho jméno slastí.
"Věř mi, ano? Nic ti neudělám..." usmál se a zase si hleděl mého krku. Dlaní zajel pod sebe, přímo na můj rozkrok. Zavzdychal jsem už trochu nahlas. Cítil jsem pnutí a to už nějakou dobu, ale teď to bylo úplné. Cítil jsem, že se moje mužství probudilo a poddalo se jeho péči. Měl hbité a šikovné prsty, takže jsem musel do pusy chytit vlastní zápěstí, abych se utišil. Ustanovil jasné tempo a tím mě uspokojoval. Ve stejném rytmu jsem i vzdychat do svého zápěstí. Zastavil, odendal mi ruku z pusy a políbil.
"Chci tě slyšet..." šeptl tichounce a zase najel na své tempo, které jsem mu i přizvukoval.