Shape Of You

LXII. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Upozonení: Pohled Basila tu nebude. Důvod? Kvůli příběhu zvědavci :D Budete mě asi nenávidět, ale pár kapitol asi neuvidíte situaci Basila. Pak se ale dočkáte zvýšené dávky ;) budu to nahrazovat občasným zaskočením v kapitola Ethana a Mamorua - když už jsme u Mamorua, jeho pohled také odpadává a nahrazuje ho ten Ethanův. Mamoru je v limbu, takže...ho asi taky chvíli neuvidíme. Omlouvám se za komplikace a zmatky :)

Celá kapitola je z pohledu Ethana!

Rei musel neočekávaně odjet. Čekal jsem u jeho domu, když se konečně vrátilo jejich auto. Hned jsem doběhl k paní Blairové. Byla tu jenom ona a pan Blair...Nikde žádné z dvojčat.
"Kde je Rei?" vyptával jsem se.
"Hochu...jdi pryč..." odháněl mě pan Blair. Sebral jsem se tedy a šel, protože mi došlo, že to z nich nedostanu.
Došoural jsem se domů. Po cestě jsem kopal do kamenů. Aron seděl u stolu a s něčím si pohrával.
"Čau...co to tam máš?" stoupl jsem si za něj. Měl před sebou léky...
"Ty jsi nemocný?" zeptal jsem se podezřívavě a v nestřežené chvíli mu již prázdnou krabičku vyškubl. 
"Bla bla bla...vedlejší účinku: Mohou způsobit pokles z Alphy na Bety nebo z Bety na Omegu. Arone, ty trotle!" přečetl jsem nahlas a vlepil mu pohlavek. Mlčel.
"Můžeš mi říct, proč tohle děláš? Je to jedovatý sakra....otevři tu držku.." násilím jsem mu otevřel pusu a vytáhl z ní oslintané a už napůl vycucané pilulky. Rovnou jsem je vyhodil do odpadu.
"Ty jsi debil..." objal jsem ho a doufal, že to na něm nezanechá účinky. Rozbrečel se.
"Já jen...chci se být šťastný, proč mi bráníš?" vzlykal.
"Arone...pokud si to tak moc přeješ, půjdeme k někomu, kdo s tím umí." šeptl jsem poraženě. Přikývl a nechal se hladit po hlavě.
"Teď...pojď, uděláme si večeři a jdeme spát."

...další den ráno...

Probudil jsem se dřív než Aron. Spal na mojí hrudi a tiše vrněl. Měl jsem ocásek omotaný kolem jeho nohy. Už to nebyl ten bezcitný počítač, najednou...brečel, smál se a nějak pocity projevoval. Vzpomněl jsem si na Diega...co asi teď dělá...
Zašmátral jsem pod polštářem, kde měl Aron ukrytý pytlík s jeho vlasy. Jenom jsem si je prohlížel. Nemůžeme je tu sice mít navždy, ale...den před navždy je vyhodím.
Napadlo mě, že bych si třeba taky mohl najít práci, ikdyž už předem jsem věděl výsledek...

...o několik hodin později...

"Jak jenom šlapka?!" vyjel jsem po pracovním poradci. Ten se schoval za spisy.
"Omlouvám se, ale jinou práci pro Vás tu teď nemám." špitl vyděšeně. Vrhl jsem se po jeho papírech a začal jimi listovat jako šílený.
"A co tohle?" hodil jsem před něj jednu pracovní nabídku. Byla to práce skladníka.
"No...tu jsem asi přehlédl..."
"Abych já nepřehlédl Váš krk! Tohle beru."
"Dobře, dobře...hlavně klid, klid..."
"Si myslím. Rovnou jim zavolejte, že někoho máte a řekněte mi, kam mám jít. Nastupuji ihned."
Jakmile to ten srab vyřídil, hrdě jsem vyrazil s pocitem zadostiučinění do své nové práce. Asi pochopili, že budu pěkné číslo. Vypomáhala jsem ve skladu nemocnice s léky, prádlem, pomůckami a tak dále.
Hned mi dali bílé roucho a seznam prací. Popadl jsem vozík a svým klidným, ne však pomalým, tempem jsme si to brouzdal mezi uličkami. Tady jsem vzal tyčky, tuhle zase papír pro toho a toho doktůrka a támhle vzadu propisky. Lehká práce, která mě i bavila. Aron byl zase v knihovně. Doufám, že si někde zase nesežene ty léky.
Projížděl jsem kolem dveří do archivu. Na chvilku jsem se tam zastavil. Byly na kartu a heslo. Paráda...tam se asi nepodívám.S pokrčením ramen jsem se rozjel dál.
O přestávce jsem se odhodlal jít ven a najít Arona. Našel jsme ho v knihovně, jak pilně seděl za štosem učebnic. Většina z nich měla téma matematika a fyzika.
"Tak co študente?" usmál jsem se na něj.
"Nic...akorát si pročítám něco z matiky. Zítra si to procvičím." zamumlal zamyšleně. Aron byl víc, než svědomitý student. 
"Vytvořil jsem si vlastní vzdělávací program. Obávám se, že budu nucen pár ročníků přeskočit. Právě jsem na úrovni možná tak...druháka? Třeťáka? Myslím na střední..." zvedl oči.
"Jsi chytrý..." pochválil jsem ho.
"Moje IQ je opravdu velmi vysoké, to vím jistě. Budu si ho muset změřit." pokýval hlavou Aron a zase se zadíval do knih.
"Co bys chtěl dělat za práci? Nikdy jsi to nikomu neřekl..." zeptal jsem se a sedl k němu.
"No...asi učitele, chtěl bych vzdělávat a vést ke vzdělání." zamyslel se. Toho jsem hodlal zneužít.
"Víš, že Omega nemůže být učitel? Je to smůla, no..." začal jsme hrát smutného.
"Proč ne? Tak budu první umělý Omega na postu učitele..."
"To asi nepůjde. Pokud vím, tak Omegy musí vynechat takovýhle post ve společnosti kvůli heatu a feromonům. Však víš, ne? Co kdyby po tobě skočil tvůj student..." vymyslel jsme si rychle.
"To máš asi pravdu..." skousl si ret.
"Ještě o tom popřemýšlím." dodal nakonec a já v duchu tiše zajásal.
"Tak, já budu muset." usmál jsem se na něj a vyrazil, abych ho nechal jeho studiu.

V práci jsem zase tahal svůj vozíček, když kolem mě proběhl nějaký Beta. Ne doktor, ale spíš asistent. Vrazil do mě a rozsypaly se mu všechny papíry. 
"Omlouvám se..." šeptl jsem a pomohl mu je posbírat. Jenom něco zamumlal a běžel dál. Jenom jsme se za ním uculil a mezi prsty si hrál s jeho kartou. Musel to být začátečník, měl na ní napsaný pin.
Hned jsem si stoupl před dveře do archivu a začal se dobývat dovnitř. Jakmile dveře cvakly, zapadl jsem dovnitř a rozhlédl se po obrovském archivu.
Brouzdal jsem mezi policemi, prsty hladil předky krabic kde byla jména od A do Z.
Najednou zase klaply dveře. Někdo tu byl. uslyšel jsem dva ženské hlasy - sestřičky. Schoval jsem se za regál a poslouchal.
"...Blair, Blair...B, B, B....a, tady.."
"To je Blair Marco, hledáme Reie."
"Aha, tak ten je tady. Jsou to dvojčata, ne?"
"Ano, jsou...podej mi jeho složku."
"Tady."
"Jo...Tady."
"Je úzkostlivý, přecitlivělý..."
"No jo...A teď se nám znovu zhroutil. Jeho bratra prý zavřeli za vraždu Omegy."
"Cože? To je hrozné...chudáček, mít za bratra vraha..."
"Ano, nedivím se mu...asi se zbláznil, podle rodiny byl na něj velmi pevně vázaný."
"To je ale hrozné...to já zase slyšela, že ještě jeden Blair prý obšhlehnul Katyushu z Dětského...hrozné. Je to zvláštní rodina."
"To ano...."
"Co s ním budeme dělat?"
"To nevím...To opravdu nevím, chudinka. Možná by mohl mít trauma..."
"Jo, to jo...No, můžeme se podívat na jeho bratra, třeba něco zjistíme, jestli byl třeba psychopat nebo tak něco. Víš co, ne? Nějaké sklony k tomu nebo onomu..."
"Jo, tak jo..."
Chvíli bylo ticho, když jsem konečně zase uslyšel to jejich štěbetání.
"Nic tu nevidím, Sofie."
"Já taky ne. Absolutně normální člověk...zdravý jako řípa a docela hezký, podívej..."
"No jo...opravdu je normální...Tak proč tedy zabil tu Omegu...?"
"Tak...asi mu ruplo v kouli..."
"No...asi ano...ale proč? Nemá žádné příznaky a už vůbec nevypadá jako vrah...

"Hele, neznal on náhodou syna ředitele nemocnice? Toho...eh...Jamese?""Myslím, že ano, hráli spolu v kapele..."
"A toho nedávno zamordovali!""No jasně! Mohlo to být po tomhle...""Pojď, půjdeme...ať nás pak neseřvou, co tu děláme.."
Jakmile odešli, vrhl jsem se k Reiovo složce. Byla tam jedna nová, od nich. On...se zbláznil...Našel jsem tam číslo pokoje, všechno co jsem potřeboval. 

Doufám, že se líbilo :)