Sedm lidí, sedm životů, sedm duší.
Dva upíři, jeden člověk. To jsou bratři Blairovi - Rei, Marco a Basil, známý také jako 'Rudovlasý vampíři'.
Dva lidé, jeden neko. A to jsou také bratři, tentokráte Rodrickovi - Ethan, Aron a Diego.
Osamělý neko. O...
Marco - tučně Rei - tučně podrženě Basil - normálně Ethan - kurzívou Mamoru - podtrženě
Musel jsem se otočil a zadržet slzy. Můj bratranec a můj ex-přítel tu na sebe hází očka. Jenom proto, že já jsem tupec. Tupec! Ucítil jsem ruku na zádech. Zvedl jsem uslzené oči a uviděl Marca. "Jsem krypl...já-já vím..." zakoktal jsem se. "To jsi..." přikývl a objal mě. Přitulil jsem se k němu. Konečně, po několika letech, jsem k němu cítil onu bratrskou náklonnost. Trvalo to kolik? 17 let? "Pokud ho máš vážně rád, měl bys...ho nechat jít." šeptl. Přikývl jsem. Moc velká šance, že by se ke mě vrátil, tu nebyla. A i kdyby mu to Ethan neřekl, pravděpodobně by to prasklo. A já mám svědomí.
Hladil jsem ho po zádech. Na jednu stranu, byla jeho blbost, že ho ztratil, ale...stále jsem s ním i soucítil. Věděl jsem, že to musí velmi, velmi bolet, když vidí, jak tu jeho ex kouká po jeho bratranci. "Měl by sis jít lehnout. Mám tě doprovodit domů?" zeptal jsem se ho. Tiše pokýval hlavou. Spíš proto, že se na ně už nemohl dívat, než že by byl skutečně unaven. Vzal jsem ho za ramena a vedl ven. Pokud vím, Rei spal vzadu u nich. Vedl jsem ho domů. Už začínalo pomalu svítat. Nemohl jsem uvěřit, kolik se toho událo během jediné noci... "Tak...jsme tu. Vysvětli rodičům, že teď doma nebudeme, ano? Nemusí o nás mít strach, všechno je v cajku a tak dále, však víš..." nakázal jsem mu. Všechno odkýval a tiše zmizel v domě. Vrátil jsem se a nalezl všechny spící ve velké posteli. Až na jednoho. "Ty nesmíš, Reii?" zeptal jsem se ho, když jsem ho našel v jakémsi dvorku domu jak tam něco dělá.
"Ne...nemůžu už spát. Je mi líto, že tu musí oba dva žít, podívej....ta střecha sotva drží..." mumlal jsem smutně. "Já vím, Reii, ale teď jim moc nepomůžeš. Tvoje kapesné nepokryje náklady na opravu domu." řekl a vzal mi jemně z ruky prkno. "Já vím! Já vím...ale alespoň něco udělat chci." vzal jsem si ho nazpět a položil na pracovní stůl. "Fajn, tak co vymýšlíš?" zeptal se podvoleně. "Snažím se jim opravit okna. Podívej, támhle to je takové...no, vidíš, ne?" ukázal jsem. Skutečně, dotyčné okno bylo rozbité. Rozhodl jsem se proto pro jeho zatlučení. "Reii, moc jim tím nepomůžeš...navíc, nechápu jak tady, v téhle ruině přežili tolik let, hlavně v zimě." kroutil hlavou. "Tak...je na zimu vezmu k sobě. Oba dva." plácl jsem první, co mě napadlo. "No tak, Reii...myslíš, že to rodiče dovolí?" "Máme přeci...přeci i místnosti, do kterých nechodí." "Co tím myslíš?"
Doma jsem si skutečně šel lehnout. Spánek ale nebyl únik od reality. Jenom jsme sebou házel a v duchu ve mě bojovali dvě myšlenky. Pokud ho mám rád, mám ho nechat jít. Ale co když ho miluji natolik, že ho prostě nemohu nechat jít? Co potom? Probudil jsme se politý potem. Chtěl jsem nazpět Arona, ale...on mě ne, protože jsem ho podvedl. Mnul jsem si spánky a přemýšlel. Jak ho jen dostat nazpět? Hmm... Nakonec jsem si ještě nějakou tu hodinku pospal. Ráno jsem se probudil docela rozlámaný a unavený. Rodičům jsem řekl, že dvojčata jsem u kamaráda a že je všechno v pořádku. Přesně tak jak chtěl Marco. Pak, po snídani, jsem se za ním vypravil.
"Rei, půjdu si lehnout....je šest..." protáhl jsem poté, co jsme to proklaté okno zatloukli. Jen kývl. Zalezl jsem si do postele a raději se neopovažoval přitulit ke komukoliv. Chybí mi Mamoru... Nespal jsem dlouho, necelé tři hodiny. Někdo se mnou cloumal. "Marco, Marco!" volal i mé jméno. "Ještě 5 minut..." přetáhl jsem si přes hlavu polštář. "Tohle je naléhavé. Jde o Mamorua!" byl to Erasmus. "Co je?" odfrkl jsem si kysele. Podal mi mobil. Vylezl jsem z pod polštáře a vzal si od něj svůj mobil. "To je zpráva od Deana..." zamumlal jsem rozespale. Jakmile jsme mobil odemkl a zobrazil si zprávu, málem jsem dostal zástavu srdce. Byla tam fotka zničečeného Mamorua s řezy na hrudi. Zhrozil jsem se a zároveň byl vytočený na nejvyšší možnou míru. "Ten....hajzl...." zavrčel jsem naštvaně a málem mobil rozlomil vejpůl.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
(pozn. autorky - omlouvám se za kvalitu obrázku :D je upravená, původní obrázek je z Googlu, poté BeFunky editor a nakonec GIMP 2 na škrábance)
"Marco, co se děje?" zeptal jsem se ho trochu rozespale. Šel jsem spát po něm a vzbudil se až když zlostně praštil do postele. Dal mi před obličej mobil. Nedůvěřivě jsem se na něj podíval, pak si vzal mobil a prohlédl si obrazovku. Ve vteřině se mi zvedl žaludek. Málem jsem vykřikl strachem. "Na..." vrazil jsem mu zpět mobil. "A víš od koho to je?!" vyhrkl hned. Zavrtěl jsem hlavou. "Od Deana!" štěkl, až mi po těle projela vlna mrazu. "On...ho týrá?" zeptal jsem se opatrně. "Už to tak vypadá." odsekl. "Neměli bychom už čekat, musíme mu pomoct..." začal jsem se hrabat z postele. Ethan mě chytil za ruku a objal. "To bych nedělal, je jasné, že Dean bude přiravený, vždyť Marca vyprovokoval." kroutil hlavou Erasmus. Měl pravdu...Bylo to logické.
Aron mě pouze neochotně vpustil dovnitř. Dával mi plnými doušky sežrat, že jsem to u něj podělal. Jakmile jsme byli všichni kompletní - zaslechl jsem od vedle, že Marca je nějaký rozhozený už od rána - tak jsme se rozestavěli kolem stolu. "Tohle jsme dělali s Erasmem včera. Je to mapa všech těch místností." ukazoval nám na papíře. "Marco, ukaž Erasmovi tu fotku." rozkazoval sebevědomě. Marco vytáhl mobil a podal ho po krátké chvilce na otevření neznámé fotky ho podal bratranci. "Jsem si naprosto jistý, že to je odsud." ukázal na jednu ze zadních místností. "Ta je velmi dobře přístupná, protože tady je chodba. Ethane, Basile, vy z nemocnice přinesete nějaká supresiva. Budu potřebovat alespoň krabičku. Marco, Rei, od vás potřebuju zajistit Omegy v heatu. Tak dvě, možná tři. Nechci ale, abyste je oplodnili nebo tak něco, chci je sem jen přivést. Já už nějak s Erasmem sestavím potřebné náčiní." rozkazoval pohotově.
Všichni jsme poslušně přikývli. "Dotaz." zvedl jsem ruku. "Hm?" otočil se na mě Aron. "Jak je máme přivést, když...budeme mít akorát rut?" zeptal jsem se nechápavě. "Tak se ovládejte." odsekl. "Mám lepší nápad..." Erasmus vytáhl mobil. Všichni jsme ho napjatě sledovali. "Darwine? Jo, jsem to já...Něco bych od tebe potřeboval. Víš...trochu složitě se to vysvětluje, ale...Tvoje hormony." řekl. Vykulil jsme oči. "Co tím sleduje?" podíval jsem se po ostatních. Jenom pokrčili rameny. "To, že on je poloviční Omega a poloviční Alfa. Tedy, Almega." vysvětlil nám Erasmus poté, co zavěsil. Aronovi zajiskřilo v očkách. "Takže...v jeho krvi budou hormony Omeg! A...stačí je jen trochu upravit..." zajásal.
Další kapča venku :3 Moc vám chci poděkovat za čtení, votes, coments...dotáhli jsme to sakra daleko :D A jelikož jsme kapitolu od kapitoly blíže a blíže konci, chtěla bych se zeptat, jak by jste celkově zhodnotili dosavadní příběh :) Až budu psát další knížku (po téhle), tak ať vím, jestli mám zvolit podobný koncept, délku a tak dále.
