Shape Of You

XLVIII. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Dovlekli mě ani nevím kam, popsal bych to jako pracovnu.
"Tak, milý Mamoru. Myslím, že tady s Dixiem jsi se už seznámil." uculil se Erasmus, sedl si proti mě, zatímco já zase seděl na zemi jako pes, a vzal si do klína Dixieho. Ten se k němu mazlil a posměšně na mě přitom koukal.
"Myslím, že sehrál svou roli perfektně. Spolu s ním..." pohladil po celé délce zad toho malého zrádce. Za ním se vynořila mě poměrně známá postava. Už nevím, jak se jmenoval, ale ihned jsem věděl, že se zná s Marcem a že to byl, on kdo znásilnil Dixieho.
"...Dean. Myslím, že se znáte." doplnil ho Dixie. Nezněl už tolik jako dítě, spíš...něco mezi dítětem a mladíkem. Jenom jsme je nechápavě a trochu vyděšeně pozoroval.
"Tady Dixie vůbec není Omega. Je to pouze hodně vzácná verze Alfy. Ano, tohle se může vyskytnout, Alfa s vzhledem Omegy. Vzácná genetická porucha." vysvětlil mi Dean a podrbal Dixieho mezi ušima, až zavrněl jako kočka.

Krčil jsem se pod dekou ze strachu z Reie.
"Ethane...p-prosím, vylez...." prosil mě už skoro s brekem, ale já se bál. Bál jsem se Alfy a ještě k tomu tak klidné - vlastně skoro klidné - jako nikdy v životě. Nakonec mě vzal i v té dece do náruče a jako kuklu přivinul k sobě.
"Já nechtěl...zapomněl jsem, že jsme spolu svázaný..." vzlykal a já pocítil, že mám dekou promáčenou jeho slzami. Odvážil jsem vystrčit hlavu ven a okouknout situaci.
"Promiň..." podíval se na mě. Oči měl zarudlé od slz. Zželelo se mi ho a otřel jsem se o něj tváří. Vybalil mě z deky, přitiskl k sobě a pusinkoval mi celou tvář a čelist až po krk.
"Dobře, dobře....už se nezlobím..." musel jsem se začít smát, protože to bylo vtipný a vlastně to i šimralo. Pak mě k sobě naplácl víc jako hračku a mazlil se se mnou.
"Mám tě moc rád, Reii...." vydechl jsem spokojeně a úplně zapomněl, že ještě před hodinou se mnou mlátil ze strany na stranu v bitce s jeho dvojčetem.

"Potřeboval jsem tě nějak dostat k sobě, víš? Moc ses mi líbil už když jsme tě začal vídat v podniku. Jsi skvělý tanečník a pokud vím a doslechl jsem se dobře, jsi i skvělý v posteli." začal Erasmus. Tiše a dost vyděšeně jsem naslouchal.
"Nasadil jsem tedy k tobě tady Dixieho přes tvojí slabost. Požádal jsem tady Deana, mého dobrého známého, aby ho k tobě nějak dostal. Pak už to díky feromonům šlo rychle. Vlákat tě do uličky, zařídit, abys to viděl a nechat tě, ať si ho vezmeš domů. Díky tomu jsme zjistili kde bydlíš a pomocí telepatie tě donutili odmítnout Marca." vysvětlil mi a mě zamrazilo.
"Jenže, měli jsme malou potíž...James, můj 'kamarád', na něco přišel i ohledně mých soukromých záležitostí. Musel jsme ho umlčet." vyprávěl zase chvíli Dean. V hlavě jsem si usměrňoval, co se tady sakra děje. Takže Dixie byl využit, aby mě manipuloval, Dean byl někdo, kdo ho ke mě ještě lépe vecpal a Erasmus z toho všeho těžil nejvíc.
"P-proč...?" šeptl jsem.
"Co?" nerozuměl mi Erasmus a naklonil se blíž.
"Proč...proč...?" opakoval jsem vyděšeně.

"Taky tě mám moc rád..." usmál se na mě a nechal se ode mě políbit.
"Ale...tohle už mi vadí." kývl jsme hlavou k poutům.
"No jo...nechám je hned jak tě pustí dát dolů." slíbil a já se usmál.
"Dobře..." přitulil jsem ho k sobě a hladil po těle.
"A nevíš, kdy mě pustí, že?" zeptal jsem se ho.
"Zeptám se..." zívl unaveně a během pár minut už klidně oddechoval.
"Jo...dobře." usmál jsem se a usnul po něm. Většinu dnů tu vážně trávím dost líně a hlavně spím...
Probudil jsem se až na druhý den velmi brzo ráno, mohlo být tak půl třetí, možná i tři. Hodiny mi ihned ujasnili, že jsou tři hodiny a nějaké drobné do čtvrt na čtyři. Už se mi spát nechtělo, ale Rei stejně spal také. Jenom jsem se zadíval ven. Můj heat se blíží...a pokud budeme takhle svázaní, tak už nic nezabrání Reiovi v rutu mě tu sprcnout jako školačku. Možná budu muset požádat o supresiva....

"Proč? No protože tě mám rád a jsem moc rád, že mám takovou Omegu jako ty." zazubil se Erasmus.
"A já z toho mám peníze a jisté výsady." ušklíbl se Dean.
"A já mám s kým hrát, až zemře." řekl klidně Dixie, slezl z Erasma a přešel ke mě. Zvedl mi pár prsty bradu, usmál se, ale během vteřiny mě nohou kopl do pravé táře tak drsně, až jsem se odkutálel dobré dva metry vlevo od něj.
"Jsi stejně slabý jako tvůj otec..." šeptl. To mě na chvilku odtrhlo od mé bolesti a donutilo připoutat pozornost k němu.
"T-tys...znal mého otce...?" zakašlal jsem, vyplivl krev a zub a podíval se na něj.
"Jasně." kývl nevzrušeně Dixie a někam odešel. Dean zmizel za ním.
"V-Vy jste znal....Cha-Charlese Efrena?" otočil jsem se na Erasma, který u mě zůstal sedět ve svém křesle.
"Koho? Ne, neznal...já znal tvého otce." zavrtěl hlavou zmateně Erasmus.
"Charles Efren byl můj otec." namítal jsem ihned pohotově.
"Ne, nebyl. Jsem si jist, že nebyl, přeci jenom..." naklonil se ke mě.
"...byl jsem u tvého narození." foukl mi do tváře.
"C-co?!" vyhrkl jsem zděšeně. Jen se uculil a zase se klidně opřel. Najednou se ozvala obrovská rána, jako by se někdo pokusil prorazit dveře do jeho sídla.
"Vydrž tu, ano?" přivázal mě ke stolku a zmizel na chodbě. Pracovna, ve které jsem se nacházel, nemohla být daleko od vchodu. Slyšel jsem hlasy - jeden Erasma a druhý mohl patřit jenom jednomu Blairovi...
"Marco! Marco, tady jsem! Marco!" volal jsem, ale do pokoje vtrhl Dean s Dixiem a pohotově mi ucpali pusu. Slyšel jsem stopy zápasu a nakonec ticho. Jeden z nich musel prohrát. Doufám, že Erasmus...

"E...Ethane..." začal se najednou vrtět Rei. Kabonil se, mračil, trhal sebou, škubal tělem v záchvětu snové agónie a něco mlel. Objal jsem ho a poslouchal. Hned mi došlo, že má zlé sny.
"E-thie...n-ne...Marco...n-ne..." takhle to opakoval dokola. Mumlal a mumlal stále mé jméno, pak protest ne, pak Marcovo jméno a pak zase protest.
"Šššš...jsem tady...." šeptal jsem a hladil ho. Po chvíli se uklidnil a zase spal dál. Nijak jsem se tím nezatěžoval, nebylo proč, každý máme zlé sny.
Ráno jsme byl stále krásně vyspalý, ale Rei byl rozespalý a takový trochu mrzutý.
"Co se ti zdálo?" zeptal jsem se ho.
"Nevím už...ale byl jsi tam ty a Marco." svěřil mi. Najednou se vymrštil a zamrkal.
"Marco!" hekl a začal se rozhlížet.
"Co je s ním?" zeptal jsem se ho.
"Něco se mu stalo." oznámil mi Rei a že už už půjde ven, jenže doktoři ho nepustili, kvůli mě. Podařilo se nám ho zklidnit. Byl ale stále nervní a opakoval, že musí za Marcem, že mu něco je. Snažil jsem ho ukecat, že to byl jenom sen, ale nedbal na mě ohledy, jenom pořád dokola mlel své.

Tak kapitolka zase tu :) Jaký máte názor na to, že Mamoru vlastně nezná svého otce? 

Arigato za 2k čtení :) a víc než 630 hlasů taky moc potěšilo :3 :)