Shape Of You

XIX. Kapitola

Už předem šíleně moc děkuji za 600 čtení OuO jenom 100 naskákalo dalo by se říct za noc :3 ataké jsme u minulé kapitoly děkovala za 130 hlasů....už jich je 160 :3... jstě úžasníí :3 Tuhle kapitolu chci darovat @Archyaaas (slíbila jsem ti jí tak trochu)
A už předem předesílám, že dlouho nebude pohled Reie :/

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Rodiče si mě velmi rychle vyzvedli. Mamka mě celou cestu tiskla na zadním sedadle auta k sobě a vzlykala. Táta nás oba rychle odvezl domů a mě dovedli do mého pokoje.
"Co se stalo?" zeptala se mě mamka pohotově.
"Ublížil jsme Reiovi...byla to nehoda, přísahám..." šeptal jsem tichounce.
"Nám to volali, že to byla nehoda...to se stane, neboj se, Rei je v pořádku a stabilizovaný..." hladila mě po zádech.
"Bude v pořádku?" zeptal jsem se. Mamka se na tátu podívala.
"Co se děje?" nechápal jsem jejich pohled. Byl to jako tajný vtip a já jeho nechtěný příjemce.
"Rei...Rei je v umělém spánku a bude tak asi ještě....pár dní...a...nasadili mu silné léky pro rychlejší hojení, ale je tu šance, že to z něj udělá..." mamka nedopověděla co měla na srdci, protože se rozbrečela a ukryla obličej do tátovi hrudi.
"Co bude?" vyhrkl jsem netrpělivě.
"Beta!" vypískla hystericky a já jen těžce polkl. Změna postavení sebou nepřináší i proměnu celého těla, ale i osobnosti.

Opustil jsme Diega krátce poté, co doma uložil Ethana do jeho pelechu.
"Už půjdu..." šeptl jsem.
"Jo, dobře...přijdeš ještě?" zeptal se mě s úsměvem Diego.
"Rád." souhlasil jsem a úsměv mu oplatil a ještě se koukl za něj, kde jsem viděl Arona. Skenoval mě jeho krásnýma očkama a já se lehce začervenal. Pak jsem vyrazil k domovu.
Doma nikdo nebyl, teda jsem si to alespoň myslel. Hlasy zbytku rodiny doléhaly z pokoje dvojčat.
"Beta!" slyšel jsem vypísknout mamku. To mluví o mě? Jsem jediný Beta v dlouhém rodu Blairů, co je Beta, musí být řeč o mě...
Přitiskl jsem ucho ke dveřím a poslouchal, co si to tam o mě šuškají.

"Na kolik procent jsou ty léky takhle...ehm...účinné?" zeptal jsem se nesměle.
"Asi tak padesát, možná šedesát procent." zavrtěl hlavou táta.
"A...a bude jako my, že jo?" ujišťoval jsem se.
"Jo, to dozajista. Možná by to odbouralo tu jeho...stránku." povzdechl si táta.
"Tak...to je asi dobře." souhlasil jsem. Rodiče už mlčeli, jenom matka vzlykala. Měl jsem o Reie i tak strach. Brzy, co to půjde, se za ním vypravím...

Cože? Co jsme to právě slyšel? Oni...oni mě chtějí předělat? Tak to ne! Nemyslel jsem na to, co dělám prostě jsem vpadl k sobě do pokoje, vytáhl sportovní tašku a naházel do ní nějaké oblečení a peníze, co jsme měl. V koupelně kartáček, pastu a jinou hygienu, prostě cokoliv, co by se mohlo hodit při útěku z domova. Chtějí mě předělat na Alfu! To nedovolím. Možná jsme jim to vždy záviděl, ale když už konečně mám přátele mezi Betami, tak se nestanu něčím víc. Já už tím 'něčím ví' ani nechci být, chci být obyčejný člověk!
Vyběhl jsem z domu a práskl dveřmi. Přes slzy jsem neviděl na cestu a běžel po paměti za jediným člověkem, kterému jsem ještě dokázal věřit.

"Půjdu si už lehnout..." šeptl jsem. Rodiče mi popřáli dobrou noc a já si lehl do jeho postele. Stále méně voněla po něm, takže jsme šel do skříně a hledal cokoliv, co má jeho pach. S jedním trikem jsem se schoulil v jeho posteli a tiskl ho k sobě. Před očima se mi hodili vzpomínky na naše společné dětství...
"Marco! Počkej!" volal na mě můj bráška Rei. Běžel jsem ven na zahradu, kde jsem si s ním chtěl hrát. Bylo nám čerstvě pět, naše matka již brzy čekala přírůstek do rodiny a tak s pořádně vystouplým těhotenským bříškem seděla na verandě v zadní části domu a vše sledovala. Rei po mě skočil a povalil do trávy. Ne proto, že by se chtěl rvát, ale proto, aby se mazlil. Nad touto vzpomínku jsme se usmál, ale ukápla mi slzička.
"Kluci! Máte brášku, je to kluk!" táta konečně vyšel z porodního sálu ve kterém naše maminka přivedla na svět našeho malého brášku. Rei trochu nervózně nakukoval dovnitř, tak jsem ho povzbudivě chytil za ruku a usmál se. Těšil jsem se  a roli velkého bráchy, ale Rei asi moc ne.
"Basil. Bude se jmenovat Basil, po jednom městu v Evropě." prohlásil táta hrdě na svého nejmladšího syna.
"Proč raději nemáme sestřičku?" zeptal se najednou Rei. Nevěděl jsem, co mu odpovědět.
"Protože by měl táta doma moc holek! Jedna stačí..." vypálil jsme bezmyšlenkovitě. Táta se rozesmál a pak to převyprávěl i mamce, zatímco my obdivovali malý uzlíček v postýlce. Pořád všemožně kroutil ručkama a bublal jako špatně dovařená polévka. A slintal.

"Diego!" vtrhl jsme udýchaně k nim do domova a jakmile se po mě ohlédl, skočil jsem mu kolem krku a pevně ho objal. Následně i spustil hráz slz.
"Co se děje?" zeptal se překvapeně. Trvalo notnou chvíli, než jsem byl s to odpovědět.
"Chtějí ze mě udělat Alphu!" vyhrkl jsem a znovu se rozbrečel. Jako hysterka.
"A-ale...ty jsi utekl z domova? Jsi si jistý, že to není omyl?" zasypal mě otázkami, ale objal mě.
"J-jo..." šeptal jsem.
"Tak tu zůstaneš. Ale budou tě hledat." šeptal a hladil mě.
"Co se děje?" ozval se rozespalý hlas. Koukl jsem přes Diegovo rameno a viděl Arona, jak si mě podobně zmateně jako já jeho prohlíží jako zjevení.
"Klidně spi...jenom tu máme menší návštěvu." Diego mě uložil vedle sebe a zakryl. Paksi k sobě přitáhl Arona a již spícího Ethana a nechal je spát na jeho hrudi. Trochu stydlivě jsem se uvelebil velmi podobně a čekal na spánek. Přemýšlel jsem o tom, co se teď děje a myšlenkami se vracel k dávno zapomenutým vzpomínkám...A to ve svých snech
"Pojď! Pojď, Basi!" volal kdo si a natahoval ke mě ruce. Poměrně houpavým krokem jsem se vydal za hlasem. Země byla podivně blízko a moje baculaté batolecí nožky sotva nesly váhu celého těla. Než jsem ale stihl spadnout a rozbít si kokos, někdo mě chytil a objal. Ve tváři mě šimrali rudé vlasy.
"Řekni máma!" povídal najednou někdo. nevydal jsem ani hlásku. Já mluvit snad umím, ne?
"Tak táta." naléhal hlas. Abych mu dokázal, že já mluvit umím, otevřel jsem pusu, ale z úst mi vyšlo jenom něco podobné bublání a vyteklo i pár slin. Co to je toto? Já jsem...batole?
"Reii! Jídlo! volal ženský hlas. A to jméno mě namotivovalo. Rei! To Rei mě učil chodit a mluvit! On se o mě celou dobu staral! A já mu to vracel takhle...
"R-Lei!" vypískl jsme dětským hláskem. Moje první slovo nebylo ani máma, ani táta, ale jméno mého brášky, který se o mě tak svědomitě staral...

Tak pro dnešek zase konec :) opravdu moc děkuji, jak rychle překonáváte hranice mého očekávání :3 Mimochodem, Basil je pojmenovaný po Švýcarském městě Basilej založené 44 před Kristem Římany a je to řeckého slova, jehož kořen označuje 'král'. Co myslíte, sedíte to na Basila? :D a to, že řekl jméno svého sourozence je podle skutečné události. Moje první slovo také bylo jméno mého sourozence, mé sestry :3