Shape Of You

LXXXII. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

...o týden později...

Konečně mě pustili z nemocnice. Byl jsme plný energie a když mě Marco vedl ven, pořád jsem kolem něj tajtrdlíkoval a skotačil, co mi nově nabité síly jen stačily. Byl jsem tak rád, že jsem venku...Konečně uvidím mamku a ostatní.
Zastavil jsem a usmál se. Marco mě popostrčil kupředu. Rozběhl jsem se a skočil jí kolem krku.
"Mamoru..." vzlykla. Rozbrečel jsem se radostí taky.
"Měla jsem o tebe strach..." šeptala a hladila mě po zádech. Trochu jsem povolil a opřel si čelo o její. Oba dva jsme brečeli štěstím, že vidíme toho druhého, že ho zase máme v náruči a že je zdravý.

Stál jsem opodál, držel za ruku Reie, který si utíral slzičky dojetí a sledoval jak se Mamoru tiskne na jeho mamku. Jemně jsem Reiovo dlaň zmáčkl a usmál se na něj. Taky se usmál a pohodil hlavou k Aronovi. Sklopil jsem oči. 
Před pár dny jsme se pohádali, právě kvůli Basilovi. Aron se následně odstěhoval k Erasmovi a prohlásil, že s Basilem je konec. Erasmus se k tomu nijak nevyjádřil, přešel to mlčením. Poté, co jsem to řekl Reiovi, přislíbil mi, že se svým bratrancem promluví, aby zase on promluvil s Aronem, ale Erasmus nechtěl ani slyšet. Takže to bylo celé zamotané.
Než jsem se vynořil ze svých vzpomínek, ucítil jsem, že mě někdo pevně drží kolem ramen. Rei. Objal jsem jeho ruce a jenom zavrněl.

Mamka mě hladila po zádech a já jí.Po chvíli jsme se pustili a já se vrátil k Marcovi.
"Miluju tě..." zašeptal jsem a otřel slzy do jeho trika.
"Já tebe taky..." pohladil mne jemně po hlavě. Otočil jsem se a očima přejel všechny zúčastněné. Nakonec jsem se ale zase schoval u Marca.
"Chtěl bych někam do soukromí..." zašeptal jsem.
"Dobře..." usmál se, vzal mě za ruku a vedl mě pryč.
"Dělo se něco?" zeptal jsem se najednou Marca cestou někam stranou.
"Jak to myslíš?"
"Jestli...se něco nedělo. Protože...třeba Erasmus se na mě skoro ani nepodíval..."
"Vůbec to neřeš...nemusíš se ničeho bát, o tebe nejde." usmál se a už jsme o tom nemluvili.

...o několik měsíců později...

Po létě přišel podzim. A už se blížila zima. Aron nastoupil do školy a vedl si velmi dobře. Byl jsem na něj pyšný a často jsem přemýšlel, jestli i Diego. Jenže ten se neobjevoval a ani nepsal.  Nedělal jsem si s tím raději hlavu a věnoval se Reiovi. Zrovna u mě byl, měl po škole a učil se s Aronem. Navzájem si radili a docela rychle se spřátelili.
Sledoval jsem je a dělal čaj. Erasmus náš poměrně hodně sponzoroval, hlavně kvůli Aronovi, takže už náš dům nevypadal jako ruina a nepršelo do něj. Zároveň jsem si ale všiml, že jejich dříve vášnivý vztah dost ochladl. Ano, vídali se, ale...chovali se k sobě docela chladně. TRvalo to dost dlouho na to, abych se Arona zeptal.
"Reii? Dáš nám prosím minutku?" odlepil jsem se od linky a nechal čaj čajem.
"Jistě, zlato." usmál se, zvedl ze židle, políbil mne na tvář a odešel do ložnice.

Mamka už několik dní ležela v nemocnici. Přecházel jsem vynervovaně po chodbě před jejím pokojem.
"Bude v pořádku, neboj se... jenom o pád dní přenáší." uklidňoval mě Marco, ale já po něm, ikdyž nechtěně, vyjel.
"Jak to můžeš vědět! Třeba...třeba moje sestřička umřela a...prostě se něco děje..." panikařil jsem. Marco ještě něco chtěl říct, ale otevřeli se dveře a z nich vyšel doktor. Málem jsem po něm skočil.
"Tak co?" vyhrkl jsem.
"Vaší sestřičce se nějak nechce na svět, takže Vaší matce musíme porod vyvolat uměle." oznámil mi klidně.
"Je v pořádku?" sledoval jsem ho.
"To se uvidí po porodu..." odsekl a odešel. Marco mě objal.
"Co když ne..." zavzlykal jsem a začal natahovat.
"Zlato...určitě je..." hladil mne po zádech.

"Co se mezi tebou a Erasmem děje?" šel jsem rovnou k věci. Sklopil oči, otevřel ústa, ale pouze vydechl. Pak znovu, ale opět nic z jeho rtů nevyšlo.
"My...my...nám to neklape." vydechl konečně jedním dechem.
"Jak to?"
"Já nevím...asi tím, že on je starší, tak proto..." blekotal. Potajmu jsem se uculil.
"Seděl mi víc Basil, ale...on je děvkař." zabrblal a podložil si bradu rukou.
"Nechtěl bys mu dát druhou šanci? Byl to on, kdo vybojoval Mamorua a co mi Rei říkal, tak z něj je jiný člověk, s tebou se změnil." povídal jsem. Věděl jsem, že teď je šance. Aron byl evidentně nalomený a oslabený. Ano, srabárna, ale...Basil asi opravdu nebyl špatná partie. Aron opatrně zvedl oči plné slz.
"Mám por něj dojít?" zeptal jsem se. Jen kývl a zase je sklopil. Do jeho sešitu dopadla první slza.

Jakmile se objevil doktor, žádal jsem o asistenci u porodu, ale řekl, že to není dobré a že mám počkat. Hodiny a hodiny jsme přecházel po chodbě, polehával na lavičkách.
Přišel večer, noc, brzké ráno...Usnul jsem na Marcovo klíně. Ten tloukl špačky už od večera. 
Někdo zatřásl mým ramenem.
"Pane...vstávejte." ozval se milý hlas sestřičky. Otevřel jsem slepené oči.
"Mhm...?" zavrněl jsem rozespale a protíral si očka.
"Máte nádhernou sestřičku." usmála se na mne. Do hlavy se mi nahrnula krev. Vyskočil jsem na nohy a pádil za mamkou. Opatrně jsem vešel do pokoje. Ležala v posteli a v rukou držela uzlíček růžové deky, ze které koukala malá ručka. Taky jsem slyšel dětské bublání a vrnění. 
"Mamoru..." usmála se vyčerpaně.
"Mami..." usmál jsem se a vydal k ní. Nahlédl jsem přes okraj deky a málem si sedl na zadek leknutím.

Zaklepal jsem na Basilův dům. Otevřela mi jeho mamka, ale přivolala mi ho.
"Ahoj..." se sklopenýma očima mě pozdravil.
"Ahoj. Aron s tebou chce mluvit." řekl jsem.
"Co prosím?" vyjeveně se na mne podíval očima s kruhy od nespavosti.
"Neklape mu to s Erasmem a přiznal, že s tebou to bylo lepší." trochu jsem zalhal, ale to nikoho nezajímá. Usmál se a objal mne.
"On mě chce vidět...Je na mne pořád naštvaný?" vyhrkl.
"To nevím, ale svolil s tím, že přijdeš a uvidíte se..." pohladil jsme ho po zádech a jemně odstrčil. 
Klusal vedle mě k domovu a pořád zářil jako sluníčko. Jakmile jsem ho pustil do domu, už skočil po Aronovi a rozbrečel se. Ten ho trochu nedůvěřivě objal.
"Debile..." zaklela bratr na jeho adresu.
"Já...omlouvám se..." vzlykal na jeho rameni.
"Já...už se s ní neviděl, vážně...já miluju tebe..." šeptal. Aron na chvilku ztuhl, ale nakonec se usmál, odtáhl se se políbil ho. Pousmál jsem se a raději šel do ložnice za Reiem, který mezitím louskal nějaký papír.
"Co to máš?" zeptal jsem se.
"Jenom...matiku." ukázal mi výpočty, kterým jsem rozuměl asi jako prase kosti.
"Aha." usmál jsem se a sedl k němu.
"Aron se chce učit sám?" zeptal se.
"Jo...přesně tak..." držel jsem úsměv.

Po dlouuuuuhé době zase kapitola :D To víte, pololetí :D 
Co myslíte, že Mamorua tak rozhodilo na jeho malé sestřičce? Vrátí se k sobě Basil a Aron natrvalo?