Shape Of You

XLII. Kapitola

Jo....šíleně dlouho jsme tu nebyla :D byla jsem u ségry, na Krétě (doporučuju :3), zase u ségry a pak brigáda :D žádný čas na psaní, já vím :C Gomeneeeee...

Ale zpět ke psaní - budu mít teď asi obrovský skluz, počítám, že už teď mám tak minimálně 10, 11 kapitolek jenom tady a to ani nemluvím o druhé rozepsané knížce (Forever in your dreams, psáno s @Archyaaas, určitě koukněte :3), takže se to pokusím dohnat co nejdříve :D (všichni včetně mě víme, že to je asi možné stejně tak, jako že tučňák poletí sám na Měsíc, že? :D)Ale dost kecání, jde se na kapču :3 užijte si jí!

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Uplynuly dva, tři dny. Nepamatuju si je. Byl jsem v autopilotu. Celý život se mi v těch chvílích odvíjel jako na pásce filmu. Ráno jsem vstal, najedl se, spáchal ranní hygienu, odešel do práce - oba dva dny, vzal jsem si z neznámého důvodu přesčas - a pak se v noci, vždy po nějaké 'akci' s bohatou Alfou vrátil domů naprosto zničený. Z nějakého důvodu už jsem si nedokázal vážit svého těla, když nemohlo patřit Marcovi. Já nevím...odmítl jsem ho přeci já, neměl bych být takový. Achjo...Marco za mnou nebyl. Nedivím se mu...
Mamka spala. Bylo okolo čtvrt ráno a já, z mě doteď neznámého důvodu, jsem se vydal toulat nocí, ne však bezcílně. Mým cílem a poslední zastávkou byl most, který se klenul nad železniční tratí, která oddělovala od sebe část města pro chudé Omegy a část tovární plnou fabrik, komínů a kouře smíšeného se všemi možnými chemikáliemi. Díky speciální bariéře tvořené silovým polem byl vzduch čištěn a do mšsta tak doputovalo pouhý zlomek toho všeho. Vylezl jsem si k zábradlí a díval se dolů. Snad....snad to nepřežiju.

Při operaci jsem se bránil, ale anestezii jsem přeci jen podlehl. K mé smůle to ale asi doktoři podělali a já tak nějak opustil své tělo. Začal jsem se bránit a chtít nazpět, ale nešlo to. Světlo mě odneslo někam bůh ví kam.
Otevřel jsem oči. Byl jsem na louce.
"Jak jsem se ke všem čertům vzal tady z nemocnice....?" pronesl jsem nahlas.
"Bláško?" ozvalo se za mnou. Hlas jsem znal, ale neslyšel ho celá léta.
"Gaio?" otočil jsem se a zamrkal. Stála tam. Byla to ona. Gaia...
Po svých malých nožkách se ke mě rozeběhla a skočila do mé náruče. Pevně jsem jí objal a hladil. Byl jsem tak rád, že jsem jí viděl.
"Blácho, musíš se vrátit." povídala pořád dokola.
"Ne, já chci...chci být u tebe." šeptal jsem se slzami v očích.
"Ne, to nejde...musíš zpátky. Lei tě potřebuje." šeptala a odtáhla se.
"Gaio....já už te podruhé ztratit nechci..." šeptal jsem. Pak jsem si všiml Kevina a objal ho taky.
"Zůstanu tu s vámi....budu se o vás starat...Diego a Aron si s Basilem poradí..." vzlykal jsem.

Vylezl jsem si na zábradlí a chvíli se pohupoval ve větru. Je to sobecké. Máma bude sama, ale už jsme vydělal dost, aby se zabezpečila. Na jednu stranu jsem se bránil, ale něco mě sem vedlo. Něco mi našeptávalo, že musím. Moje zdravá mysl se bouřila.
Tělo se převážilo a já přepadl. Vítr mi cuchal vlasy a šlehal do tváře. Ten pád byl na jednu stranu tak...okouzlující, na druhou....mě děsilo to, co přijde potom. Náraz? Smrt? Přežití? Vlak? Nebo co? Koutkem oka jsem zaregistroval pohyb. Srdce se mi rozbušilo. Rudé vlasy....vysoká postava....mladý muž....
"Marco..." vydechl jsem s úlevou a zavřel oči. Drapnul mě kolem pasu. Díky velkému skoku jsme se ocitli na železné konstrukci mostu, přímo na jednom sloupu. Nečekal jsem na otevření očí a ihned ho políbil. Polibek opětoval nazpět. Tak sladký, tak hluboký...Jazykem jsem narazil na jeho ostré tesáky a trochu se řízl. Nevadilo mi to. 

"To nejde." opakovali oba dva stejně zarputile.
"Jde, jistě, že to jde..." šeptal jsem nazpět. Pustili mě.
"Bláško...my budeme s vámi." usmála se Gaia.
"Jak? Jak?! Jste oba dva mrtví! Protože jsme vás nemohli nesytit..." vzlykal jsem v hysterickém záchvatu.
"Poznáš to bráško, neboj se." usmál se Kevin a maličkou dlaní se dotkl mého bříška. To stejné udělali Gaia.
Opět jsem prudce otevřel oči a prudce oddechoval.
"Ethane?" zvedl unavené oči Rei z mé hrudi. Podíval jsem se na něj. Byl úplně zničený, kruhy pod očima, rozcuchané oči...ale byl tu.
"Reii..." šeptl jsem a objal ho. Chtěl jsem si ho ještě víc přitáhnout, ale nešlo to. Něco mě tahalo za ruku. Zvedl jsem jí a viděl, že na ní mám pouta s řetězem ukončeným druhým poutem, které je na jeho zápěstí. 
"Rei, co se dělo?" zeptal jsem se. Jenom mě pohladil po tváři, usmál se a zase mi sklouzl na hruď. Vlezl si ke mě do postele a vzlykal.
"Povídej..." pobídl jsem ho.
"N-no....začalo, to že jsem utekl z domova...."

Objal jsem ho kolem krku a on mě kolem pasu. Bušilo mi srdce. Jednou rukou mě stále svíral, druhou mi vjel pod košili a přiložil jí přesně na mojí levou část prsou, kde musel cítit mé srdce.
"B-Bije....Bije por tebe, Marco." vydechl jsem a konečně otevřel oči, abych viděl mého milovaného zachránce. Jeho úsměv, oči,....celého jsme si ho chtěl prohlédnout.

"...Marco a táta se domluvili, že práci vezme on. Tím ztratil budoucnost...Tak jsem utekl, ale ty jsi byl v kómatu. Nikou už nevěřím, jenom tobě...chtěl jsem zůstat u tebe, ale nenechali mě, tak jsem vzal ochrance klepeta a přivázal se k tobě. Pak už mě tu nechali. Asi jsme byl moc zuřivý, nebo já nevím...čekal jsem dlouho. Byl tu Marco, ale vyhnal jsem ho. Pak už tu nebyl nikdo...ani máma, ani táta. Ani Basil....n-nikdo...nikdo se o mě už nezajímá..." rozvzlykal se na konci.
"Šššš..." tišil jsem ho polibky do vlasů. Byl v hrozném stavu. Byl bledý....
"Jak....jak dlouho jsi nepil krev?" zeptal jsem se.
"Celou dobu, co tu jsem s tebou. Takže....a-asi 3, možná 4 dny." šeptl. Byl hodně zesláblý...
"Napij se...." vykasal jsem si rukáv pyžama a podstrčil jsme mu ruku pod nos.
"Ne...t-to nejde..." šeptl a odvrátil pohled.
"Jestli se teď nenapiješ, v lepším případě zemřeš. V tom horším se z tebe stane vraždící monstrum." pronesl jsme chladně a nesmlouvavě. Povzdechl si.
"Víš co to znamená?" zeptal se mě najednou a zvedl oči s jiskrou vyhasínajícího života.
"Ne a je mi to vcelku jedno. Nechci, aby jsi zemřel ani abys tu vyvraždil nemocnici." odsekl jsem a popostrčil ruku k němu.
"Budeš mít v sobě jed..." snažil se mě zvyklat.
"Já už v sobě jeden mám..." povytáhl jsem se z deky a vytáhl ho víc k sobě, takže naše obličeje byli pouhý kousek od sebe.
"...a říká se mu láska." špitl jsem a natáhl se pro polibek. Jakmile otevřel pusu, že mě políbí, nečekal jsem a svou ruku narazil na jeho špičáky. Pevně jsme ho držel a doslova ho přinutil se napít. Udělal to, ale z očí mu tekla jedna slza za druhou. Kroutil hlavou a bránil se. Do těla mi vstupoval jeho jed, ale mě to bylo jedno. Nenechám už nikdy nikoho, koho mám nade vše rád, zemřít hlady jako Gaiu s Kevinem. Nikdy...

Jo, Ethie má dneska delší část :D ale Mamoru jí má zkrácenou z nějakého důvodu ;) Doufám, že vám to pro dnešek stačí :) docela upřímně...moc jsem se na tohle a na vás těšila :D :3 protože jste zlatí :3 Opravdu....už bych vám sem někdy mohla hodit obrázky postav mnou kreslené (takže žádný anatomický zázrak) :D možná v další kapče....? Snad ano....když nezapomenu. Faktík na závěr: Univerzum, ve kterém se náš příběh odehrává, je na ostrově, přímo v jeho hlavním městě. Zatím nemá jméno :D ale je to ostrovní stát, ne moc velký a rozsáhlý, ale nějaký. :) Arigato