Shape Of You

XXX. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Cítil jsem poměrně prudký nárůst tepla ve svém těle. Ten zmetek se do mě udělal! Konečně mě nechali být a odešli, takže jsem se rozplácl na zemi. Rozvzlykal jsem se. Jakoby dnešek už nebyl tak podělaný...Rei má někoho, jsem opilý tak moc, že nevím, kde jsem ani jak se dostanu domů a ještě k tomu všemu mě tu ojedou nějaké tři Alfy. Super. Ještě by stačila moje vražda a dnešek je dokonalý. Uslyšel jsme rychlé kroky. Bezvadné, ty tři experti se určitě vrací aby do mě ty jejich klacíky zase zabodli.
"Ethane!" vyhrkl kdosi.
"Bleh?" zabublal jsem a zvedl hlavu, abych viděl anděla strážného v podobě Diega. Zvedl mě do náruče. Samou radostí jsem ho pozvracel.

Celý den jsem strávil v posteli. Toužil jsem ale po pohybu, už mě unavovalo ležet. Jakmile mamka usnula, opatrně jsem se zvedl. V koupelně jsem si převázal pevně záda a nejistě se vydal na ulici, abych prozkoumal svůj nový domov. Už jsme nebyli v té nejchudší části, ale v té střední vrstvě, ale moje bohatství, které jsem tak rychle vydělal, by mi mohlo zajistit i místo vedle bohatých Omeg. Ano, i takové jsou. Z velké většiny to je díky bohatým mates, kterým jsou nějak k užitku. Nebo to byli profesionálové v mé branži.
Bydleli jsme v pěkném maličkém domku, o dost větším, než byl náš starý a vzadu měl i o něco málo větší zahrádku se skleníkem obehnanou pevným, vysokým a hlavně soukromí udržujícím plotem. V okolí bylo plno podobných domků, vlastně byly stejné, ale jinak zařízené.
Rozhodl jsem se vydat i kousek dál. Slunce už zapadlo, ale já na cestu díky lampám viděl. Cítil jsem se bezpečně. Poprvé v životě jsem se cítil bezpečně...

Jenom mě donesl domů a s Aronem se o mě starostlivě starali.
"Nééé!" namítal jsem a snažil se je odehnat, ale moje ruce nechtěli spolupracovat. Zlé ruce! Už ani svého pána neposlouchají, mrchy jedny.
"Co se děje?" zeptal se Diego.
"Nechte měěěě!" zakňučel jsem.
"Proč?" zvedl oči Aron.
"Vy dva - škyt - spolu něco máte. A to něco - škyt - je -škyt - zakázané!" řekl jsem rozhodně.
"No a? Máme jeden druhé a máme se rádi. To neznamená ale, že tě nemáme rádi, nebo tak něco." řekl klidně Diego a pokusil se mi svléknout pozvracené oblečení, ale já to zhodnotil jako hrozbu znásilění.
"Nech měěě! Ty úchyláku!" bránil jsem se hned.
"Arone, drž ho." řekl přísně Diego a mladší bratr mě hned přišpendlil k zemi. Smůlou pro něj bylo, že jsem i jako opilec měl větší sílu, takže jsem ho ze sebe odstrčil stranou, ale asi jsem do toho dal více síly, než jsem původně chtěl a Aron tak odletěl o několik metrů dál, vrazil do ní a bezvládně spadl pod jako hadrová panenka.

Nešel jsem moc daleko, jenom jsem zkoumal kde co je a tak. Poté jsem se vrátil domů, ale spát se mi nechtělo, naspal jsem se v posledních několika dnech dost a dost. Místo spaní jsem si vlezl do kuchyně ke stolu a začal přemýšlet, kam ukrýt zbylé peníze. Zakopávat je...to je dost ohrané. Schovat v domě? Co když bude hořet. Tak to tu peníze uhoří. No...banka by je sice uchránila, ale pro Omegu asi účet neotevře. 
Takhle jsem přemýšlel dlouho do noci a na papír si psal poznámky, ale k ničemu jsem nedospěl. Abych ráno neměl přednášku o mém šetření se, zalezl jsem si unaveně do postele. 
Ráno jsem se vzbudil brzy a rovnou šel mamce udělat snídani. Na záda jsem dočista zapomněl.
"Co tady děláš, Mamoru? Běž si lehnout, ještě si...Proboha!" vyhrkla mamka a něčeho se lekla.
"Co se děje?" zeptal jsem se nechápavě.
"Vždyť ty jsi už skoro zdravý!" vyhrkla.
"No...asi jo. Už bylo načase." usmál jsem se na ní a kouknul přes rameno na svoje záda. Už na nich byli jenom zacelené rány.

"Arone!" vyhrkl Diego a vrhnul se k bratrovi. Vytáhl si ho do náruče a hladil. Můj mozek, zpitý jako putika, to pojal jako jakési malé vítězství vůči pokusu o znásilnění.
"Tadá..." zabrumlal jsem a vítězoslavně pohodil rukama, dokud jsem neuslyšel vzlykání.
"Arone...to bude dobrý..." tišil ho Diego. 
"Huh?" podíval jsem se na ně. Aron se choulil v jeho náruči a plakal.
"Co jééé?" zažbluňkal jsem. Diego zvedl oči. Poprvé v životě jsem v nich viděl náznaky hněvu.
"Ty jsi takový imbecil, Ethane." pronesl až nepřirozeně chladně. Aron se na mě podíval uslzenýma očima. Doslova jsem z nich vyčetl, co si v tu chvíli myslel. Já, jeho starší bratr, jsem ho uhodil a zranil. A to nejen fyzicky, ale...i psychicky.
"P-Promiň..." pípl jsem. Aron se jen zabořil hlavou do Diegovo ramena a spustil stavidla breku nanovo. Diego ho hladil a jen si povzdechl.
"Slib mi, že už nikdy nebudeš pít." už zněl klidněji.
"Co? To néééé, já k tomu mám právo!" bránil jsem se.
"Ale nemáš právo ubližovat Aronovi." vzlykl Diego. 
"Já měl zlýýýýýýýý den!" protáhl jsem.
"Každý má někdy zlý den, ale ne každý ho řeší pitím. Ne každý je troska jeho ty Ethane." šeptl Diego. Nikdy mě přímo ani nepřímo neurazil, tohle bylo poprvé.
"Já nejsem troskááá! Nevím kdo tu prcá svého mladšího bráchu v trojce s nějakým šlechticééém!" bránil jsem se.
"My alespoň někoho máme..." šeptl tiše a vzlykavě Aron. Zatrnulo mi.

Po snídani jsem se vydal naprosto klidně do práce. Ne pracovně, jenom si dojednat podmínky. 
"Mamoru? Ty už jsi zdravý?" usmál se šéf.
"Ne, ještě ne, ale chci poprosit o...nějaké směny. Kdy budu já a kdy někdo jiný." řekl jsem.
"Hmm...možná by to šlo..." uculil se tím svým nadrženým úšklebkem.
"Je to nutné?" povzdechl jsem si.
"Chceš výhody?" odpověděl otázkou slizce.
"No...ano." šeptl jsem smutně. Přešel ke mě a dlouze si ukořistil mé rty. 

...o 4 týdny později...

V práci jsem si vyjednal, že budu pracovat pouze každý lichý dny - tedy čtyřikrát do týdne. Ale stálo mě to mnoho úsilí. Nedělal jsem to však kvůli sobě...
Zjistil jsem, že v tyto dny tam totiž hraje Marco. A já ho mohl pozorovat a šmírovat. Vždycky dělal, že mě nevidí, což mě trápilo, ale občas jsme se bavili v zákulisí. A já pochopil, že ho mám skutečně velmi rád a že ho miluji. 

Diego i Aron se ode mě od toho dne distancovali. S Reiem jsem nemluvil od doby, co jsme ho vyrušil při polibku s Marce. Ne, že by mě nezajímal, ale prostě jsem na to citově neměl. S klukama se to moc nezlepšovalo. Sice jsme spolu stále žili a tak, já trpěl jejich vztah s Basilem, ale...už to nebyl ten starý dobrý vztah, jaký jsme chtěli. K mé smůle se ke všemu začala přidávat nevolnost a já cítil, že s mým tělem není něco v pořádku. Kromě chutí a zvracení jsem začal vykazovat i mírný výkyv nálad. Obával jsem se nejhoršího - že já kvůli tomu znásilnění otěhotněl. A kluci o tom nevěděli. 

Omlouvám se, že skáčeme takhle po měsíci, ale...nedělo by se nic zajímavého, akorát nějaké Mamoruovo "žádání" o výhodách v práci, ale to už znáte :D á moc děkuji za 1k čtení a 300 votes :3 jste zlatíí!