Shape Of You

LVIII. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Málem jsem vykřikl, když mi došlo, že to není ani Erasmus, ani Dixie nebo snad Dean. Byl to Darwin.
"Jak jsi se sem proboha dostal?" vyjekl jsem šeptem. Jenom si položil prst na rty v náznaku gesta, abych byl potichu, a vyplížil se ven. Natáhl jsme přes sebe nějaké oblečení a vyrazil za ním. Vyvedl mě do zahrady, ikdyž...cesta byla poněkud akčnější, vyhýbat se kamerám není nic lehkého, ale díky Darwinově pomoci jsem to zvládl. Jakmile jsme byli na místě, kde byl slepý bod kamer, zastrčil mě do křoví a čupnul si ke mě.
"Tady..." vložil mi do rukou lahvičku s čirou tekutinou.
"Co je to?" zeptal jsem se.
"Znáš Shakespeara?"
"No...jo, ale co je tohle?"
"Znáš Romeo a Julie?"
"Tak trochu...tak už mi řekni, co to je..."
"Julie požila látku, která z ní udělala mrtvou, spala tak tvrdým spánkem."
"No a...? Jo...jasně...chápu."

"Reii? Jsem tady, promiň, já....Reii? Reii, kde jsi?" zavolal jsem, když jsem se vrátil domů.
"Neřvi tak..." zabručel Aron, který vylezl z postele a unaveně si třel oči. 
"Kde je Rei?" zeptal jsem se plný zmatení.
"Já nevím...když jsem přišel, byli otevřené dveře, tak nevím..." zívl a protáhl se.
"Musím ho najít..." chtěl sem jít ven, ale Aron mě chytil za paži.
"Ne."
"Proč ne?"
"Nech ho jít, snad může někdy domů, ne?" řekl chladně. Zastavil jsem se a poslechl ho.
"Jo...a-asi máš pravdu." souhlasil jsem a šel si s ním lehnout. Přitulil se ke mě tak, jako to dělal Diegovi. Pohladil jsem ho po zádech. Moc toho o Basilovi už nenamluvil...Zvláštní, ale co už.

Vzal jsem si od něj lahvičku. Poté mě vrátil na pokoj. Vysvětlil mi, že dokáže Erasmovi vzít klíče, protože také bydlí ve věži. Pak už jsem jen vklouzl k sobě, do postele a tiskl k srdci lahvičku, která by mě mohla dostat ven. Za Marcem.
Ráno jsem se vypravil sám na snídani. Měl jsem od Darwina odemčeno, čehož jsem využil a doufal, že si toho nikdo nevšimne. Nevšiml.
Po jídle jsem se vypravil do zahrady hledat Darwina, ale nebyl k nalezení. Zkusil jsem ho i volat, ale místo něj jsem nalezl jinou Omegu. 
"Neřvi tak..." šeptl ke mě. Byl vysoký, měl bledou kůži, ouška skoro holá a ocásek ani neměl.
"Promiň...kdo jsi?" zeptal jsem se zvědavě. Byl jsme oproti němu tak maličkatý.
"Já už nemám jméno..." povzdechl si a zmizel v porostu.
"Co? Po-počkej!" rozběhl jsem se za ním.

Ráno se odehrálo vše tak, jako vždy. Snídaně a nějaký úklid.
"Napíšu Diegovi." řekl najednou Aron.
"Neznáš jeho adresu a víš moc dobře, že by si to nepřál." řekl jsem mu klidně. Otřásl se, jako by mu po zádech přejel mráz. Přestal jsem zametat a pohladil ho.
"Nedokážu přestat myslet na to, že už tu není..." šeptl.
"Já vím, ale..zvládneme to, ano? Co nejdřív zkusím nastoupit do nějaké práce tady...
"Vždyť nemáš ani základní vzdělání."
"Já vím. Něco najdu, slibuju." usmál jsem se povzbudivě. Objal mě a zabořil hlavu do mé hrudi. Naše bratrské pouto hodně posílilo, ikdyž jsem viděl, že Diego byl pro něj asi důležitější. V noci jsem našel pod jeho polštářem sáček s Diegovo prameny vlasů, které si ostříhal.

Vrazil jsem do něj ve křoví a spadl na zem. Otočil se na mě.
"Nechoď za mnou."
"Proč ne?"
"Protože nechci, aby tě u mě viděli."
"Proč?"
"Heh...aby ses snad ode mě nenakazil."
"Čím?"
Poklepal si na ouška a na hruď jedním bledým prstem.
"Co se děje?"
"Ty jsi tu asi nový, že?"
"No...jsem."
"Víš..." dřepl si přede mě.
"...před rokem a půl postihla Erasmovu kolonii Omeg jistá...nemoc. Ano, říkejme tomu nemoc. Veškeré jeho Omegy v pozici hračky pro jeho sexuální uspokojení začali postupně umírat žalem. Jedna podruhé. Erasmus byl bezradný, zbylo mu jen pár posledních, bohužel nakažených jedinců...nechal vyvinout lék pro toho posledního, který sice přežil, ale přišel asi o jednu z nejcennějších věcí, co jenom mohl. O své jméno, vzpomínky, zkušenosti..." začal vyprávět. Hned mi došlo, že mluví o sobě.
"...a teď se ta nemoc vrátila. Veškeré Omegy začali chřadnout jako uvadlé květinky. Jsou světloplaché a tak dále. A on už nemá ten lék, protože nezabral, akorát je připravil o to poslední, co ještě měli - jméno, vzpomínky a hrdost."

Aron odešel do knihovny a nechal mě doma o samotě. Hned jsem vyrazil za Reiem. 
Srazili jsme se před jeho domem. Než cokoliv někdo z nás dvou řekl,  oba jsme si padli do náručí a Rei se i rozplakal. Hladil jsem ho po zádech. Cítil jsem, že se sesunul na zem a zabořil mojí hlavu do hrudi. Líbal jsem ho do vlasů, muckal všude, kam jsem dosáhl a hlavně se snažil, aby už tak neplakal.
"Šššš...Reii, už jsem tady...jsem tady, jsem tady s tebou..." šeptal jsem mu.
"M-mě se stýkalo..." vzlykal.
"Jsem tady, Reii..." usmál jsem se. Vytáhl se a políbil mě tak vášnivě, až jsem se trochu lekl, ale zapojil se.
"Co teplota? Včera jsi měl teplotu.." vydechl jsem, když jsme polibek rozpojili.
"Jsem v pořádku...K-kde jsi byl?" zavzlykal.
"Byl jsem s Marcem..." odpověděl mě. Cítil jsem, jak sebou škubl a pomalu mě pustil.
"Ne, ne po-počkej...vysvětlím ti to..." zakoktal jsem se. Odstoupil ode mne.
"Potřeboval pomoct, opravdu." chytil jsme ho za ruku. Měl očka plné slz...
"Potřeboval sehnat...zakázanou látku u jednoho člověka, dovedl jsem ho k němu, chápeš? Nic s ním nemám, ano? Mám tebe a ty mi víc, než stačíš." přitáhl jsem si ho. Pevně mě objal, zase se rozbrečel a klesl přede mě na kolena. Objímal jsem ho a tiskl k sobě.

"Co je to za nemoc?" zeptal jsem se vyděšeně.
"Omega může pojít smutkem, traumatem...a tak. Tos nevěděl? A asi už na to není lék..."
"Vždyť...riskuje, že by to chytli jejich děti a tak dále..."
"On nemůže mít potomka. Kdyby mohl, nebál by se, že by neměl hračku."
"Co...co Dixie?"
"Toho parchanta mi ani nepřípomínej..."
"Proč?"
"To časem pochopíš..."
"Proč nemáš ocas?"
"Na to jak jsi zvědavý, jsi až moc malý..."
"Tak proč ho nemáš?"
"Dlouhý příběh..."
"Mám dost času..."
"Fajn...uřízl mi ho, když jsem se pokusil pláchnout. Stačí? Chytili mě..."
Hrklo ve mě. Přeci jenom...já se o ten útěk pokusím taky. 

Vzal mě za ruku a vedl najednou k sobě domů. Přirazil mě ke stěně, až zapraskala a začal líbat.
"Reii - uhmm- co se děje?" zeptal jsem se lehce zmateně mezi polibky. Ne, že by se mi nelíbily, jenom mne to překvapilo.
"Nikdo není doma - Marco šel s otcem do práce a mamka odjela za kamarádkou. Basil je na táboře." zašeptal rychle a táhl mě do svého pokoje. Nechal jsem se. Skončil pode mnou líbán.
"Ale-" zastavil mě.
"Ano?" nechal jsem ho říct, co má na srdci.
"Jenom...asi ještě nejsem připravený přímo na to, ale...rád se trochu pomazlím." usmál se stydlivě.
"Jasně..." pohladil jsem ho po tváři a znovu pokračoval v rozdělaném cucfleku na jeho krku.

Tak po 100 letech nová kapča :) doufám, že se líbí :)