Shape Of You

LI. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Rozběhl jsem se a běžel domů. Jakmile jsem se dostal dovnitř, okamžitě jsem padl kolem krků rodičům, kteří byli notně překvapení.
"Reii! Kde se tady bereš?" divila se mamka. Jenom jsem jí objímal, slzel a mlčel. Další, kdo se stal mou obětí v objímání, byl Marco, který dostal i pusu na tvář. Poslední byl Basil. Opatrně jsem otevřel dveře do jeho pokoje. Otočil se na mě. Balil si kufr. To mě rozhodilo.
"Co tady děláš?" zeptal jsem se ho hlasem, který v sobě pojil zvědavost a starost.
"Zítra jedu na tábor jako vedoucí." odpověděl trochu nerad. Objal jsem ho také a on váhavě oplatil. Jenom jsem si užíval jeho přítomnost.

Šel jsem se podívat nahoru. Bylo tam dlouho ticho, takové...nepřirozené? Když jsem se ale postavil do futer, musel jsem se usmát, založit ruce na prsou a opřít o dveře. Oba dva se tam objímali - přesně tak, jak by bráškové měli.
"A mě snad vynecháte?" uchechtl jsem se po chvilce. Oba se rozpojili a nechali, ať je obejmu taky. Pevně jsem je sevřel a stále se culil jak měsíček na hnoji.
"Mám vás rád bráchové..." šeptl jsem.
Ještě hodně dlouho jsme byli s Reiem u Basila a povídali si. Doháněli jsme spolu ty roky, co jsme byli od sebe...odtržení. Když mi Basil vysvětlil, že vlastně jen žárlil, pochopil jsem. A on zase pochopil, proč jsem ho měl za debila. 

...další den ráno...

Probudil mě budík brzy ráno. Otevřel jsme oči a rychle si uvědomil, že za necelé dvě hodiny odjíždím. A...nerozloučil jsem se s Aronem. Aron! Ani to neví!
Vyskočil jsem z postele, natáhl se do nějakého oblečení a rychle vylezl z okna na strom a po něm na ulici. Pádil jsem do Aronova domova. Když jsem vtrhl dovnitř, ještě spal. Byl nádherný když spal...Pohladil jsem ho po vlasech a usmál se, když otevřel rozespalá očka.
"Ahoj...co tady děláš?" zeptal se mě zmateně a nevyspaně zároveň. Podle několika knih okolo postele a jeho kruhů pod očima jsem poznal, že ponocoval.
"Víš...já na deset dní asi zmizím." šeptl jsem. Rozšířili se mu zorničky.
"Cože?" posadil se prudce.
"Jedu na tábor jako vedoucí..." vysvětlil jsem. Chvíli na mě nepřítomně zíral, když se rozbrečel.
"Arone!" objal jsme ho starostlivě.
"Ne-nenechávej mě tu! Prosím!" vzlykal.
"Arone, já musím..." hladil jsem ho po zádech. Můj čas se krátil a já pomalu začal couvat od něj.
"Nechoď...prosím.." brečel. Chytil mě za ruku a pevně jí sevřel.
"Arone, já už musím jít...moc se omlouvám..." vykroutil jsem se mu, ale znovu chytil a naposledy políbil. Zajel mi rukou do vlasů. Polibek jsem rozpojil. Jenom bezmocně vzlykal a pomalu mě pustil.
"Omlouvám se...ale za deset dní se vrátím, slibuji..." pokusil jsem se ho naposledy povzbudit, než jsem byl nucen zmizet do ulic, aby si nikdo nevšiml, že jsem byl venku.

S Marcem jsme koukali na autobus, který nám odvážel Basila poměrně daleko od nás. Smutně jsem mu mávnul, mamka trochu vzlykala - žádné její dítě se totiž nikam nevydalo samo - a táta jí uklidňoval, že už je velký a že za dva roky už půjdeme z domu i my za svými rodinami, což u ní akorát probudilo další hysterický výbuch pláče. Objal jsem jí.
"Mami...já nikam nepůjdu jestli chceš..." usmál jsem se.
"Ne, ne...nemůžu ti bránit..." vzlykala a také se konečně usmála. Byl jsme trochu smutný, protože mě nepustili do nemocnice. To bude Ethan naštvaný...ale půjdu tam teď.
Hned, jakmile jsme mohl, vyrazil jsem za Ethanem.
"Jsem..." vešel jsem šťastně do dveří, když jsem zastavil uprostřed věty a zíral na to, co bylo přede mnou. Ethan právě hladil po zádech plačící klubko.
"...tady..." dořekl jsem a zvědavě přešel blíž, abych viděl, kdo nebo co je to klubíčko neštěstí na jeho těle. Byl to modrovlasý chlapec o něco mladší než on. Nepoznával jsem ho.
"Kdo je to?" ukázal jsem na něj zmateně.
"Můj brácha. Aron se jmenuje..." šeptl a dál konejšil toho Arona.
"Co se stalo?" zeptal jsem se, přitáhl si židli a usadil na ní.
"Jeho přítel odjel na tábor a tak trochu ho tady nechal samotného." povzdechl si Ethan.
"Na tábor...? Basil jel taky na tábor..." poznamenal jsem.

"Uhm...tati?" při cestě domů jsem se v autě zaměřil na tátu.
"Ano Reii?" otočil hlavu jak nejvíce mohl.
"Jsme Marco." opravil jsme ho lehce dotčeně.
"Promiň, cos potřeboval?"
"Jenom...jestli bych mohl občas s tebou do práce, abych se otrkal." lhal jsem. Chtěl jsem se zeptat na Erasma, ale nějak jsem tak říkajíc na to neměl koule.
"Jasně, určitě. Je to dobrý nápad, můžeme klidně teď, jestli chceš." souhlasil hrdě táta. Povzdechl jsem se a podrbal na bradě. Ucítil jsem náznak vousů. Že bych si nechal narůst bradku? Třeba by mě pak poznali od Reie...
Hned jak jsme přijeli domů jsem proto byl s tátou dovlečen do práce, kde jsem ho sledoval při práci, pomáhal mu a občas dostal samostatný úkol. Docela mě to i bavilo, sice ne jako brnkání na kytaru a zpívání, ale tak zlé to pro mě nebylo. Zabolelo mě u srdce. James je mrtvý a Dean zrádce. Hajzl...kdybych mohl, tak ho rozcupuju na kousíčky a poztrácím tak dobře, že je nikdo nikdy nenajde.

"B-Basil?" zvedl oči Aron a rozhlédl se.
"To  je můj mladší brácha." vysvětlil jsem mu.
"A můj přítel..." zamrkal překvapením. Oněměl jsem.
"Ty chodíš s Basilem?" nevěřil jsme vlastním uším. Přikývl. Upřímně jsme si myslel, že má holku...ale raději to nebudu říkat nahlas, možná bych se ho ještě dotkl.
"Myslím, že si bral mobil...můžu mu zavolat nebo napsat." vypálil jsem hned a snažil se, aby to vyznělo, že mu nabízím možnost využití toho.
"Mohl....mohl bych taky?" zeptal se. Usmál jsem se a kývl. Taky se plaše usmál.
Když odešel, Ethan se na mě tak podivně usměvavě podíval a jen zakroutil hlavou.
"Co je?" naklonil jsem hlavu.
"Ty by ses rozdal, aby byli lidé okolo tebe šťastný, že?" uculil se.
"No..asi." pokrčil jsem rameny a vlezl si k němu.
"A to tady funguju jako objímací panna nebo co?" zasmál se.
"Jo, asi jo. Ale moje." uculil jsem se a pevněji ho sevřel jako velkého plyšáka. Políbil mě do vlasů a hladil.

Autobus drkotal a drkotal. Už mě to unavovalo. Rozhlédl jsem se okolo - bylo tu ještě pár Bet, jiných vedoucí. Holka, holka, holka....kluk, kluk...holka...Hm, nic moc...Otočil jsem se nazpět a koukal před sebe do blba.
Autobus konečně zastavil na místě. Dojeli jsme. Vylezl jsem jako třetí a hned hledal svůj oddíl. podle toho, co jsme dostal na papírku, mám na starosti sedm prcků a jsme oddíl číslo 5. Super. Konečně jsem je viděl. Rozběhl jsem se k nim, ale nešťastnou náhodou jsem se natáhl do bláta, protože se mi do cesty připletl kámen či jiná nebezpečná překážka. Oddíl několika výrostků propukl v divoký smích. Jenom jsem se zvedl a trochu očistil. Už už jsem se hodlal rozkřičet, co si to dovolují, když se k nim přifařila nějaká moc hezká vedoucí. Velká prsa, pořádný zadek a nádherný obličej. Usmála se na mě a odvedla si je stranou. jenom jsem tam stál a čuměl. Asi jsem se zase zamiloval. Aron byl z mé hlavy ten tam. Tohle byla kost!

Za tohle mě možná někdo roztrhá na cucky :D Ale nemůžu ty dva nechat a už vůbec ne po tom, co odešel Diego :P :D Jinak, druhá kapitola za den, nějak jsme se rozjela...Mimochodem, v pondělí odjíždím na neurčito na Slovensko, takže nebudou kapitoly :/ omlouvám se....
A zase se ptám - co říkáte na vývoj situace? Nebojte se rozjet v komentech :D