Shape Of You

LXXIII. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Pomalu jsem zavedl sebe i Mamorua dovnitř. Cítil jsem, jak se klepe, ale už jsem ho nemohl utišit. Nikdo si mě nijak zvlášť nevšímal, jenom občas kdosi houknul na pozdrav. Raději jsem jim neodpověděl, měl jsem úplně jiný hlas, než Erasmus. Pomalu jsem zamířil dozadu a nenápadně se prosmýkl kolem případné ochranky. Přiložil jsem klíč ke klíčové a rychle jím otočil.
"Mám to, Ma-Mamoru?" otočil jsem se na svého kolegu, když jsme si všiml, že tu jaksi chybí.
"Mamoru?" rozhlédl jsem, ale neviděl jsem ho. Začal jsem se prodírat davem a hledat ho, když jsme ho našel u dvou jiných Alf, jak ho spolu osahávají a olizují jak lízátko.
"Promiň, tohle je moje..." změnil jsme hlas na co nejpodobnější tomu Erasmovu a popadl Mamorua za ruku. Ale kluci se ho nechtěli vzdát bez boje, takže jsem byl nucen jednomu vrazit, aby druhý zkoprněl a nechal mě i mého Mamorua jít.
"Nemohl jsi třeba zakřičet?" sykl jsem na něj.
"Měl sis mě hlídat..." odsekl dotčeně.

Probudil jsem se s pořádnou bolestí hlavy.
"Ethie..." zabručel jsem ihned po probuzení, ale to mě Dean popadl za krk a vytáhl do výšky očí.
"Ten tvůj malej zmetek mě pokousal!" zařval vztekle.
"Omlouvám se! Byl vyděšený..." kňučel jsem a brečel. Odhodil mě nazpět a vstal.
"Ráno se tě zbavím...jsi tu pár hodin a už mě sereš..." zavrčel.
"Z-zbavíš?" zopakoval jsme zděšeně.
"Jo...Jak vidíš, brácha na tebe očividně sere, takže není jiná volba...hold si tě brácha vezme až budeš na sračku." zabrblal a odešel. Rozbrečel jsem a schoulil do klubka. Měl jsme toho za posledních x dní dost. Chtěl jsem domů. Za Marcem. A Ethiem. Kde vlastně skončil? Někam ho odnesl? Utekl?

Vydal jsem se na policii se nejen udat, ale taky hledat bratry. Ihned jsem vše řekl. 
Na rukou mi secvakla želízka. Jenom jsem si povzdechl a naprosto klidně a bez protestů se nechal odvést do cely. Tam jsem se usadil a jenom zíral do země.
"Hej, Blaire, někdo za tebou přišel." řekl jeden z policistů po několika hodinách. Byl očividně silně vytočený, že tu musí být kvůli mě.
"Kdo?" zvedl jsem oči s kruhy pod očima. Za mřížemi stál můj bratranec, Eramus.
"Nazdar..." odfrkl jsem si a zase oči sklopil.
"Musíš ven." řekl.
"Jak?" podíval jsem se na něj posměšně a zvedl spoutaná zápěstí. Eramus jenom luskl a dostal do rukou klíče od mé cely a pout.
"Vyplatí se občas podplácet cajty." uculil se, odemkl si a pustil mě z okovů.
"Ale já nikam nejdu. Ublížil jsem Reiovi." protestoval jsem.
"To máš smůlu, zrovna tě potřebuje." popadl mě, hodil přes rameno a vynesl ven. Křičel jsem, ať mě pustí, ale bylo to houby platné.

"Jak hlídat? Jestli nevidíš, tak já se tu snažím dostat Reie z průseru!" vyjel jsem po něm.
"To neznamená, že mě nebudeš hlídat." vrčel.
"Tak snad dokážeš se ochránit těch pár sekund, ne?"
"Ne! Když mám svázaný ruce a jsem nahej, tak asi těžko!" to už po mě vyjel taky.
"Tak snad zvládneš ucuknout, ne?!" štěkl jsem. bylo vidět, že chtěl pokračovat, ale přerušili ho ostatní. Asi jim docvaklo, že nejsem Erasmus.
Jeho popadli a vtáhli mezi sebe, mě vyhodili ven. Pokusil jsem se tam dostat, ale nic. A Erasmus nikde...Věděl jsem, že mu nemám věřit.
Naštvaně jsem několikrát ramenem vrazil do dveří, než jsme to zničeně vzdal. Nejenom, že tam je Rei, teď mají i Mamorua...
Začal jsem vzlykat. Kdybych se o něj staral, nic z toho by se na nestalo. Nebo by stačilo, kdybych na něj nekřičel.

Chvíli jsem jen tak ležel, když jsem si všiml, že Dean špatně zavřel dveře. Posadil jsem se a tichounce vykoukl na chodbu. Nikde jsem ho neviděl, ani neslyšel.
Jednou nohou jsem vyklouzl na chodbu, když jsem pod chodidlem ucítil cosi mazlavého a lepivého. Sehnul jsem se a nabral na prst. Ve tmě jsem nepoznal, co to je, ale po chuti ano. Byla to krev. Vyplivl jsem jí.
Nohou jsem nahmatal krvavou stopu složenou z několika kapiček. Vedla k nějakým dveřím. Byly zamčené. Tiše jsem na ně zaťukal. Ozvalo se zaťukání nazpět.
"Ethane?" zašeptal jsem tiše.
"Reii? Jsi to ty?" ozvalo se nazpět. Srdce mi zaplesalo.
"Dostanu tě ven, vydrž..." šeptl jsem tiše.
"Zamkl mě tu on...ten, jak jsi mu říkal Dean." upozornil mě. Bylo mi hned jasné, že to Dean bude mít klíče. Rozhlédl jsem se. Spal v jedné z místností na zemi. A měl u sebe svazek klíčů...

Tam mě položil na zem. Bušil jsme do něj zlostně pěstmi, ale odstrčil mě.
"Chceš tu zbytečně ztrácet čas nebo půjdeš pomoct svým bratrům?" zeptal se otráveně. Přestal jsem ho 'mlátit' a odstoupil.
"Jasně, že jim chci pomoci..." zabručel jsem a chtěl pokračovat, ale to mě popadl a táhl bůh ví kam za paži.
"Sakra, tak už mě pusť!" vztekal jsem. Konečně mě pustil. Rozhlédl jsem se. Nějaká fuj část čtvrti Omeg.
"No a?" otočil jsem se na ně otráveně. Jen pohodil hlavou k jedné budově. Otočil jsem se a viděl Marca sedícího na obrubníku, brečícího a vzlykajícího.
"Marco..." došel jsem k němu a po krátkém váhání ho objal.
"Je...Je tam Rei... A Mamoru..." vzlykal. Konejšivě jsem ho hladil po zádech.
"Dostaneme ho ven..." šeptl jsem. Pevně mě svíral. 

"To nejde...Je tam vzadu, nedostaneš se tam..." brečel jsem na jeho rameni. Silně jsme pochyboval, že by se tam snad Basil dostal.
"Já vím...ale nemusíme jít přeci předními dveřmi, ne?" odtáhl se a šibalsky usmál.
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se nechápavě.
"Tak, můžeme se tam prostě prorazit, ne?" uchechtl se.
"No jako...jo..." podrbal jsem se na zátylku.
"Ale tam jsou pěkně silné zdi." utrousil suše Erasmus.
"Každá zeď jde prorazit." oponoval mu Basil.
"No jako...jo." souhlasil jsem s ním.
"Vím o někom, kdo by nám pomohl. Je to velice geniální člověk." řekl hrdě. Zmateně jsem si ho prohlížel, co tím myslí.

...o pár minut později...

Zaklepal jsem na známé dveře. Celý rozespalý mi otevřel dveře Aron. Hned jak mě zmerčil, pokusil se zavřít, ale vlezl jsme do dveří.
"Co chceš? Je jedna ráno..." zavrčel vztekle.
"Potřebuju pomoct...pak tě klidně nechám." šeptl jsem.
"S čím?" nadzvedl obočí.
"Potřebujeme se dostat do jedné budovy."
"Jděte dveřmi." 
"To nejde...Jde o to, že ta budova je hlídaná."
"Hm..."
"Prosím...nedělám to pro sebe, ale je tam můj bratr a přítel mého druhého bratra..."
"Zeptám se Ethana, až se vrátí."
"On tu není?" 
"Ne, není. Musel odejít před pár hodinami." pokrčil rameny.
"Měl heat." řekl Erasmus.
"Cože?" otočil jsem se na něj.
"Měl heat. Jde to cítit, ty hormony tady všude. Musel odejít ven hledat uspokojení."

Další kapča venku :)

Doufám, že se líbí :) vote, follow, reads, coments...vše potěší :)