Shape Of You

XLIX. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Sotva jsem se odplazil domů. Musel jsem pomalu postavit za pomoci stromu a až pak dovrávoral domů, kde mě uvítali vyjevení a probuzení rodiče. Dovlekli mě do postele a hned se mě ptali, co jsem to k čertu dělal, ale já nemohl ani odpovědět. Erasmus mě zmlátil jako psa. Rodiče mě nakonec nechali vyspat. Rány se mi zacelili, ale potupa v srdci ne.
Ráno jsem se vyčerpaně vyvlekl dolů k snídani. Byl jsem ze tří synů jediný, což mě udivilo.
"Kde je Basil?" zeptal jsem se. Táta si nezaujatě četl noviny.
"Nevíme...asi zase někde venku." povzdechla si.
"Mám ho jít najít?" povzdechl jsem si a nimral se ve svém jídle.
"Nemusíš. Psal, že je v pořádku." zavrčel táta zpoza novin.
"Dobře...Asi půjdu za Reiem, nevadí?" podíval jsem se po mamce.
"Jasně, jdi..." špitla mamka. Už jsem raději nic neříkal a donutil se sníst snídani.

Zdál se mi hrozný sen. A Ethan tomu asi nevěřil. Potřeboval jsem za Marcem, ale nemohu...
Když se ale objevil ve dveřích, málem jsme vyskočil radostí. Přiblížil se a já ho napůl objal, co mi jen pouta dovolovala.
"Promiň, omlouvám se..." šeptl jsem tiše.
"Nech to být...měl jsi pravdu." pošeptal mi nazpět. Vzhlédl jsem a viděl stopy po šrámech, které stále nezmizeli.
"Ty jsi za ním byl?" zeptal jsem se ustaraně. Jen nepřítomně kývl. Objal jsem ho víc.
"A co? Povídej..." pobídl jsem se ho a vlezl si k Ethanovi.
"Nic. Zmlátil mě jak vola." povzdechl si. Ze zad shodil sportovní tašku a přistrčil jí ke mě nohou.
"Měl by ses převléct." řekl mi. Nasucho jsem polkl. Měl pravdu, v tomhle jsem už hodně dlouho. Podíval jsem se na Ethana. Ihned nám došlo, že tudy cesta nevede.
"Ale jak?" koukl jsem nazpět na Marca.
"No, to bude trochu oříšek. Neboj, domyslel jsem to." usmál se a vytáhl z kapsy několik drátků zkroucených do různých tvarů.
"Ruce, prosím." požádal. Natáhli jsme k němu ruku s klepety a on se drátky začal šťourat v zámku.

Ráno jsem se vzbudil brzy. Jakmile i Aron začal mžourat, usmál jsem se na něj.
"Dobré ráno zlato." šeptl jsem mu. Taky se usmál a přitulil se. Najednou už nebyl ten bez citů. byl plný láska - a mého spermatu.
"Dobré..." pošeptal.
"Chtěl bys snídani?" zeptal jsem ho. Jen kývl. Posadil jsem se a protáhl, hned na to jsem vyrazil do kuchyně, abych mu udělal snídani, která poté přistála v jeho klíně. Seděl nepohodlně.
"Bolí tě zadek?" zeptal jsem se. Kývl a kousl do chleba. Byl dost zamlklý dneska...Ale nechal jsme to být, přeci jen, nebyl to zrovna povídavý typ.
"Budeš muset zase domů, že?" zeptal se mě.
"Asi ano..." povzdechl jsem si.
"Já zajdu za Ethanem. Chci se zeptat, kdy ho pustí." šeptl nervózně. Asi mu to připomnělo Diega.
"Dobře." usmál jsem se povzbudivě. Alespoň ten úsměv mi oplatil. Pak jsme si i chvilku povídali, o Diegovi ale nepadlo ani slůvko.
Oblékl jsem se, rozloučil s ním a vyrazil k domovu.  

Zámek cvakl a pouta padla na zem. Oba dva si promnuli zápěstí.
"Lepší, že?" zeptal jsem se jich pobaveně. Oba kývli.
"Dobře..." usadil jsem se na židli a udělal si pohodlí. Rei se svlékl triko a trochu stydlivě se k Ethanovi otočil zády.
"Nedívej se, prosím..." šeptl. Ethan odvrátil zrak a až poté se Rei převlékl do čistého.
"Jak dlouho tu budeš?" zeptal jsem se ho. Pokrčil rameny.
"Zeptáš se?" nadzvedl jsem obočí. Jen přikývl a vydal se pryč. Ethan mlčel a nic neříkal. Nechal jsem ho raději být a počkal, než se vrátí Rei.
"Lékař říkal, že snad tak pozítří by mohl domů. Ale nejdřív si bude muset trochu protáhnout nohy." řekl Rei. Ethan zareagoval zastřiháním oušek. Rei se k němu vydal a začal ho tahat z postele. Postupně mu pomohl nejenom se postavit, ale i rozchodit se s takovou trpělivostí, až jsem se musel usmát. Vždycky byl citlivý nejenom jako sám o sobě, ale i na ostatní. Byl starostlivý. Pokud mu to rodiče dovolí, bude výborný doktor.

Ethan se trochu rozchodil. Pomáhal jsem mu, jak nejlépe bych jen mohl. Po únavné procházce po pokoji a trochu i po chodbě jsme dali přestávku. Donesl jsme mu vodu a staral se o něj.
"Měl bys být lékař..."uculil se na mne Ethan.
"Jo...chtěl bych." usmál jsem se.
"A konkrétně...?" 
"Chtěl bych...být u porodu Omeg." přiznal jsem mu.
"Takže...něco jako porodní asistent?" vyzvídal.
"Jo, jo, něco takového." kývl jsem.
"Proč?"
"Mám rád Omegy..." usmál jsem se.
"To je vše?"
"Ne, prostě...mě to láká. Chtěl bych být u jejich narození. Alfy se moc nerodí, Bety nejsou nijak zajímavé porodem, ale Omegy ano a hlavně...když se rodí děti chlapcům. Je to zvláštní, ale...mě to láká." 
"A...ehm...chtěl bys, abych měl já....s tebou...dí-dítě?" trochu se zarazil. Nechápavě jsem si prohlédl.
"Já...já nevím. Ještě nejsem připravený mít dítě...nejsem zajištěný..." blekotal jsem.
"Ne, takhle jsem to nemyslel...prostě mi jen řekni, jestli bys chtěl dítě nebo ne." usmál se Ethan. váhavě jsem kývl. Jen mě objal a už nic neříkal. Jenom se vrávoravě postavil a s mojí pomocí dál pokračoval chodbou svojí procházku.

"Jsem doma! Pardon, zdržel jsem se u kamaráda..." zavolal jsem domů. Táta asi byl zase v pracovně, ale přihnala se ke mě mamka.
"Basile...kde jsi zase lítal..." mumlala.
"Mami, nejsem malej..." usmál jsem se a objal jí. 
"Chtěla bych ti něco ukázat, pojď." táhla mě kamsi do obýváku.
"Ano?" podíval jsem se na ní, když už jsme seděl na gauči.
"Víš, s tátou jsme se rozhodli, že pojedeš na tábor." řekla.
"Co? Ne, já nechci!" vyhrkl jsem.
"Ne sice jako dítě, ale jako...vedoucí. Sehnali jsme to přes mého známého, nechá tě takhle pracovat, ikdyž ti nebylo 18." vysvětlila. Spadla mi brada.
"A co se mě třeba zeptat jestli vůbec chci?" vyhrkl jsem.
"No...omlouvám se, ale...potřebovali jsme tě trochu usměrnit, víš?" usmála se plaše.
"No jo...kdy jedu?" promnul jsem si čelo.
"Zítra..."
"Cože?!" málem jsem vyletěl z kůže.
"No...asi by sis mohl...zabalit..."
Vyběhl jsem do svého pokoje, vytáhl kufr a začal do něj házet věci. Ve dveřích se objevila mamka a podala mi svůj tablet. Byla na něm stránka s táborem.
"Tady. To je tvoje pozice." ukázala mi a odešla. Snad aby mě nechala se s tím smířit o samotě, nebo nevím.
Prolítl jsem řádky a došlo mi, že budu mít na starosti bandu malých dětí ve věku od osmi do deseti, jedenácti let. Všechno budou Omegy, děti nějakých Alf většinou, které budoucnost jejich dětí s mates zajímá. Povzdechl jsem si a zamyslel se, do čeho jsem byl proboha zatažen. Achjo...Teď budu následujících deset dní trávit s asi deseti, jedenácti caparty, které jsem v životě neviděl a budu muset jim dělat program a mít je vůbec celkově na starost.

Tak jo :D příště už budeme u padesátky :3 díky vám bych se nedostala ani k druhé kapitole :) moc děkuji :) vám všem za vaší podporu

Jinak, Basil si bude od teď tak trochu žít svojí dějovou linku, tak se nelekejte, bude na táboře odloučený od kontaktu s ostatními. Pak se samozřejmě vrátí domů :D jenom pro informaci :) pokud jde o další nesrovnalosti, nebojte se zeptat :D zajímal by mě i váš  názor, jako vždy :)