Shape Of You

LXV. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Vycenil jsem zuby na Deana a on na mě. Ten prťavý Omega raději zmizel. Nechal jsem ho být, zajímal mě zrovna Dean. Oba jsme po sobě skočili a začali se bít hlava nehlava.
"Jak jsi mohl zabít Jamese?!" vyjel jsem po něm.
"Neměl se do toho srát!" odsekl a odkopl mě od sebe.
"Víš, že on by tě nenapráskal!" vrátil jsem mu kopanec do břicha, až ode mě musel poodstoupit. Stále se ale hrdinně držel na nohou a 
"Jasný...vůbec..." otřel si pusu od malého čurdku krve.
"Ne, James takový nebyl. Jenže to ty jsi neviděl."
"Ty jsi neviděl tolik věcí a taky ti to nedávám sežrat!" vyjel po mě jako znovu nabuzený adrenalinem a vrazil mi pěstí.
"James...byl tvůj kamarád..." zachrčel jsem a vyplivl taky krev.
"No a? Měl všecko...holku, prachy, rodinu,...a co já?"
"Ty jsi a něj snad žárlil? Jsi ze stejného kruhu jako jsme my..."
"Ne, to teda nejsem! Rodiče jsou v dluzích, tak jsem bral všechny možný práce, abych udržel to zlaté pozlátko. Pak přišla nabídka, že seženu jednu Omegu a mohl jsem mít majland. Ale nee, ty jí musíš bránit jako pes, jako třeba teď. Ty a tamten..." viděl jsme v jeho očích slzy. Ale on už nebyl ten Dean, se kterým jsem se přátelil už odmalička.

Ethan mě táhl k nějakému domu. Vycukl jsem se mu.
"Ethane, dost!" vyhrkl jsem už notně podrážděný.
"Co....?" zamrkal.
"Já už o Marcovi nechci mluvit, slyšet, vědět, nic!" to už jsem zvedl hlas.
"Prostě někoho zabil, já nechci vědět proč ani koho. Jdu domů. Přemýšlej o tom, co je to tolerance." odsekl jsem a otočil se.
"Fajn! Jen jsem ti chtěl ukázat, že se mýlíš, ale ty jsi jako všechny Alfy - panovačnej!" zakřičel na mě nazpět. Zastavil jsem se. Do očí se mi vlily slzy.
"Jo, jsem jako všechny Alfy! Vůbec mě neznáš..." křikl jsem nazpět přes rameno.
"A ty jsi jako všechny Omegy - podle vás jsme všichni hnusný, panovačný prasata!" zakřičel jsem ještě a rozběhl se domů.
Schoulil jsem se do postýlky a rozbrečel se. Tulil jsem se k polštáři a vzlykal jako malé dítě. Byl jsem na Ethana naštvaný, ale zároveň i na sebe. Možná...měl pravdu, že jsem panovačný. Jako všichni Alfové...

Vyrazil jsem proti němu. On také a za chvíli jsme se střetli. Svalili jsme se na zem, rvali jako kluci, když se mi podařilo využít nevýhody být vespodu, odkopnout ho ke schodišti a vrhnout se ke dveřím, z pod kterých se valila hustá oblaka šedého kouře, jenž v plicích bodal jako nůž. Několikrát jsem do nic vrazil ramenem, pak nohou, když konečně povolily. Popadl jsem Omegu na zemi - byl to docela vzrostlý člověk, to se muselo nechat a táhl ho ven. Začal přicházet k sobě, mimo místnost bylo o něco víc - sice ne moc, ale přeci - kyslíku, a vrávoravě se postavil na nohy.
"D-děkuju..." zakašlal. Jen jsem kývl, přetáhl si triko přes nos a pomohl mu to udělat taky. Vyvedl jsem ho ven z budovy akorát v čas, kdy věž s mohutným prásk! spadla k zemi jako domek z karet. Ihned si nás převzali záchranáři, dali nám kyslíkové masky a pomohli se vzpamatovat. Já byl v pořádku skoro ihned, ale ten podivný Omega ne. Došel jsem k němu a poklepal mu na rameno. Usmál se a zvedl oči. Až teď, v záři reflektorů, jsme si všiml, jak moc byl podobný Erasmovi. Zacukal jsem sebou.
"Jak...jak se jmenuješ?" zeptal jsem se.
"Já...Já jsem..." začal a jakmile to vyslovil, vzalo mi to dech.

Když jsem se trochu uklidnil, napadlo mě, že bych si mohl jít promluvit s tátou. Pomalu jsem sešel schody a došoural se do obývacího pokoje. Sedl jsem si k mamce a zvedl oči na tátu, který zrovna studoval nějakou složku, do práce asi. Tak počkat...Proč je na její titulní stránce moje jméno?
"Tati, co je to?" zvedl jsme zrak úplně a očima hltal tu věc, co nesla moje jméno.
"To? To jsme našli před domem. Víš, jak tě ten Omega někam táhl, tak mu to vypadlo z batohu, ale byl pryč dřív, než-li jsme se mohli zeptat, co to má znamenat a proč má u sebe tvojí složku s lékařskými záznamy." vypověděl táta a podal mi jí.
"No...víš, my jsme tam našli něco docela...divného." začala mamka. Vzal jsem si složku a prohlížel si sem tam nějaký záznam.
"To ty jsi prvorozený, museli to poplést a říct nám to špatně." šeptla. Nevěřícně jsem se na ní podíval.
"To vážně?" zablekotal jsem. Neměl jsme v plicích vzduch.

"...jmenuji se Darwin Blair a jsem bratr Erasma Blaira." řekl a mě to vyrazilo dech.
"Ty jsi...můj bratranec!" vyhrkl jsem. Zamrkal a vypadal stejně šokovaně, jako já teď.
"Páni...Ty budeš Marco nebo Rei!" objal mě.
"Marco, jsem Marco..." šeptl jsem na opravu, ale také ho objal. Když jsme měl ruku v jeho vlasech plných popela, ucítil jsem...kov?
"Co je to?" odtáhl jsem se a prsty přejel po jeho ouškách. Od Mamorua jsem znal, že jimi při tomhle doteku zastříhá, ale on jimi ani nehnul.
"Huh, dlouhý příběh. Prostě jsem Almega, stačí? Děkuji..." usmál se trochu dotčeně, ale jinak v pohodě. Pak otočil hlavu a smutně sledoval, ak jeho bratra zatýkají.
"Zaslouží si to..." usmál jsem se. Jen pokýval hlavou.
"Já vím, já vím...ale já nemám kam jít, rodina mě nechce." povzdechl si.
"Ne?"
"Ne..."
"No...můžeš jít k nám. Alespoň můžeš svědčit proti němu, nebo mi třeba povědět - neznal jsi náhodou nějakého Mamorua?"
"No...jo. To já jsem do něj nalil tu věc, co z něj udělala mrtvolu." uculil se hrdě. Zamrkal jsem.
"Takže...ty jsi ten Spasitel?" zeptal jsme se nevěřícně a koukal na něj jako dítě, které vidí Batmana bez převleku. Pokýval hlavou.
"Dostal jsem jich ven asi...12, 13..." dodal. Pevně jsem ho objal a skoro se rozbrečel.

"Co...co to pro mě znamená?" zeptal jsem se.
"Vlastně nic." usmála se mamka.
"Já...nepůjdu s tebou do práce, tati?"
"Ne, to už si vybral Marco a...ty přeci chceš být doktor, ne?" usmál se.
"Já...Ty mi dovolíš jít na zdrávku?" vykulil jsme oči. Oba kývli.
"Jak to víte? Že, že chci na zdrávku, na doktora." zeptal jsem se podezřívavým tónem očekávající nějaké pikle.
"No...ve tvém pokoji jsem narazila na strašně moc věcí o lékařství, o kterých jsme ani jeden neměli tušení. Nechtěla jsem se ti moc hrabat ve věcech, ale...zjistila jsem, že prostě chceš být doktor...Tak...jsme už sehnali místo." usmála se mamka.
"Ale...mě chybí ještě dva roky školy." odporoval sem nevěřícně.
"Kdepak. Poslední čtyři roky studia je možné opustit školu předčasně, pokud jdeš na jinou školu. Což ty splňuješ, takže...? Chceš na tuhle nebo tu?" podali mi dva papírky ze škol se zaměřením na studium doktora. Zavrtěl jsem hlavou.
"Já...." vytáhl jsem peněženku a z ní složený jiný letáček.
"Tuhle." podal jsem jim to. 

Další kapča venku, doufám že se vývoj situace líbí :)

Jaký názor máte na hádku mezi Reiem a Ethanem? A jak se daří Basilovi, co? A co Rei a škola? A Darwin, co bude s ním? A co Dean, žije nebo zemřel v troskách věže?