Shape Of You

L. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Pomalu jsem se s velkou pomocí Reie rozchodil. K tématu 'dítě' jsem se už nijak nevracel. V nitru jsem ale uvažoval, jestli bych já byl schopen mít vůbec dítě. Jestli jsem schopný ho nosit, porodit, kojit, vychovávat...Zaklepal jsem hlavou, abych se takový myšlenek zbavil, ale akorát jsem si rozházel rovnováhu a poroučel se k zemi. Teda, to jsem si alespoň myslel. Rei mě pohotově chytil o náruče a zvedl do vzduchu.
"Pozor, ublížil by sis..." šeptl a otřel se o mě tváří mazlivě.
"Neboj..." usmál jsem se a nedočkavě zavrtěl. Nechci, aby mě nosil na rukou jako holku. Já jsem tady ten dominantnější přeci!
Pustil mě na zem, ale dál mi poskytoval oporu. Pomalu jsem zamířil na pokoj, abych si trošku odpočinul a pojedl něco málo.

Vzlykal jsem. Erasmus  se vrátil do pokoje a ti dva, Dean a Dixie, mě pustili.
"Kde je Marco?" vyhrkl jsem okamžitě zalitý slzami.
"Možná venku zdechnul, co já vím, nezajímá mě...." odfrkl si nadřazeně Erasmus. Ještě víc jsem se rozbrečel. Ignoroval mě a chladně se pousmál.
"Jsi přesně jako tvůj otec..." uculil se. To mě vrátilo k předchozímu šoku. Zvedl jsem oči a stále vzlykal. Byl jsem zničený.
"Byl takový...padavka." pokračoval klidně dál. Poslouchal jsem.
"Jak jsem již řekl, byl jsem u tvého narození. Dereck byl otcův oblíbený Omega, ale zjistil jsem, že se spustil s cizím člověkem z venku. Se kterým také otěhotněl. Na potrat jsem ho nepřemluvil, bohužel. Otcův hněv by o možná ztlumilo." začal mi vyprávět sám od sebe. Bušilo mi srdce.
"Byl jsem u porodu. Byl to hodně těžký porod, vzdal se pro tebe života. Poslední, co řekl, bylo, že chce, aby tě vychovala jeho sestra a její manžel. Tak jsem tě k nim odnesl." dokončil. Něco ve mě se zlomilo. Já nebyl dítě své matky. Byl jsem její synovec, nikoliv syn. A já se narodil tady, u něj, pod jeho velením. počkat, mě je...16.
"K-kolik vám je?" zeptal jsem se.
"Je mi přesně 27 let, proč?" nakrčil nos nad mou otázkou.

Marco odešel. Viděl jsem na něj, že je stále zničený tím svým Omegou, ale nevěděl jsem, jak mu pomoci. Teda, věděl, ale to by mi Rei nedovolil. A asi ho ani nepřemluvím.
Rei se protáhl a smutně pokukoval po venku za oknem. Došlo mi, že by chtěl ven, přeci jenom, nebyl tam od doby, co se ke mě připoutal. A asi by chtěl vidět svou rodinu..
"Klidně jdi." usmál jsem se na něj.
"Co?" otočil se na mne zmateně.
"Klidně jdi ven." zopakoval jsem.
"Tak...jestli ti to nebude vadit..." šeptl a trochu plaše se usmál. Natáhl jsem ruce, aby mě objal, což i udělal a já mu dal pusu na čelo.
"Vrátím se večer..." pošeptal mi do ouška, vrátil mi pusu na čelo a vyrazil ven. Jenom jsem se za ním koukal. Co teď? Co budu dělat? Rozhlédl jsem se po pokoji. Bílá, všude bílá. Už mě to rozčilovalo. Ale ještě pár dní to přetrpím a pak půjdu ven. A taky bych si moc rád loknul nějakého alkoholu...Už dlouho jsem nic neměl...

"Vám...bylo 11, když jsem se narodil..." pošeptal jsem smířeně.
"No ano, umíš počítat, to se divím." uculil se. Jen jsem prázdně zíral před sebe. Narodil jsem se tady mému strýci - otci, který pro mne zemřel. Pak jsme byl odnesen před dveře mé mamky - tety a táty - strejdy. Můj otec - strýc také zemřel a já zůstal s mamkou - tetou sám.
"Moje máma....teda teta...t-to ví?" zeptal jsem se.
"Nevím. Otec mě poslal tě odnést před dveře nějaké pipky, vrazit tě do jejích rukou a dát dopis, co jí napsal. Pak asi ještě dvě tisícovky, prý jako omluvné." pokrčil lhostejně rameny. V mém smutku se zrodil vztek. Vztek na něj, že je tak lhostejný. Byl u mého biologického otce, když umíral. A jeho otec dal nevlastní mámě jenom dva tisíce jako omluvu za zmařený lidský život. Smutek byl ale silnější a já se hystericky rozbrečel.
"Nebreč..." řekl mi Erasmus. Zvedl jsem k němu oči.
"Já ty city alespoň stále mám..." šeptl jsem tiše. To ho rozzuřilo. Kopl mě břicha. Jen jsme ho propaloval očima a tišil bolest břicha svým vztekem. Znejistěl, ale nakonec se rozhodl.
"Dixie? Zaškolíme ho. Teď." rozkázal přísně Dixiemu. Ten kývl, popadl mé vodítko a táhl kamsi pryč.

Minuty plynuly sakra pomaličku a já se šíleně nudil. Každou chvíli jsem kontroloval hodiny a vždy smutně zjistil, že neuplynulo více, než pár minut. Celkově utekla pouze půlhodinka, když se ve dveřích objevila silueta. Zvedl jsem oči od zkoumání své peřiny, abych identifikoval osobu. Byla to mě povědomá sestřička. Poznal jsem jí. Jmenovala se Kath, nebo Kathy. Pamatuju si jí ze dne, kdy jsme se dozvěděl, že zemřel kamarád Marca. Myslím, že James.
"Dobrý den...?" zvedl jsem obočí. Byla Alfa. Poznal jsem to po jejím pachu.
"Uhm...ahoj." usmála se plaše. Byla jako Rei, ale moje zábrany ještě neprolomila.
"Vy mi tykáte?" trochu jsem jí pozlobil, abych zjistil, jaká je.
"Omlouvám se, pokud...vám to vadí..." uhnula očkama.
"Ne, nevadí...jenom mě to překvapilo." skutečně byla jako Rei.
"Co potřebujete?" zeptal jsem se, abych změnil téma.
"Jenom...vy jste nějak ve spojení s přáteli Jamese? Chci říct...Jamese Stuarta..." zaleskly se jí oči slzami.
"Myslíte Marca?" napadlo mě hned. Jen kývla a konečně zvedla olivové oči.
"Jo, já...chodím s jeho bratrem. Dneska tu byl." usmál jsem se přátelsky.

Byl jsem odvlečen nějak do sklepení a vhozen do nějakého pokoje. Dixie kamsi zmizel, ale odepnul mi alespoň vodítko a obojek. Byl jsem vlastně volný.
Rozhlédl jsem se a jen nasucho polkl. Byla to doslova sexuální herna. Pochopil jsem to slovo 'zaškolit'. Než jsme ale stihl přemýšlet, jak z téhle šlamastiky ven, už u mě byl Erasmus jen v košili a kalhotách. Vzhlédl jsem k němu. Za ním se objevil Dixie, jenom ve spodním práce, nalepil se k jeho tělu, zaklonil hlavu a culil se na Erasma. Ten přejel po jeho zádech a popohnal ho dopředu ke mě. Jejich pohled byl...zvláštní. Jako bych zachytil jejich tajný vtip, jejich heslo k útoku bez zvuku...Dixie mě povalil na záda a začal mě svlékat...
Po nějaké době jsem pochopil svou roli v jejich vztahu. Byl jsem hračka páru, co neměli dost sebe sama a toho druhé. Byl jsem nejpodřadnější a Erasmus nejvýše postavený. Dixie byl hned pod ním jako jeho partner. 
Po hodině takového 'oťukávání mě' - to bylo v podstatě osahávání, jemné dráždění a poměrně ošklivé kousání - to šlo dál. Nohy jsme měl v okovech přikovaných k zemi. Byl jsem opřen o jakousi kozu, přes kterou děti skáčou ve škole na tělocviku, ruce přidělané k jejím nohám. Zezadu jsme v sobě ucítil Erasma a zepředu jsem byl donucen pojmout do úst Dixieho. Tekly mi slzy jako hrachy, bylo to strašné. Ten pocit, když jste jen věc na jejich pobavení....byl strašný, strašný. Chtěl jsme brečet, křičet a volat Marcovo jméno, ale nešlo to. Chtěl jsem utéct a běžet až do jeho otevřené náruče, ale okovy měli svou odpověď. 
Po několika hodinách jsem je konečně omrzel. Odvázali mě a s pomocí Deana dovlekli do mého pokoje. Znásilněného, zbitého, pokousaného a zničeného. Moje postel byla během chvíle zaneřáděná od jejich spermatu, mého potu a krve. To vše smíchané s litry mých slz. Usnul jsem vyčerpáním.

Takže, jubilejní padesátka je tu :) 

Jsem moc ráda, že jste to dočetli až sem, je to pro mě obrovský úspěch :3 knížka má právě teď přes 2,2k čtení a víc jak 600 hlasů, což je pro mě opravdu vítězství na celé čáře :) a to vše díky vám, moc za to děkuji :)
Jako vždy se vám zeptám na váš názor na současnou situaci: Co říkáte na skutečnou minulost Mamorua? :O a co Kathy a Ethan? :O Co myslíte, že bude dál?