LXIX. Kapitola

113 19 5
                                    

Šedesát devítka ( ͡° ͜ʖ ͡°) hmm ( ͡° ͜ʖ ͡°) 

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

...o pár dní později...

Vystoupil jsem z busu a uculil se. Hned za mnou vycupitala Ethel a dala mi pusu na tvář. Pak odběhla ke svému oddílu. Culil jsem se jak měsíček na hnoji a uvažoval, kolik svého DNA jsem do ní dostal. Spokojeně jsem si to vykročil vpřed k mé rodině. 
"Nazdar..." zvedl jsem si sluneční brýle. Rodiče stáli jako opaření, Rei s Ethanem na mě zírali s otevřenou pusou a Marco taky.
"Co je?" zeptal jsem se jich.
"Ty...máš holku?" zeptal se Rei.
"No...spíš holku na noc, no..." pokrčil jsem rameny. Rodiče od nás raději odstoupili s tím, že mi půjdou pro věci. První facku jsem dostal od Ethana.
"Ty nebudeš podvádět mýho brášku!" zařval na mě, popadl Reie a kamsi ho táhl. Druhou jsem schytal od Marca.
"Jsi strašnej děvkař, víš to?!" štěkl po mě a vydal se za nimi. Zamrkal jsem, když jsem si rozpomněl. Vždyť...já mám Arona...

Měl jsem na toho imbecila vztek. Dohnal jsem Ethana s Reiem. 
"Počkej." drapl jsem Ethana za ruku.
"Co je?" zavrčel.
"Co chceš dělat?"
"Chci to říct Aronovi, nemám zrovna dobrý pocit, že bude chodit s takovým děvkařem. Má na víc." odsekl.
"Víš jistě, že to je dobrý nápad?" zeptal se ho Rei.
"Lepší teď, než za nějakou dobu, kdy se to nabalí a zjistí, že tady Basil spal s půlkou města." štěkl. Nechal jsem ho. Rei od něj taky odstoupil a prohlížel si mě.
"Tak ho zastav!" zakvílel najednou.
"Má pravdu..." sklopil jsme poraženě oči.
"P-přeci...mu nechce zničit vztah." namítl.
"On mu neničí vztah...to Basil ho právě položil na lopatky." zavrněl jsem, vzal Reie a odvedl ho raději k autu. Usadil se vedle mě a lehl do klína. 

Marco mě začal hladit ve vlasech. Rodiče a Basil mlčky přisedli, auto se rozjelo. Zastavili jsme u domova. Basil stále mlčel.
Nemohl jsem se na něj podívat. Nedokázal jsem si představit, že...že by mě snad Ethan podvedl, nebo nedejbože já jeho.
"Reii...Pojď..." vytrhl mě z přemýšlení Marco. Vylezl jsem z auta a mlčky zamířil ke svému pokoji. I když jsme v podstatě neměl nic společného s jeho vztahem, byl jsem z toho rozrušený.
Marco mě objal a vlezl si ke mě.
"Jak ti je?" zeptal se? Vycítil, že mi není dobře...
"Nic moc..." zabroukal jsem a schoval se v jeho náruči.
"Chceš jít se mnou za Mamoruem?" zeptal se.
"To je ta černá kočička?" zeptal jsem se.
"Jojo, ten černovlásek." přitakal.
"Tak jo..." svolil jsem. Snad proto, že jsem neměl nic lepšího na práci.

Doma jsem si vybalil a vyrazil za Aronem. Už dopředu jsem věděl, že tohle je konec. 
"Já tě už nechci v životě vidět!" zařval na mě už ve dveřích v slzách.
"Arone..." zkusil jsem to, ale flákl dveřmi. Odstoupil jsem a pomalu se vydal domů. Ke všemu začalo i chcát, super.... Vrazil jsem si kapucu do čela, ruce do kapes a šel k domovu. Po cestě mě ohodil kamion vodou z louže, takže jsem přišel úplně promočený.
V pokoji jsem se vysvlékl, vlezl si do postele a rozbrečel se. Tak hořce jsem litoval, že jsem vůbec dal Malloyovi po držce, že jsem vůbec Ethel sbalil a posledních pár dní každou noc ojížděl...Úplně všeho jsem litoval.
Naštvaný sám na sebe jsem takhle brečel až do noci. Pak jsem se sebral, pláchl oknem a zamířil do nejbližšího baru, o kterém jsem věděl, že mi za malý úplatek nalijí cokoliv tvrdého.
Ihned jsem do sebe kopl několik kousků vodky, zalil to skotskou a nakonec nějakej ten drink. Zlil jsem se do němoty...

Uslyšel jsem šramot z Basilova pokoje. Probudilo mě to. Vymanil jsem se z Marcova objetí - oba jsme spolu usnuli po krátké návštěvě Mamorua - a vykoukl z okna. Basil zase utíkal po stromě ven. Přioblékl jsem se a také tiše hlavním vchodem vyklouzl ven za ním. Jenže...se mi ztratil.
Achjo...
Po ale asi hodince a půl bloudění jsem ho našel. Byl úplně opilý v jednom baru.
"Basile, to by stačilo, musíš domů..." vzal jsem ho za rameno, že ho vezmu domů, ale odstrčil mě.
"Pojď, musíš domů..." nevzdával jsem to. Asi jsem se ho ale dotkl nějak moc, protože po mě vystartoval, přišpendlil mě k zemi a začal bít. Nemohl a ani nechtěl jsem se bránit. Jenom jsem se schoulil do klubíčka, kňučel a chránil si hlavu.
"Basile...no tak..." kníkal jsem bolestí. Vrazil mi poslední ránu a slezl ze mě.
"Nech mě bejt!" vyjel po mě.
"Omlouvám se, omlouvám!" začal jsem ječet strachy, že mi ubalí další.
"Nestarej se o mě! Nejsi moje máma!" křičel.
"Ale bráška ano..." vzlykl jsem, využil chvilky klidu a odplazil se ven. Šlo to těžce, měl jsem něco s nohou. Nebyla zlomená, ale bolela a nemohl jsem se postavit. Všude jsem měl krev a modřiny.

Vzbudil jsem se a Rei nikde.
"Reii?" zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Nic.
"Reii?" zavolal jsem do domu. Zase nic.
"Reii!" vyběhl jsem na ulici a volal jeho jméno. 
"Tak Reii!" řval jsem. Možná...že je u Ethana.

...
"Ne...promiň, není tu, nebyl tu vůbec." zavrtěl hlavou ve dveřích Ethan.
"Nemohl bys mi pomoct hledat?" zeptal jsem se udýchaně.
"Promiň, já...mám tu Arona, omlouvám se. Neber to nijak zle, ale on...mě teď potřebuje." zavrtěl hlavou. Přikývl jsem a vydal se hledat jinde. Zatoulal jsem se do zapadlých Omega čtvrtí.
"Hej! Ty ještě žiješ chcípáku?" zavolal na mě kdosi. Nechápavě jsem se ohlédl. Jenom nějací opilci.
"Včera tě nějakej týpek zbušil jako hovado! Sotva ses doplazil ven!" volali posměšně.
"Jo? A kde se to stalo?"
"Támhle! To nevidíš svojí krev?" ukázali mi. Ihned jsem se k tomu místu rozeběhl. Ležela tam mikina...Reiova.
"Reii!" zavolal jsem a vzal si jí.
"Po-počkej, kámo..." pověsil se na mě jeden z těch opilců.
"Co je?" zavrčel jsem.
"Včera si tě odsud vzal tvůj kámoš, nevzpomínáš?" škytal.
"Cože? Jak vypadal?"
"Takový...dlouhán, měl černé vlasy a byl ve tváři spálený...a kouřil, strašně tím i smrděl jak ropucha..." popisoval.  Došlo mi, o kom mluví.

Probral jsem se na záchytce s pořádnou kocovinou a bolavými dlaněmi. 
"Jau...moje hlava..." zabručel jsem a vrhl se ke kyblíku se vyzvracet. Až tady jsem si všiml, že mám na kloubech ruky krev. 
"Co jsem to včera..." zabrblal jsem a snažil se si vzpomenout na včerejšek. Moje vzpomínky končili u momentu, kdy se mě někdo dotkl na rameni. 
Ještě několikrát jsem si zašavloval, než mě pustili i s papírkem pro rodiče. 
Doma mě čekala pořádná přednáška o alkoholu a ženách. Okamžitě mi nařídili přislíbit, že to už neudělám. Uhnul jsem očima, ale kývl. Stejně se zase zleju. Dokud se třebas neotrávím...je mi to jedno. Nemám Arona, nemám nic.

Táák :D Basilek na scéně :3 Těšili jste se? Co říkáte na rozchod? Vrátí se k sobě...? Jaký zvrat nás ještě čeká? Já doufám, že to tu natáhnu bez epilogu na takovou stovku kapitol :3 Nebo chcete víc? Mohu udělat, že jakmile skončí tato příběhová linie, bude epilog, který ale může pokračovat, chcete? Třebas do maximálního limitu WP, tedy 200 kapitol...To ale předbíhám :D vraťme se k současnosti...Doufám, že se kapitolka líbila, za chvíli tu už bude 1k hlasů :33 moc díkyyyy

Shape Of YouWhere stories live. Discover now