Shape Of You

XXXIII. Kapitola

Marco - tučně
Rei - tučně podrženě
Basil - normálně
Ethan - kurzívou
Mamoru - podtrženě

Běžel jsem hlava nehlava domů. Vpadl jsem dovnitř a spadl na chodbě na zem, kde jsem si vesele brečel dál. Přiběhla ke mě mamka a ptala se co se stalo a co tady dělám, ale já jen vzlykal. Bylo mi na nic. Ethan mě už nechtěl vidět, protože jsem měl Marca. Ale také řekl, že jsem pro něj víc, než kamarád...
Ani jsem nezaregistroval, že mamka zavolala tátu domů z práce, který tu byl během čtvrt hodinky, kterou jsem i nadále probrečel. Oba dva mě odvedli do mého pokoje a zkoušeli mi vnutit léky na uklidnění, vodu nebo i alespoň kapesník, ale nic jsem nechtěl. To, co jsem si přál - svého kamaráda - už nemám.

Po škole mi ihned volala mamka a hystericky mi do mobilu vysvětlila, že Rei se sice našel - včera nebyl k nalezení, prostě se vypařil - ale že je doma v hrozném stavu. Domů jsem se vypravil ihned a rovnou vyběhl za Reiem do našeho pokoje.
"Reii! Reii, to jsem já, klid!" vzal jsem ho do náruče, ale k mému překvapení se odtrhl.
"Tak co se děje?" vyptával jsem se ho a pokusil se ho alespoň hladit po zádech, když už nemůžu obejmout, ale opět marně, protože mojí dlaň setřásl.
"Reii, řekni mi, co se stalo, ano? Pak už tě nechám o samotě, slibuju."šeptl jsem. Konečně se trochu uklidnil a podíval se na mě.

Ráno jsme zaspal a tak jsem nestihl navštívit kluky. Nevadí, odpoledne mám čas. Nebo to jsem si alespoň myslel. Táta mě zavolal ihned domů, že jsem jejich poslední naděje. Neřekl v čem, ale asi to bylo důležité. A měl jsem pravdu.
Rodiče mě dovedli do pokoje dvojčat, kde na posteli ležel vyděšený a uplakaný Rei.
"Nechce nikomu říct, co se děje..." šeptla mamka.
"To nemluví ani s Marcem?" zeptal jsem se jí nechápavě.
"Ne. Dokonce ho od sebe odstrkoval a tvrdil, že to je jeho vina." zakroutil hlavou otec a oba mě nechali o samotě s Reiem. Sedl jsem se k němu a chvilku jsme na sebe mlčky zírali.
"Tak....povíš alespoň mě, co se stalo?" zeptal jsem se konečně, když už bylo to ticho trapné.

"Kvůli Marcovi jsem přišel o svého jediného kamaráda Ethana..." vzlykl sem. Pozoroval mě a tak jsem pokračoval ve vysvětlování.
"Já a Marco...jsme spolu začali chodit a on nás jednou viděl, pak se mnou měsíc nemluvil. Vydal jsem se ho včera hledat a náhodou jsem usnul u jeho dveří, kde mě ráno našel. Ale už se se mnou kvůli Marcovi nechce přátelit..." vysvětlil jsem sem tam přerušen vzlykem.
"Necháš si to pro sebe, že jo?" zeptal jsem se nakonec prosebně. Nevím, proč jsem to vykládal zrovna jemu, ale poté, co se mi za všechno omluvil, tak jsme si začali budovat docela přátelský vztah. To se Marcovi nelíbilo, a tak jsem neměli moc možností si promluvit, protože Marco u mě byl pořád.

Nervózně jsem podupával na chodbě. Už mi docházel čas, takže jsem si vzal jenom kytaru, co jsem si stejně nesl sebou do školy, abych jí ukázal, když už bylo před vysvědčením, a vyrazil na brigádu. Před oním podnikem na mě už čekal Dean, který zase hulil jak fabrika a James, který ho nenávistně pozoroval.
"Čau, zase se na něj zlobíš za cigaretu?" uculil jsem se na Jamese.
"Tentokrát ne. Povíš mu to Deane?!" vyštěkl podrážděně James, až mi zatrnulo. James nebýval naštvaný. A už vůbec ne takhle moc.
"Ne. Je to moje věc." odsekl povýšeně Dean.
"O co jde?" zeptal jsem se.
"Tady pan Dean totiž z-uhm-mhmm!" než to stačil dopovědět, Dean mu ucpal pusu.
"Prostě nic, co by tě mělo zatěžovat." dopověděl to za něj Dean a kynul mi, ať jdu dovnitř první. Pokrčil jsme rameny a přirovnal to k nějaké hádce mezi bratranci. Jop, Dean a James byli bratranci. Jaké ironie...

"No...pokud přerušíš s Marcem ten vztah, tak by to šlo zachránit." řekl jsem.
"Incest je...zakázaný. A navíc, není to prostě přirozené." musel jsem se v duchu zasmát. Vždyť já jsem ve vztahu s dvěma bratry, který spolu mají incestní poměr s věkovým rozdílem sedm let. Ale jsou věci, které vědět nemusí.
"A Ethana znám, tak...bych mohl nějak pomoct." navrhl jsem. Kývl. A objal mě.
"Bude to v pohodě, ano? Prostě...to bude v cajku." tišil jsem ho a vymýšlel, co dál.
"Promluvíš prosím s Ethanem? Já se s ním chci přátelit a...nechám Marca jenom jako svého kamaráda a brášku." přislíbil mi.
"Jistě. Vydám se za ním hned, chceš?" usmál jsem se. Jen kývl a pustil mě. Vstal jsem, rozloučil se a vydal se na cestu k mým dvěma miláčkům a tomu otravovi.

Nechal jsem ho jít a raději si všímal školy. Bylo mi jasné, že z toho bude malér a že mi ty testy nasolí zítra k těm zbylým. Nemám uzavřenou známku, musím makat. Zabořil jsem se do učebnic, sešitů a já nevím, čeho ještě.
Večer se Basil vrátil. Hned jsem ho stáhl k sobě.
"Ptal jsi se ho? Co? Odpustil mi? Je pořád naštvaný?" vychrlil jsem na něj otázky.
"A...proč se nezeptáš jeho?" usmál se a ustoupil. Ve dveřích stál Ethan a trochu bolestně se usmíval. Hned jsem ho objal a skoro se i rozbrečel radostí, že ho vidím.
"Čičííí...." šeptl jsem a pevněji ho objal.
"Jo, jsem tady...omlouvám se, že jsem tak vyjel..." usmál se.
"Pořád jsme kamarádi?" zeptal jsem se.
"Mohli bychom i něco víc..." řekl nesměle.
"Nejlepší kamarádi?" rozzářil jsem se.
"No...sice jsem myslel ještě něco víc, ale...to mi prozatím stačí." usmál se.

Překvapilo mě, že už jsem viděl Mamorua se obtáčet kolem tyče jako hada. Byl zase nádherný. Křehký, roztomilý a krásný. Jako vždycky. Začal jsme hrát, ale melodie i zvuk mi unikal. Mohl jsme nechat oči na jeho těle. Na zádech sice stále měl jizvy, sem tam ještě modřinku, ale jinak byl v pořádku. Jeho ocásek se ovíjel svůdně kolem těla a ouška sondovala jakýkoliv hluk. Nesoustředil jsem se na nic, jenom na něj. Hypnotizoval mě svými pohledy a jako by si to i uvědomoval, protože občas o mě zavadil pohledem. Nevnímal jsem svá slova, která jsem zpíval, jenom jeho. Zapomněl jsem na Jamesovo rozhořčení. Zapomněl jsme i na Deanovo tajemství, které mi nechtěl sdělit. Zapomněl jsem, že doma mám Reie, který se ode mě odtahuje. Měl jsme oči na Mamoruovi.

Takže další kapča je tu :) doufám že se líbí :P

Moc bych všem chtěla poděkovat za jakoukoliv podporu, ať už v podobě hlasů, čtení, komentů nebo i jinak (myslím, že dotyční vědí :) Je to pro mě opravdu hodně, alespoň vím, že je něco v čem dokážu o trošku vyniknout. Vím, že je něco, co mi jde, naplňuje mě a že se o to mohu i podělit s vámi, které to baví :) Jsem moc ráda, že tento příběh vznikl, ikdyž jsem ho zpočátku zavrhovala jako naprostou kravinu. Takže moc děkuji :) bez vás bych asi teď nebyla u 33. kapitoly :D