Shape Of You

LVI. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

"Ale teď k tobě. Dostanu tě ven, jenom mi musíš pomoct ty i někdo z venku." řekl najednou. Rychle jsem otřel slzy a kývl.
"Ven se dostaneš jenom mrtvý."
"To mě moc netěší..."
"Neboj...nebudeš mrtvý úplně. Jenom to budeš hrát."
"Nejsem tak dobrý herec. A co moje tělesné funkce typu tep, dech a tak dále?"
"Neboj se. Vím o někom, kdo na tohle zná to pravé."
"Opravdu?"
"Ano. Ty se znáš s tím Marcem, že?"
"Jo, jo...znám se s ním."
"Tak teď poslouchej - ty mu napíšeš, mám venku své lidi, které jsem ven už dostal. Doručí mu dopis s prvními instrukcemi, jak se musí Marco chovat." začal a já pečlivě poslouchal.

Rei se stále moc netvářil. Aron, při kyselém pohledu na nás dva, se rozhodl, že raději půjde ven, takže nás zanechal o samotě.
"Reii...Budu v pohodě." usmál jsem se povzbudivě.
"Zkusím to tu trochu vyspravit." dodal jsem a našpulil rty, jestli bych třeba nedostal pusu. Nemýlil jsem se, skutečně jsem jí dostal a Rei mě objal. Hladil jsem ho po zádech, když jsem dostal nápad.
"Jsme doma samy..." zašeptal jsem a uculil se.
"Hmmm..." zabroukal tiše.
"Pojď..." vzal jsme ho za ruku a očividně unaveného ho odtáhl do ložnice, kde jsem si s ním lehl do postele a povalil ho pod sebe. Měl jsem docela hravou...akorát on to pojal trochu jinak.
"Ethie..." zabrblal a zívl si. Jak rychle se uvelebil na mě, tak rychle usnul. Jen jsem si povzdechl, ale nechal to být. Jistě bude ještě hodně času vyvádět nějaké mecheche.

Podle Darwinových instrukcí jsem napsal dopis Marcovi a vylíčil mu v něm postup, co musí udělat. Nakonec jsem si dovolil dopsat, že ho mám moc rád a tiše doufal, že mě vyslyší.
Dopis jsem potají donesl Darwinovi, který ho vzal k sobě. Už se odvážil i na kamery, takže jsme se šli projít.
"Proč tě drží? Copak...nejsi taky lidská bytost?" zeptal jsem se. 
"Jak jsem řekl, nikdo o mě neví a já bych asi dlouho nepřežil ve světě sám. Jsem Almega, takže...by to pro mě bylo těžké. On se o mě tak nějak stará..." povzdechl si. Na jednu stranu měl asi i pravdu.
"...a já ho mám za to i tak nějak rád." dodal po chvilce. Zastavil jsem.
"Jak můžeš mít rád někoho, kdo je takový...tyran?" pozastavil jsem se nad tím.
"Nebyl takový pořád. Není takový ani teď, když ho neznáš." šeptl Darwin.
"Co tím myslíš?"
"Je vlastně poměrně citlivý a zranitelný. Takový byl dlouho, dokud se tu neobjevil ten Dixie. Dixie je o dost starší, ale má zpomalené stárnutí, takže jeho věk je jiný než jak vypadá jeho tělo. Ten ho naučil být taková svině, protože se neuměl jeho nátlaku bránit a protože si to přál otec." vysvětlil.

Jak jsem hladil Reie po hlavě, ucítil jsem hodně velkou teplotu. Musel mít horečku, nedivím se, že byl unavený. Možná...to měl z toho, jak bydlel se mnou v nemocnici.
Opatrně jsem ho položil do postele a vyplížil se do kuchyně najít nějaké léky na teplotu, když jsem uviděl oknem se venku toulat Reie - teda, mě hned došlo, že to je Marco. Nechal jsem léky lékama a vyběhl za ním. Toulal se bezcílně městem.
"Ahoj." pozdravil jsem ho a stoupl si před něj.
"Uh..ahoj. Proč nejsi u Reie?" zeptal se a zvedl oči.
"Spí."
"Máš s kým, tak jdi..."
"Mám, ale...bylo by dobrý, kdybys měl i ty s kým být."
"Víš, že ti to nedovolí..."
"A dovolil by, aby jsi byl nešťastný kdykoliv se na něj podíváš?" To ho uzemnilo.
"Takže, co mohu udělat, aby jsi měl nazpět toho, koho chceš?" usmál jsem se na něj.

"I tak nemá právo zabíjet Omegy..." namítal jsem.
"Já vím, to neupírám...ale jistý podíl má i Dixie."
"Proč ho do toho taháš?"
"Jak jsem řekl, je výrazně starší, než Erasmus. Je mu 39, je to sebevědomý, ambiciózní chlap, který je jako parazit. Přisaje se k Alfě a s pomocí té si plní své cíle." otočil se. Chtěl jsem s ním ještě mluvit, jenže mě někdo chytil za obojek., zahákl do vodítka a táhl k jídelně. Otočil jsem hlavu a viděl Deana. Trochu ve mě hrklo, ale nechal jsem se odvést k obědu. Po obědě jsem už ale za Darwinem nemohl. Ujal se mě zase Erasmus, který byl očividně rozhodnutý, že si mě užije dokud nezahořknu jako zbytek.
"Pojď, půjdeme se projít!" vytáhl mě nadšeně ven jako pudlíka a šel se mnou spokoje po čtvrti Alf. Už dávno mi došlo, že oni s tím asi buď nemohou, nebo nechtějí nic dělat. Ale měl jsem dost času se nadýchat toho čerstvého vzduchu, ne toho, co nám dovnitř vháněly stroje.

"Potřebuju najít tohohle...Omegu. A dát mu tohle." dal mi do ruky nějakou obálku nadepsanou jménem 'Lee'. Uculil jsem se.
"Co po tomhle cvokovi chceš?" zvedl jsme oči a snažil se nevybuchnout smíchy.
"To je napsané uvnitř." pokrčil rameny.
"Fajn...vezmu mu to, ale pojď taky." popadl jsem ho za paži a vláčel hluboko do naší čtvrti mezi příbytky z plechu.
"Je to tady místní 'šaman', ale spíš bych řekl, že místní dement. Hráblo mu před strašně moc lety, ale stále je schopen doktorovat." vysvětlil jsem mu.
Zastavili jsme před jednou chýší.
"Lee? To jsem já...Ethan!" zabouchal jsem. Zpoza záclonek vykoukl staříček, ze kterého visel vous dlouhý několik desítek centimetrů.
"Diego!" zajásal.
"Ethan, jsem Ethan..." opravil jsem ho, když otevřel a vtáhl nás dovnitř.
"Tak co potřebujete mládenci? To je tvůj mate? Hezkej, hezkej..." pobíhal hyperaktivně kolem mě a Marca.
"Ne, ale může být někoho jiného, když nám píchneš." odstrčil jsem ho.
"Dobře, dobře...jak?" zeptal se. Podal jsem mu obálku, která mu byla adresovaná.

Po návratu jsem si sundaval boty v předsíni, když mě Erasmus políbil. Zamrkal jsem překvapením a znechucením zároveň, ale nechal jsem to raději být. Pustil mě, takže jsem mohl vyrazit hledat Darwina. Prozkoumal jsem celé své patro i zahradu, ale nebyl k nalezení. Nepokoušel jsem se ho raději volat a vrátil se k sobě, kde jsem se pokusil číst si, ale nervozita mě zžírala. Doufám, že mu nijak neublížili, protože se se mnou bavil.
Po večeři jsem si vlezl k oknu, a i navzdory faktu, že bylo zamřížované, jsem se koukal ven. Doufám, že se tam ještě někdy podívám i bez obojku...v objetí Marca. Doufám, že mě ven nějak dostane...
Po usnutí se mi zdál zlý sen. Probudil jsme se několikrát za noc politý ledovým potem. Až brzo ráno jsem se raději šel osprchovat a pokusit se si domluvit, že se mi to jen zdálo. Cvakly dveře a mě se zatajil dech. Mohlo být tak pět ráno, co by tu tak brzo dělali? Někdo se vydal ke koupelně a vzal za kliku. Nasucho jsem polkl a čekal, co mě bude čekat.

Zítra se jde do školy :D Ne, vážně, komu se tam vlastně chce? :D

K příběhu - doufám, že se líbí, budu ráda, když mi dáte vědět v komentech o svém názoru a u další části se na vás budu zase těšit :3