Shape Of You

LXXXIV. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Ubrečeně jsem se vrátil domů, zalezl si do postele a vzlykal. Až o chvíli mi došlo, že tu někde musí být i Aron. Zvedl jsem oči a uviděl ho sedět kousek ode mne a sledujíc, jak pláču do polštáře.
"Co se stalo?" zeptal se, když si všiml, že na něj koukám jako z jara.
"N-nic..." vzlykl jsem, ale nespouštěl z něj oči.
"Kdyby se nic nedělo, tak mi tu nebrečíš." pokrčil rameny.
"J-jde o Reie...Nechtěně jsem mu ublížil..." sklopil jsem oči.
"Tak by ses mu měl omluvit." šeptl a naklonil hlavu.
"Jenže...on někam utekl, nevím kam..." zakňoural jsem. Aron mne mlčky objal. 
"Vrátí se, neboj..." šeptl a hladil mne po zádech.

Nebyl jsem schopen slova. Najednou pro mne Marco byl...součást rodiny. Teda, alespoň mi to tak přišlo. Čím blíž k domovu jsem byl, tím slabší stisk jsem měl, až nakonec jsem Marca pustil. 
Před domem mne objal, ale já to nedokázal oplatit. Pochopil a raději odstoupil.
"Promiň..." špitl jsem, nerozloučil se a utekl domů.
Padl jsem do postele, začal brečet, schoulil jsem se do klubka a několik hodin jenom brečel zmatený svojí situací. Ze sestřičky jsem měl radost, ale už ne takovou, když jsem zjistil, že to je i Marcova sestřička.
Vyčerpaný, ubrečený a úplně znavený jsem usnul.

Uklidnil jsem se, Aron mi udělal čaj a uložil do postele jako velký brácha.
"Cítím se trochu trapně, že se o mne takhle staráš..." zavrtal jsem se pod deku a zamumlal.
"To, že jsi starší neznamená, že se o mne budeš stále starat jen ty." usmál se a lehl ke mě. Pak se víc přitulil a zavřel oči. Hladil jsem ho, dokud jsem já i on neusnuli.
Ráno mne vzbudil Aronův budík. Zakňoural jsem nad uši trhajícím zvukem, schoval hlavu pod polštář a radši se soustředil na to, abych ten hnusný rachot ignoroval. Aron se převalil a vstal. Pokukoval jsem z pod polštáře, jak se svléká z pyžama a obléká se do normálního. Konečně už nebyl tak hubený, měl normální váhu.

Ráno jsem otevřel oči slepené slzami. Zavzlykal jsem, zvedl se z postele a tiše si sešel udělat snídani. Moc jsem jíst nechtěl, ale musel jsem. Hodiny ukazovali něco málo po sedmé.
Po zádech mi přejel mráz, když mi na mysl přišel Marco. Oklepal jsem se a raději ho zatlačil do nejhlubší mysli.
Po jídle a úklidu domu jsem se rozhodl, že půjdu za mamkou. 
"Ahoj, mami..." vešel jsem do pokoje a zvedl oči od země.
"Ahoj, Mamoru." usmála se. Už jí to tolik netrápilo.
"Byl tu...otec malé...?" zeptal jsem se.
"Byl. A už má jméno." usmála se a poklepala na místo na posteli vedle sebe. Poslušně jsem se posadil a sledoval spící holčičku.
"Jak se jmenuje?" zeptal jsem se, aniž bych od ní odtrhl oči.
"Yui." usmála se. Bylo to hezké jméno, ale nedokázal jsem ho pochválit.
"Hezké..." pošeptal jsem trochu kysele.

Jakmile odešel, měl jsem dost času na to, abych doma začal uklízet. Nějak mi to nešlo od ruky, měl jsem starost o Reie. Nevěděl jsem, kde je, jestli je v pořádku...prostě nic.
S úklidem jsem to vzdal ve chvíli, kdy se mi tak třásly ruce, že jsem upustil talíř, který se rozbil o zem. Sedl jsem si na zem k němu a začal brečet.
"Reii..." vzlykal jsem, slzy kapaly na zem mezi střepy a tříštily se.
Když jsem si pobrečel, raději jsem zbytky talíře uklidil. Hodiny ukazovali čas k obědu, jenže já se nezmohl na nic složitějšího, než špagety. Nechal jsem Aronovi vzkaz, kde má oběd, a vydal se na toulky venku.
Už dlouho jsem v sobě neměl žádný alkohol...

"Mamoru, tebe to trápí, že?" pohladila mne po zádech. Zakroutil jsem hlavou.
"On...Marco je teď můj brácha, v podstatě..." zamumlal jsem a neodvažoval se jí podívat do očí.
"Byl bys raději, kdyby jsi otce nevěděl, že?"
"Asi ano..." povzdechl jsem si.
"Já nechtěla, aby tě to takhle rozhodilo." objala mne.
"Já vím, jenom...najednou je Marco spíš můj brácha, než přítel...nevím, jestli...k němu po tomhle můžu něco cítit..." otřel jsem si slzy.
"Je to stále ten stejný Marco, nemusíš se bát..."
"Ty tomu nerozumíš..." zabrblal jsem.
"Možná nerozumím...ale Marco je stále ten stejný kluk, kterého máš rád, ne?"
"Teď je to můj brácha...a to je incest." zabrumlal jsem.
"Není ti příbuzný."
"Je...je to i její bratr."
"To ano, mezi sebou nejste."
"Přijde mi to..."

Dal jsem si skleničku, dvě...když jsem pocítil, že bude pro mne menší problém dojít domů, raději jsem vyrazil. Byla to dlouhá, klikatá a lehce podnapilá cesta, ale došel jsem. V kuchyni jsem narazil na neočekávaného hosta. Na kuchyňské lince seděl Aron a kysele si mne prohlížel.
"C-c-co je-e?" zaškytal jsem a raději se opřel o futra, abych nepolíbil zem.
"Co je? Co je?! Je skoro jedna ráno, kde jsi byl?" vyjel po mne, seskočil z linky a vydal se ke mě.
"Já byl na výletě..." zabroukal jsem vesele.
"To vidím. Byl tu Rei, hledal tě. Bohužel, nemohl jsem mu sdělit tvojí přesnou polohu." podepřel mne a pomalu vedl do ložnice.
"Rei?" rozzářila se mi očka.
"Jo, Rei. Kolik jsi toho měl?" povalil mne do postele. Začal jsme nemotorně na prstech ukazovat.

Nějakou dobu jsem u matky a sestry ještě pobyl, ale poté jsem se vrátil domů. Byl jsem jako tělo bez duše. Marco nepřišel. Byl jsme rád, byl jsem nerad.
Notoricky jsem si udělal večeři, umyl se a ulehl do postele. Zítra mamku pustí. Měl bych tu pořádně uklidit. Taky malé Yui připravit trochu místo u mamky v ložnici. A taky si zařídit nějaké dovolené v práci.
Ano, nastoupil jsem znovu do práce. Marco mne dlouho přemlouval, ať to nedělám, ale nedal jsem si  říct s tím, že to já teď živím rodinu.
Na naše poprvé nedošlo. Stále. Nebyl čas, nebyla chuť,... teď nebyla láska. Zmizela, odešla, možná se jen vypařila...nebo jsem to v sobě záměrně dusil.
Věděl jsem, že Marca musím trápit, ale taky mi je pod psa, měl by to vědět. Najednou se moje naivní představy o společném životě rozpadly na milion střepů, co nedokážu slepit k sobě ani tím nejlepším a nejsilnějším lepidlem.
S takovými myšlenkami jsem postupně usnul a upadl do bezesného spánku.

"Tolik..." zabrblal jsem a ukázal mu na prstech něco mezi číslem 3 a 4.
"Haha, moc vtipný, řekl bych, že víc. Tak šup, svlékni se." pobízel mne.
"Neboj..." začal jsem bojovat se svýma kalhotama, jenže boj byl marný. Byly prostě silnější.
"Ukaž...trubko..." vrčel a začal mne svlékat. Můj podnapilý mozek to vyhodnotil jako svádění.
"Ty draku..." culil jsem se jako sluníčko na hnoji.
"Drž pec a nemel se..." sundal mi triko a džíny, zabalil mne do deky a uložil.
"Ty jsi lepší velký brácha než já..." utrousil jsem pobaveně.
"Nejlepší byl Diego..." slyšel jsem ho těsně, než si mne spánek vzal do přístavu snů. Zněl...smutně. Co smutně, depresivně!