Shape Of You

LXVI. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Uraženě jsem se vydal domů, kde jsem si vlezl pod deku a trucoval. Aron mě znal a věděl, že v tomhle stavu budu akorát podrážděný a naštvaný. 
Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že Rei je jiný než ostatní. Je stejně paličatý, umanutý, hloupý a panovačný.
Zavrtal jsem se víc pod deku a vymýšlel, jak mu to vrátím i s úroky navrch jako bonus. Rozejít je málo. Rozejít a ponížit, to je ono. Pěkně ho ponížím a pak bude prosit, abych s ním zase chodil. To tak...najdu si někoho lepšího.

Zamžoural jsem. Oslepilo mě jasné světlo. Někdo mě hladil po ruce. Na čele jsem měl obklad.
Konečně jsem zaostřil. Byla to mamka a když viděla, že přicházím k sobě, usmála se a objala mne.
"Mami..." vydechl jsem šťastně a pevně jí stiskl. Když se můj mozek ale probudil, cukl jsme sebou.
"Kde je Darwin?" zeptal jsem se ho pohotově.
"Kdo je to, zlatíčko?" zeptala se udiveně.
"No...ten mladík, co mě zavhránil."
"Ne, tebe zachránil a přinesl Marco."
"Ne, mami, ty se v tom nevyznáš..." zabrblal jsem a pokusil se vstát. Měl jsem ale dost ztuhlé svaly, takže kdyby mne mamka nechytila, asi bych si pořádně namlel.

Vyhrabal jsem se z deky v noci, když Aron už klidně oddechoval. Oblékl jsem se a vyrazil ven. Namířil jsem si to přímo k Reiovi. Pamatoval jsem si, kde má pokoj. Za pomoci stromu se mi podařilo dostat dovnitř přes Basilův pokoj. Vklouzl jsem dovnitř. Uviděl jsem ho spát v posteli s úsměvem na tváři. To mě rozzuřilo ještě víc. On byl šťastný...vždyť jsme se před pár hodinami pohádali! Tak to teda ne...
Z batohu, co jsem si vzal, jsem vytáhl nůžky a pomalu je přiblížil k pramenům jeho vlasů. Ale nestřihl, nedokázal jsem to. Byl až příliš nádherný...
Klekl jsem si k jeho posteli, opřel se a sledoval ho.. Spokojeně jsem vrtěl ocáskem a úplně zapomněl, co jsem plánoval. Najednou otevřel oči...

"Zlato...musíš odpočívat..." uložila mě do postele.
"Já musím najít Darwina..." namítal jsem.
"Zlatíčko, to teď nepůjde. Hezky lež, až přijde Marco, tak mu to řekni."
"No jo..." zabrblal jsem poraženě a zachumlal se do deky.
"Tady..." podala mi do ruky nějaké papíry.
"Co je to?" zeptal jsem se.
"Tak se podívej." usmála se. Spěšně jsem přelétl očima řádky, pak znovu a ještě jednou.
"Páni...mami, to...to je super." usmál jsem šťastně.
"Že?" zářila jako sluníčko. Na papíru stálo, že pohlaví jejího dítěte je holka. Budu mít sestřičku. Ač nevlastní, tak přeci.
"A přemýšlela jsi už nad jménem?" zeptal jsem se.

Pohotově jsme ho políbil, aby nekřičel a nevzbudil ostatní. Přitáhl si mě a objal.
"Omlouvám se..." špitl.
"To je dobrý...to je dobrý..." pohladil jsem ho po vlasech a vlezl k němu pod deku.
"Zítra mi to vysvětlíš..." zívl unaveně a objal mě jako plyšového méďu.
"To víš, že jo..." potvrdil jsem mu a hladil po zádech. Za chvíli jsem ucítil, že usnul. Políbil jsem ho do vlasů a pokusil se z jeho sevření vykroutit, ale držel příliš pevně. Jako Alfa.
Uvelebil jsem se tedy u něj a spokojeně usnul taky.
Ne však na dlouho. Vzbudil jsem se o dvě hodinky později, celý upocený a vyděšený. Měl jsme jenom špatný sen, ale stále jsem si to nedokázal vysvětlit.

"No...vlastně ani ne." pokrčila rameny.
"Měli bychom už začít vymýšlet." uchechtl jsem se.
"To ano, ale až se budeš moct postavit na nohy." pohladila mě po hlavě. Zívl jsem a uvelebil se víc v posteli.
"Mami...potřeboval bych s tebou o něčem mluvit." řekl jsem najednou.
"Ano? Ale ne dlouho."
"Já...já nejsem tvoje dítě, že?"
"Jak o tom víš?"
"Řekl mi to Erasmus."
"Ah...ano, tenhle. Víš...je to pravda, nejsi můj syn. Jsi syn mého bratra..." povzdechla si a sklopila oči.
"Mami...stejně tě budu mít rád pořád stejně, jako svojí mámu." usmál jsem se na ní povzbudivě.

Pokusil jsem se usnout podruhé, ale nešlo to. Konečně jsem se vysoukal z Reiovo objetí a utekl ven. Rozběhl jsem se k domovu, ale na poslední chvíli jsem to stočil k řece. Usadil jsem se most a díval se dolů, do vody.
Když začalo vycházet slunce nad obzor, vrátil jsem se za Reiem. Byla to hezká noc...
"Hmm...dobré ráno..." otřel si o mě tvář a začal se mazlit. Hladil jsem ho po zádech a usmál se.
"Dobré..." odpověděl jsem. Zvedl oči a podíval se na mě zelenýma očkama.
"Tak..už se nezlobíš?" zeptal se.
"Spíš...jestli se ty nezlobíš."
"Já....ne, omlouvám se..."
"Já taky.." políbil jsem ho na čelo.
"Můžu mít přání?" zvedl očka.
"No jasně." usmál jsem se.

Když mamka odešla, měl jsem prostor pro spánek. Jako bych do teď spal málo...
Jako první jsem ale měl noční můru. Zase jsem byl u Erasma...zase mě znásilňovali s Dixiem. Ze spaní jsem začal křičet, ale ve snu jsem se neslyšel.
"Šššš..." někdo mě pohladil po hlavě a prohrábl vlasy. 
"Marco..." zamumlal jsem a zamžoural.
"Kdepak..." uculil se neznámý a seskočil z okna, kde seděl. Vykřikl jsem a začal ječet ještě víc, když mi došlo, kdo to ksakru je.
"Buď potichu..." zamumlal."Panebože, jak jsi mě našel?!" vyhrkl jsem. Dixie si prohrábl vlasy.
"Jednoduše, slyšel jsem tvůj křik." pohodil rameny a usadil se na mě. Chtěl jsme se pohnout, ale uzemnil mě tělem.
"Chci si vzít něco, co mi patří." uculil se na mě.
"A-a co?" vyhrkl jsem.
"Přeci...tvůj život." vycenil zoubečky a v očičkách se mu zablýskalo.

"Po-potrestáš mě za to? T-ty víš jak...." celý rudý schoval obličej do mého trika. Uculil jsem se lehce nadrženě a pohladil ho.
"No jasně, pokud si to tak přeješ....ale ne teď..." souhlasil jsem a zvedl mu bradu, abych mu viděl do očí.
"Tak jo." souhlasil a zase mě objal.
"Tak...teď ti vysvětlím, že Marco je nevinný." začal jsem. Přikývl. Bez protestů.
"Jde o to, že já s ním byl u jednoho magora, co mu dal takovou látku, která způsobuje takovou simulaci smrti. No...a to měl ten Omega, chápeš? Marco ho tedy nezabil, byla to lež." vysvětlil jsem.
"Takže...Marco je nevinný? Někdo to na něj hodil?" ujišťoval se. 
"Přesně tak."
"A kdo?"
"To už nevím, promiň..."
"Zjistím to..." zvedl se, ale já ho stáhl k sobě.
"Ne, buď tady. Tohle si musí vyřídit Marco."
"Já vím, ale...."
"Žádné ale, stejně nevíš, kdo to je. On to dost možná ví."
"No jo..."
"Tak je hodný Rei."
"A budeme se alespoň mazlit?"
"Jasně..."
"Rodiče mi dovolili jít na školu, kam bych chtěl. V září tam nastoupím." pochlubil se mi najednou.
"A...nepůjdeš do jiného města, že ne?"
"Jasně, že ne." usmál se a pomazlil s mojí hrudí.
"To bych ti neudělal." dodal a políbil mě. Spokojeně jsem se uculil. Já bych ho také neopustil...

Na scénu se vrací Mamoru a Dixie :D oba dva v závěrečném duelu :3

Mimochodem, vymyslel by někdo nějaké hezké jméno por Mamoruovu sestřičku? :3 Prosím :DA ano, zase mi trvalo věčnost něco vydat, ale slavila jsem svoje narozky :D ve čtvrtek mi bylo dlouhých 16 let (jsem stará OnO)
Doufám, že se kapitolka líbila :) už brzo se nám na scénu vrátí i Basil :D 
Pokud jde o strukturu příběhu, přemýšlím, jestli mám udělat "epilog" (prostě dění o několik let později) jako samostatnou knihu nebo pouze pokračování tohle, jako by nic. Jak by to pro vás bylo lepší? Všechno v celku nebo odděleně? Rozhodně napište :D
Na závěr malý fakt - Dixie je inspirovaný postavou Humpty Dumpty z Blood Bank :D