Shape Of You

XXXVIII. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Když Rei odešel, zvolil jsme jako nejlepší východisko této neskutečně nudné, šíleně otravné situace právě spánek. Nejenom že mi v mém stavu pomůže, ale také mi zkrátí čekání buď na propuštění v tom nejlepším možném případě, nebo alespoň čekání do další návštěvy Reie. Spánek měl uklidňující účinky a já se vzbudil dalšího dne ráno. Rei je pravděpodobně ve škole a tak budu muset čekat. Nerad čekám, je to tak zdlouhavé, nudné a....vyčerpávající. Ale do dalšího spánku se mi už nechce, co kdybych ho prospal? A to by nebylo dobré. Nakonec jsem se začetl do nějaké časopisu, co byl k dispozici.

Vrátil jsem se domů pozdě večer a rychle zapadl do postele. Doufal jsem, že mamka už spí, ale mýlil jsem se. Objevila se ve dveřích mé ložnice a ihned si ke mě přisedla.
"Kde jsi byl Mamoru?" zeptala se mě.
"Byl jsem u Marca." šeptl jsem.
"Byl jsi u něj celý den? Vždyť přeci chodí do školy." namítla.
"No....Já byl dopoledne ve městě a byl jsem svědkem znásilnění malého Omega chlapce. Teď je u Marca...." vysvětlil jsem jí. Mamka si zděšením zakryla ústa.
"Co rodiče toho maličkého?" vyptávala se.
"Jeho otec je mrtev už dlouho a matku zabili, když ho od ní odtrhli." šeptl jsem smutně.
"Proboha...Alfy, že?" objala mě.
"Jo...zítra je půjdu identifikovat." kývl jsem.

Zaujal mě jeden článek. Ne proto, že by mě zajímal tématem, barvou, či nadpisem. Spíš tím, že jsem postřehl jméno. To jméno bylo Blair. Blair byl i Rei s Marcem, pokud vím...
'Majitel hlavní městské banky nemá nástupce - žádný z jeho tři synů nejeví zájem o převzetí. Je tohle konec slavného finančnictví rodu Blairů? Cortez Blair, hlava rodiny Blairů, oznámil, že pokud jeden z jeho tří synů nevezme jeho živnost, nechá je všechny vydědit.' poslední slovo jsem zalapal. To...to nemůže! Jsou to přeci jeho vlastní děti! A žádný z nich nevypadal, že by je rodiče nějak neměli rádi, spíš naopak, měli štěstí a milující rodiče. Musím se zeptat Reie, až přijde.

Mamka mě už nechala a já mohl tak klidně usnout. Pronásledovali mě noční můry, ale spal jsme normální čas, díkybohu. 
Vzbudil mě zvonek. Rozespale jsem si protřel očka a sešel ke dveřím, abych otevřel. K mému překvapení za nimi stál Marco.
"Uhm...Ahoj. Co potřebuješ tak brzo?" zeptal jsem se stále rozespale a zívl.
"Ahoj. Nic nepotřebuji, ale ty bys potřeboval oblečení." uculil se hned. Chvilku to mému rozespalému mozečku nedocházelo, když jsem si uvědomil, že před ním stojím polonahý, jeno v trenkách. 
"P-promiň..." šeptl jsem, ale pustil ho dovnitř.
"A není brzo, už je skoro půl dvanácté. Pouštěli náš dřív kvůli vysvědčení, chápeš?"  zubil se dál.
"No jo...chceš čaj? Nepůjdeme hned, že ne?" nabídl jsem mu.
"Jo, klidně a ne, nejdeme hned, je mi jasné, že by ses rád oblékl. Ale jestli tam z toho hodláš udělat další stripklub nebo nudapláž...." opřel se o židli a zhoupl dozadu. To se mi moc nelíbilo, ikdyž jsem věděl, že to byla jenom provokace.

Konečně se Rei objevil. Hned, jak vešel do dveří jsem se zavrtěl a jakmile přišel, aby mě objal, nedočkavě jsem se na něj nalepil a políbil ho.
"Ahoj." usmál se vesele a pohladil mě mezi oušky.
"Ahoj, ahoj. Koukej, co jsem našel." vrazil jsme mu do ruky článek. Rychle ho prolétl očima a zbledl. Viděl jsme na něm, že ho to překvapilo a nevěděl o tom.
"Já...se budu muset zeptat táty...o-o tomhle vůbec nevím, ale...pokud nás chce vydědit, tak už nás nemá rád a..." zlomil se mu hlas a on se rozbrečel. Objal jsem ho a hladil. Byl k smrti vyděšený. Schoval jsem ho ve své náruči a opatrně mu vnutil léky na uklidnění, co mi sem dali - jako bych byl snad nějaké hysterka. Když jeho tělo povolilo a on se uklidnil, vytáhl jsme si ho na rameno a hladil po zádech dál.

Ocáskem jsem sevřel nohu židle, na které se pohodově houpal a zatáhl. K mé smůle jsem nestihl ucuknout, takže židle padala nejenom s Marcem, jak byl můj původní plán, ale i se mnou. Přistál jsem v jeho otevřené náruči.
"Kdo jinému jámu kopá, sám do ní pak padá." ušklíbl se a kousl mě do ouška. Nevím, jestli čekal můj odboj nebo tak něco, ale to, jak jsem zareagoval, asi nečekal. 
"Ahh!" zavzdychal jsme nahlas a začervenal se.
"No...promiň." pustil mě vyjukaně.
"Já...uhm...omlouvám se. Půjdu se obléct a...a půjdeme..." vykoktal jsem a vyběhl do patra, abych si rychle vzal oblečení, provedl ranní hygienu a zase seběhl dolů.
"Tak můžeme." usmál jsem se na něj.
"Jasně, jdeme...." vyšel ven a já cupital za ním jako kachňátko za mámou kačkou. 

"Už dobrý?" zeptal jsem se ho.  Zaštkal něco jako jo.
"Budu to já! Nabídnu se tátovi, že to budu já!" vyhrkl najednou, až jsem sebou leknutím trhl.
"Co? Počkej, co? Ty snad nemáš sny? Vždyť....vždyť..." chtěl jsem namítat, ale došlo mi, že on se na tu pozici dokonalé hodí.
"Ch-chtěl bych být lékařem Omeg...a starat se o malé miminka..." vzlykal.
"Proč?" nechápal jsme, že někdo tak vysoce postavený jako on, takový snob, má zájem se starat o Omegy. Tohle je práce pro Bety, ne pro Alfy. Ale...on je Rei.
"Chci jim pomáhat, když...když ostatní ne." vzlykal dál. Byl velmi laskavý a obětavý. Možná proto mě tak okouzlil - jako nesobecké Alfa. Miloval jsme jeho ne-Alfí povahu, skoro až Omegovskou. Byl takový andílek mezi démony. Políbil jsem ho na čelo a hladil dál.
"Uvidíš, jak se to vyvine. A doktor můžeš být na volné noze. Navíc, mediků je dost, neboj..." usmál jsem se a hladil ho dál jako nejcennější poklad. 

Dorazili jsme na stanici. Marco vše zařídil a já s ním byl odveden do výslechové místnosti.
"Tak nám prosím pachatele popište..." požádal mě policista.
"Tak...ten hlavní byl černovlásek. Na jedné straně měl vlasy vyholené. Byl takový poměrně klidný a chladný, ale aktivní...a kouřil cigarety." popisoval jsme, když mě Marco zastavil Podíval jsem se na něj. Byl bledý jako stěna a třásl se rozrušením.
"Marco, co se děje?" zeptal jsem se ho ustaraně. vytáhl mobil, chvilku něco hledal, když mi ukázal fotku, kde byl on, jak fotí selfie, po jeho pravici hnědovlásek a...ten kluk.
"To je on!" ukázal jsme ihned.
"Mamoru...to je jeden z mých nejlepších přátel..." pípl Marco.
"Ukažte..." vzal si od něj mobil strážník a se zabručením si prohlížel fotky, když někam odešel. Vrátil se s nějakou složku a hodil jí před Marca.
"Váš přítel je poměrně slušný kriminálník. Jeho trestní rejstřík je delší než můj seznam na nákup." uchechtl se trochu zle strážník. Marco se třásl. Nevěděl jsem, co udělá. Položil prsty na desky a jako by je chtěl po stole poslat nazpět strážníkovi. Kousek jimi hnul, ale zastavil. Přemáhal se, aby je neotevřel a neodhalil tak tajemství svého přítele. Nechtěl na něj vědět tu špínu, ale...musel znát pravdu. Nakonec po deskách chňapl a prudce otevřel. Oči se mu ihned zalily slzami a prameny slané vody vyhrkly na jeho tváře bledé jako stěny okolo.

Omlouvám se za to vydávánííí, ale buď není čas nebo chuť :/ no jo...navíc, teď asi budu mít maximálně nabitý program, ale co nejdříve se zase vrátím :) Co říkáte na Deanovo odhalení? :O A jak to, že o tom Marco nevěděl?